Jaroslav Míl
tehdy generální ředitel ČEZ, dnes vládní zmocněnec pro jadernou energetiku
Tenkrát jsem věřil, že dělám dobrou věc, dnes jsem si tím jist. Protesty ekologických aktivistů, blokády na hranicích s Rakouskem, těsné hlasování vlády, příjezd amerického advokáta Eda Fagana, mistra na hromadné žaloby − to byl kolorit tehdejší doby. Odpůrci tvrdili, že elektrárna je zbytečná a náklady na ni se nikdy nevrátí. Bylo to obdobné jako nyní s projektem nového jaderného zdroje v Dukovanech. Díky výstavbě dvou nových bloků v Temelíně jsme ale mohli během 90. let odstavit stejný výkon v těch nejstarších uhelných blocích. Protože jsme se po revoluci rozhodli vybavit elektrárnu podle tehdejšího ruského projektu americkým systémem řízení a zvýšili i řadu dalších bezpečnostních parametrů, náklady výrazně vzrostly. Přesto výsledná investice necelých 100 miliard korun za 2000 MW je nyní z říše snů. Investice se už dávno vrátila a Temelín jako bezemisní zdroj je základem naší energetiky i pilířem k tomu, abychom mohli směřovat k evropským bezemisním cílům.
Je jen na nás a dnešní střední generaci, zda chceme i dalším pokolením garantovat energetickou bezpečnost země a zajistit levnou a spolehlivou dodávku elektřiny.
Jiří Tyc
tehdy směnový inženýr prvního bloku JETE, dnes ředitel temelínské divize ČEZ Energoservis
Měl jsem kolem sebe partu nadšených lidí, kteří dělali vše pro to, abychom bloky spustili a bezpečně provozovali. Založili jsme sdružení Jihočeští taťkové a snažili se veřejnosti vysvětlovat, jak ta elektrárna funguje. Po spuštění prvního bloku jsme měli velkou radost. Byla to odměna mimo jiné za spoustu útoků a nesmyslných argumentů. Například že chceme blok spustit a udělat tam havárii, abychom dostali prémie za spuštění, ale nemuseli blok dále provozovat. Můj názor na jadernou energetiku se nezměnil a z pohledu současné diskuse o klimatu jsem přesvědčen, že je to správná cesta. Něco se ale změnilo. Jsem o 20 let starší, a tak už nejsem tak radikální, jako jsem byl. Snažím se více porozumět i jiným argumentům, než jsou ty „projaderné“. Pořád jsem ale zastáncem jádra, protože tu nevidím žádný lepší zdroj, který by nám mohl do budoucna společně s obnovitelnými zdroji zajistit dostatek energie.
Vladimír Dlouhý
v 90. letech ministr průmyslu a obchodu, nyní prezident Hospodářské komory České republiky
Rozhodnutí o dostavbě Jaderné elektrárny Temelín, které přijala vláda Václava Klause na jaře roku 1993, považuji dodnes za velmi správné. Zásadním způsobem ovlivnilo jednak další energetickou politiku České republiky, ale hlavně situaci v zásobování naší země elektrickou energií. Zpětně se jednoznačně prokázala jak efektivnost a bezpečnost jaderné energie, tak její příspěvek k řešení dopadů klimatických změn. Bez tehdejšího rozhodnutí by dnešní pozice české energetiky při tlaku na její dekarbonizaci byla mnohem složitější. Vlastní dostavba v 90. letech nebyla jednoduchá, ale obě vlády, jak Václava Klause, tak později Miloše Zemana, dokázaly překonat všechny problémy tak, abychom si dnes mohli připomínat 20. výročí spuštění prvního bloku temelínské elektrárny. Můj pohled na úlohu jaderné energetiky v České republice se tedy za uplynulých 20 let nezměnil, snad kromě toho, že jsem o její účelnosti − právě ve světle klimatických změn − ještě více přesvědčen.
Dana Drábová
tehdy i nyní předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost
Dokončení výstavby a spuštění dvou bloků temelínské elektrárny probíhalo ve značně složitých podmínkách rychlých společenských a ekonomických změn. Cíle, tedy mít v energetickém portfoliu České republiky bezpečný, spolehlivý nízkoemisní zdroj elektřiny pro základní zatížení pokrývající zhruba 18 procent potřeb, se podařilo přes řadu komplikovaných situací dosáhnout. Všichni, kdo měli podle mě neocenitelnou a neopakovatelnou příležitost se na dokončení projektu podílet, se hodně naučili. Třeba i mezinárodní diplomacii a vyjednávání s našimi sousedy. Dnes je Temelín tím, čím měl být.
Celý článek najdete zde.
Zdroj: archiv.ihned.cz
