V těchto dnech uplynulo 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu. Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!“) a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtěly toto výročí oslavit příběhem tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku, který dosáhl svého vrcholu referendem 5. listopadu 1978. Po minulých částech výboru z textu, které mapovaly postoje nejrůznějších profesí, osobností a stran sdružených v protijaderném hnutí, přicházíme s vítěznou tečkou (po níž ale příště bude ještě doslov) v podobě konečného postoje tehdejšího rakouského kancléře Bruna Kreiského (původně velkého prosazovatele atomové energie) s „předmluvou“ Heinze Stockingera, který kancléřův postoj předznamenává a vysvětluje.
ČERVEN 1979: PROSLOV U PŘÍLEŽITOSTI DEMONSTRACE PROTI ATOMOVÉ ELEKTRÁRNĚ GUNDREMMINGEN (HEINZ STOCKINGER)
Vítězství? Zázrak.
Zdar roštěnky, zdar řízci! (Pozn, překl: V originále „Servas die Madeln, servas die Buam!“)
Před vámi stojí „neofašista, levicový extremista a vůbec užitečný idiot, který se nechal svést fašisty a extremisty.“ Musí to přece být pravda, protože to řekl náš spolkový kancléř Kreisky. Pár dnů před lidovým hlasováním 5. listopadu těmito označeními pojmenoval všechny odpůrce atomu.
O 5 měsíců později, v době nehody v Harrisburgu, řekl jeho zástupce, vídeňský předseda sociální demokracie, starosta Vídně Leopold Gratz: „Harrisburg ukazuje vyspělost, kterou rakouský národ prokázal svým rozhodnutím 5. listopadu.“ Od toho okamžiku si přece jen nejsem tak zcela jistý, jestli měl Kreisky pravdu. V lednu 1978 tvrdil rakouský kancléř s rozhodností: „Otázka atomu není vůbec žádné téma, které se hodí pro lidové hlasování“. O půl roku později oznamuje konání 1. lidové hlasování 2. republiky – právě na téma atom.
Po dalších 4 měsících, 5. listopadu 1978, zaplavila odpůrců atomu vlna radosti: 50,47 % Rakušanů, kteří volili, odmítlo spuštění atomové elektrárny Zwentendorf. „Velmi těsnou většinou …“, psalo se v domácích i zahraničních novinách. „Velmi těsnou většinou“? Skutečně těsně. A přece drtivou většinou, když vezmeme v úvahu dynamiku předchozího procesu utváření veřejného mínění.
Hned po vyhlášení hlasování koncem června vyplynulo z oficiálních anket, že asi 2/3 chtějí hlasovat pro a jen 1/3 proti Zwentendorfu. Za čtyři měsíce pro sebe získali odpůrci atomu 20% názorů. Téměř všechny komentáře to zapomněly říci. Podobně bylo sotva zmíněno, že žádná politická strana nikdy nedosáhla v tak krátkém čase směšně jednoduchými prostředky tak úspěšný obrat, v tomto případě proti „pro-nukleárnímu kolosu“, proti vládě, obchodu a průmyslu, svazu odborů a energetickému byznysu. Tyto vydaly v hlasovací kampani více než 30 milionů šilinků, více než rakouský stát vydal během před 3 lety předtím za výzkum sluneční, větrné a geotermální energie dohromady.
Vítězství rakouských odpůrců atomu je samozřejmě nutno přičíst více faktorům.
Proč?
Vyzdvihnout se musí:
- Vytrvalá angažovanost odpůrců atomu.
- Jejich schopnost zostřovat rozpory mezi oportunisticky jednajícími politickými stranami a držet pohromadě i přes rozpory ve vlastních řadách.
- Do nesčetných malých obcí přinesli osvětu.
- Neztratili humor a zřekli se násilí. Ne z měkkosti, nýbrž z uvážlivosti. Do úvah jsme zahrnuli částečnou možnost násilí, ale vždy jsme našli vhodnější prostředky. Násilných prostředků disponovala druhá strana mnohonásobně víc; naše násilí by jen dávalo druhé straně záminku uplatnit převahu svého násilí.
Právě proto, že jsme šli trpělivou cestou tvrdošíjného vysvětlování, měli zastánci se svými prohlášeními jen poměrně malé pole působnosti. Tak padla Kreiského slova „Jsou to samí fašisti a extremisti“ v konečném důsledku na jeho hlavu.
Tak se mohly hromadné sdělovací prostředky (až na vládní tisk) stále „osobně odvážněji a angažovaně“ chopit našich argumentů. Na tomto základě mohlo dojít k tomu, že ještě 10 dnů před 5. listopadem někdo zpřístupnil časopisu Profil („rakouskému Spiegelu“) studii Geologického spolkového úřadu, která byla 17 (!) let držena v tajnosti před veřejností: V ní byla zkoumána možná stanoviště pro jaderné elektrárny v Rakousku. Ta byla rozdělena na „velmi vhodná“, „vhodná“, „vhodná s výhradami“ a „zcela nevhodná“. Zwentendorf není v 1., ani 2., ani ve 3. kategorii – nýbrž v poslední! 17 let! Srovnejme to s prohlášeními, že je „Zwentendorf nejbezpečnější jaderná elektrárna na světě“ atd.
Není divu, že tehdejší šéfredaktor Profilu (P. M. Lingens) v úvodníku napsal, že zbyl ze všech novinářů svých novin jako jediný, který byl ještě pro Zwentendorf. „Zdá se, jako by novináři, čím více se zabývají jadernými elektrárnami, ani jinak nemohli, než stále více přicházet s argumenty proti jaderné energii“, dodal v tomto smyslu.
Před 5. listopadem 1978 se Rakousko dostalo do pohybu v míře, jakou nezažil nikdy předtím. Rostlo hnutí stále většího počtu lidí dobré vůle, lidí ze všech vrstev. Především ale mládež.
Celý článek najdete zde.
Předchozí díly série najdete zde, zde,zde, zde, zde, zde a zde.
Zdroj: kulturni-noviny.cz
