Lenka Goliášová je sympatická 31letá Jihlavačka. Působí skromným a nenápadným dojmem. Před dvěma lety zažila zajímavou životní zkušenost. Navštívila jadernou elektrárnu Černobyl na Ukrajině, v níž došlo v roce 1986 k jaderné havárii.
„V podstatě to byla částečně náhoda,“ zahajuje své vyprávění. Původně se spolu s přítelem rozhodla vypravit do Kyjeva. Zrovna byly na prodej levné letenky do ukrajinské metropole. Chtěla jet do zahraničí bez cestovky.
Při vymýšlení, co v Kyjevě a jeho okolí budou dělat, se rozhodli, že navštíví také 150 kilometrů vzdálený Černobyl.
V Kyjevě strávili první čtyři dny, kdy navštívili nejvýznamnější památky a zajímavosti města. Například pravoslavný klášterní komplex Kyjevskopečerská lavra, založený v polovině 11. století, nebo hlavní kyjevský bulvár Hresčatyk či náměstí Nezávislosti. Výlet do Černobylu uskutečnili až pátý den návštěvy Ukrajiny. „Byl to náš poslední den, tak jsme vyrazili na celodenní výlet,“ přibližuje Lenka Goliášová. Původně si mysleli, že by se do uzavřené zóny, mohli podívat na vlastní pěst. Záhy však zjistili, že to není možné.
„Člověk tam musí jet v organizované skupině s průvodcem. Vybrala jsem cestovní kancelář, v níž jsou právě i čeští průvodci,“ vysvětluje Lenka Goliášová. Říká, že cestovní kanceláře do Černobylu nabízejí jak jednodenní, tak dvou i třídenní výlety s možností přespání v zóně jaderné elektrárny.
„My jsme kvůli časovým možnostem zvolili jednodenní návštěvu, určitě by to bylo zajímavé i s přespáním. Mě překvapilo, že se tam vlastně dá vůbec přespat,“ líčí. Z Kyjeva jeli autobusem, ve kterém jim promítli dokument o Černobylu. Cesta z hlavního ukrajinského města do zakázané zóny jim trvala téměř dvě hodiny.
V autobuse jim rozdali i další tištěné informace o zóně. Jenže zapomněli uvést v letních měsících tu nejzásadnější zprávu: „…že bychom měli mít oblečení s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty, jinak nebudeme vpuštěni do té zóny, což mě překvapilo,“ navazuje.
Potraviny v „zóně smrti“
Zóna okolo jaderné elektrárny Černobyl je na české poměry obrovská a důkladně zabezpečená. „Překvapilo mě, jak velká oblast je uzavřená, zároveň tam je všechno pod vojenským dohledem. Nečekala jsem, že nějaká takováto opatření po tak dlouhé době pořád ještě jsou. Zóna má v průměru asi 30 kilometrů. Je to odstupňované do tří pásem,“ popisuje mladá žena z Jihlavy.
Dostali se až k elektrárně, která byla oplocená a uzavřená. Fotografovat se v zóně mohlo pouze s omezením. „Nesmí se fotit vojenské objekty, žádní vojáci ani personál, který tam je. I u samotné elektrárny byla část, která se fotit nesměla,“ uvádí. Nejsilnější pocit zažili ve městě Pripjať, které bylo postaveno nedaleko elektrárny pro její zaměstnance.
Město svého času představovalo jednu z jakýchsi výkladních skříní Sovětského svazu. Přes 30 let je však městem duchů. „Nemělo to místo pro mě příjemnou atmosféru. Když stojíte v takových slavných místech jako je lunapark nebo takové typické kolo v Pripjati. Stojíte a vidíte, jak se to tam opustilo během chvíle. Říkali nám, že zábavní park se měl otevírat snad dva dny po výbuchu, takže se tam vlastně nikdo nikdy nesvezl. To na člověka trochu doléhá,“ dělí se o své zážitky.
Celý článek najdete zde.
Zdroj: jihlavske-listy.cz
