Na otázky o české energetice, jejím budoucím vývoji a roli jaderné energetiky odpovídá Hynek Beran z Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky Českého vysokého učení technického v Praze a bývalý tajemník tzv. Pačesovy energetické komise.
Role jaderné energetiky v Grean Dealu
Evropa postupně nastavuje směr k uhlíkové neutralitě. Co znamená Green Deal pro českou energetiku?
Československo jako průmyslový stát potřebovalo mnoho energie a v minulém režimu se na ekologii a zdraví přílišné ohledy nebraly. Byla to ale právě jaderná energetika, která nám v tomto ohledu velmi ulevila, a to i v minulém období. Na druhou stranu z emisních povolenek u nás ti zdravotně postižení z minulého období nic nemají.
Současné evropské trendy jsou mnohdy dosti ideologické a někdy nedávají technickou logiku, zejména když ty samé kapitálové struktury, které v Evropě káží zelené změny, investují do fosilní energetiky v zemích třetího světa a mnohdy i jinde. Příkladem mohou být investice jedné německé společnosti do australských uhelných dolů, odtud se odveze uhlí do Číny a na něm se vyrobí solární panely pro evropský trh. To je pak opravdu zelená elektřina světového formátu.
Co pro nové jaderné bloky v Česku znamená zahrnutí jádra do taxonomie udržitelných investic?
Pro Českou republiku jako pro malý stát a také stát s omezeným potenciálem přírodní energie je jádro vynikající příležitostí. Díky jaderným elektrárnám máme již více než polovinu naší národní spotřeby elektřiny pokrytu bezemisními zdroji, a když k tomu přidáme ty obnovitelné, vyrábíme bez emisí už dvě třetiny elektřiny pro naši potřebu. Tuto příkladnou ekologii nám kazí skutečnost, že vyrábíme nadbytek energie v odepsaných uhelných bocích a vyvážíme ji do zemí, kde jaderné zdroje odstavují.
Mnohdy u toho naši politici spekulují, že se na té bezemisní pouti obejdeme bez ruských technologií. V následujících desítkách let to asi nebude možné, pokud se nechceme vydat německou cestou a zavřít jaderné zdroje, máme tu totiž stále šest reaktorů, na které spoléháme, a jejich uzavření by pro nás byla katastrofa. Pouze se je někteří politici neznalí reality snaží nahrazovat ruským plynem dovezeným prostřednictvím Německa. Ten ale opravdu bez uhlíku není. A nový blok tu ve dvacátých letech určitě nebude. Je tedy docela možné, že budeme naši energetickou koncepci ve druhé polovině dvacátých let přehodnocovat a hledat reálný udržitelný rozvoj, po minulých událostech také za reálnou cenu pro lidi a průmysl.
Jak se zelená dohoda projeví v našem regionu? Asi nejvýznamnější hráč pro Česko z pohledu energetiky už několik let přechází na jinou energetiku. Co přinese pokračování transformace a uzavírání dalších německých elektráren na fosilní paliva?
V našich podmínkách se o tom přechodu na jinou elektřinu spíše hovoří, doporučuji podívat se na statistiky ERÚ. Až ti naši hráči přestanou kouřit exportem fosilní elektřiny, můžeme věřit, že se něco děje. Jde o 20 % toho, co vyrábíme navíc, ale ve skutečnosti má fosilní kondenzační výroba účinnost jenom jednu třetinu, tedy naděláme u toho exportu trojnásobek emisí a náš mix je potom špinavější, než je uhlí samo.
Otázkou je, jestli nemáme tu „zelenou dohodu“ v současných podmínkách nazývat spíše „úděl“. Sami jsme na tom dobře nejenom v nízkoemisním mixu bez toho exportu, ale i ve stabilitě naší soustavy co se týče zdrojů a také vedení. No a ta vedení nám zdarma drancují zahraničními přetoky a zdroje z jedné strany nutí vyvážet a z druhé je chtějí zavírat. Měli bychom si jako národ uvědomit, jakou máme vlastně energetiku a jak v ní chceme pokračovat. Když si tuto vzácnou vlastnost zděděnou po minulých generacích již od první republiky nenecháme vyvézt ani zavřít, máme napůl vyhráno.
Zajímavá je i cena. V jaderných elektrárnách vyrábíme elektřinu za 20 až 30 haléřů za kilowattovou hodinu, tedy jeden eurocent. Jedna jaderka bilančně poryje potřebu všech našich domácností a máme u nás dvě. Vyvézt všechnu elektřinu není kudy, vedení na to nestačí. Tak nám sem místo toho dovezli pobočku burzy z Lipska a pak si tu naši levně vyrobenou energii doma za německé ceny předprodáváme a dodáváme ji lidem. Jsem zvědavý, kdy to konečně někomu dojde.
Těžký úkol připadne i Polsku, které v energetice z velké části spoléhá na spalování uhlí. Jak plánuje svůj přechod na čistou energetiku?
Jsem spíše odborníkem na českou soustavu a ne na polskou, ale naši sousedé mají podobný problém. Kdybychom postavili o jeden jaderný blok více, mohli bychom jim třeba pomoci a ještě na tom bez emisí vydělat. Ale ono ten problém má také Německo, jenomže trochu jinak. Vyrábí velké množství elektřiny v nestabilních zdrojích, a když nefouká vítr, potřebují ty uhelné. Kdyby tohle začali ve velkém dělat i v Polsku, Evropa by už asi nesvítila.
Budoucí zdroje
Evropská energetika musí hodně zezelenat. Jaké energetické zdroje mají podle Vás v Evropě budoucnost? V jaderné energetice se mluví o výstavbě desítek nových bloků. Může na to relativně malý počet dodavatelů jaderných technologií stačit, zvláště pokud budou někteří neprůchozí z politického hlediska?
Já jsem v tomhle pragmatik. Myslím, že o evropské energetické budoucnosti se rozhodne ještě v polovině dvacátých let, co si ještě můžeme dovolit a kudy půjdeme. Hlavním problémem je, že celému oboru namísto inovací vládne ideologie, a ta svými proklamacemi stabilní systém nepostaví. Podle mne je budoucnost v pokračování jaderné energetiky, dokud nevymyslíme něco lepšího, nebo třeba i lepšího v té jaderné, myslím například další zpracování vyhořelého paliva a její integraci s menšími obnovitelnými zdroji nebo i malé modulární reaktory. Třetí součástí tohoto nového systému je vhodný způsob řízení soustav, protože u těch solárních a větrných elektráren musíme lépe ovládat spotřebu a přizpůsobit se do jisté míry rytmu chodu přírody, což neděláme.
Pokud se ptáte na tu „politickou“ neprůchodnost, patřím k řadě českých expertů, kteří toto stanovisko nesdílí. Jde o špičkové zařízení, které asi jako jedno z mála vyhovuje technickým podmínkám tendru. Volně by se to dalo přeložit „poptáváme zařízení podobné jako ruský reaktor, ale ne v Rusku“. Nakonec můžeme skončit tak, že je nějaký ideologicky spolehlivý dodavatel v tom Rusku koupí. Přidá k tomu turbínu z nějaké asijské země a dodá je k nám za násobnou cenu. Podobný příklad máme dnes s ruským plynem. Když se podíváme do Temelína nebo do Dukovan, sedí tam české obsluhy, podobně je to i s dodávkou jakékoli jiné technologie. Politika by měla být především bezpečná a výhodná a podporovat náš průmysl a levné ceny pro lidi.
Kolik to bude stát je otázkou. V současnosti asi budeme řešit spíše míru inflace a v nestabilním prostředí je možno cenu určit cenu jenom obtížně. Když to ještě budou někteří s tou inflací přehánět, může se lehce stát, že namísto „žitné marky“, která byla v Německu po první světové válce, můžeme mít ve druhé polovině dvacátých let nějaké „megawattové euro“ nebo jinou měnu, přivázanou na schopnost vyrobit energii. Peníze v inflaci ztrácejí hodnotu, kdežto svícení, topení a schopnost provozovat průmysl nikoli.
Hodně se hovoří o vodíku a jaderné fúzi. Vodík je možná blíže realizaci, ale čtenáři si musí uvědomit, že to byl právě vodík vzniklý z chemické reakce, kdo ve Fukušimě „odnesl střechu“. „Zkrocení ohně“ v jaderných reaktorech trvalo desítky let do dnešního stavu včetně řady technických a zákonných norem a odborných institucí. Z překotného vývoje vodíku bez takovéto opatrnosti bych měl strach, aby za každým větším městem nečíhal nějaký nový Hindenburg. Balóny a vzducholodě už raději plníme héliem a jak přinutit vodík, aby ve velkých množstvích neunikl a nevybuchl, to zatím nemáme v praktickém užívání.
Stíhá Česko a Evropa stavět nové zdroje tak, aby dosáhla v požadovaném termínu uhlíkové neutrality?
Evropa jako celek generuje zatím spíše ideologii než dlouhodobý technický program. Některé státy jsou na tom dobře, většinou jde o ruské reaktory. Pokud jde o Česko, my nepotřebujeme tolik stavět nové jaderné elektrárny, ale stávající potenciál udržovat a obnovovat.
Otázkou je také, jak vypadá ta evropská neutralita bez ruského plynu. Jako inženýr bych nejprve rád, aby nám to někdo předvedl, a pak rád půjdu s takovými výsledky seznámit. Ale když si uvědomíme, že nám pro naši vlastní potřebu stačí postupně snižovat už jenom třetinu fosilního mixu, kde máme dvě třetiny jaderné a obnovitelné, je takové postupné snižování určitě reálné a při zapojení domácích solárních elektráren a průmyslu namísto solárních baronů mi takové postupné snižování emisí dává logiku a vidím v něm i technický pokrok, samozřejmě při zachování toho, co máme funkční, a to je v našem případě především jádro.
V nízkoemisním energetickém mixu založeném na jaderné energetice, domácích a závodních obnovitelných zdrojích a novém konceptu řízení naší soustavy, která nám tu po předcích stále zůstává, můžeme jít příkladem a k tomu má dřívější Československo i současné Česko ty nejlepší předpoklady.
