V těchto dnech uplynulo 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu. Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!“) a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtěly toto výročí oslavit příběhem tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku, který dosáhl svého vrcholu referendem 5. listopadu 1978. Po minulých částech výboru z textu, které mapovaly postoje nejrůznějších profesí a osobností sdružených v protijaderném hnutí, uslyšíte příběh, který je pro dnešního českého čtenáře téměř neuvěřitelný: vyprávění maoistického komunisty, který se dostal do čela hnutí konzervativních vědců, učitelů a kněží a který se během blokády elektrárny před četnictvem vzájemně ukrýval – s funkcionářem konzervativní Rakouské lidové strany.
DEMOKRATICKÁ AKTIVITA V ČELE S KOMUNISTOU
„Jako obvykle se mezi opravdové odpůrce atomové energie vmísily také silné skupiny levicových extremistů, kteří zneužili demonstraci pro své účely“, napsal deník Die Presse dne 27.10. 1977 o velké demonstraci proti Zwentendorfu v den státního svátku. Deník se mýlil. Levicoví extremisté se nejen vmísili mezi bodrý lid odpůrců atomu. Oni byli rovnou ve vedení demonstrace. Iniciativou rakouských odpůrců atomové elektrárny (IÖAG) byly organizovány velké demonstrace dne 12. června 1977 ve Zwentendorfu a dne 26. října 1977 ve Vídni. V roce 1976 se rakouské skupiny odpůrců atomu v této iniciativě spojily, nejprve volnou formou. Od dubna 1976 měla iniciativa IÖAG pevnou a závaznou strukturu s konferencí delegovaných a voleným „Všerakouským koordinačním výborem“ (GÖK). Ten organizoval společné akce. Jako člen výboru jsem byl pro policii a úřady oficiálním pořadatelem a vedoucím demonstrace. Z této pozice jsem triumfálně prohlásil: „Úřad kancléře je obklíčen“.
Byl jsem tehdy členem Marxisticko-leninistických studentů (MLS) (maoistického) „Komunistického svazu“ (KB). Zvláštností rakouského protiatomového hnutí – a zároveň podstatný předpoklad úspěchu – byl, že se prakticky všechny skupiny odpůrců atomu spojily do jedné zastřešující organizace a společně „pochodovaly“. To nebylo v žádném případě samozřejmé, jak například ukazuje pohled na tehdejší Německo v době Baadera-Meinhofové. „Iniciativa rakouských odpůrci atomu“ a také jednotlivé skupiny Iniciativy byly nadstranické. Odpůrci byli sjednoceni společným cílem, ale velmi rozdílní v sociálním a politickém pozadí. Spolupráce v Iniciativě mohla fungovat, protože to byla skupina osob, která přicházejíc z rozdílných „táborů“ mezi sebou a vůči aktivistům vybudovala dostatek důvěry, aby skutečně mohla společně jednat.
Moje pozice nebyla úplně jednoduchá. V Protiatomovém hnutí jsem byl aktivní od roku 1975, na Univerzitě Vídeň jsem spoluzaložil „pracovní skupinu Atomová energie“. Jako zvolený mluvčí hnutí jsem byl celému hnutí a aktivistům zavázán a velmi dobře jsem věděl, co hnutí snese a co ne. Na druhou stranu jsem byl jako člen organizace MLS vázán interní stranickou disciplínou. Po mém prvním proslovu mi jedna aktivistka spontánně padla kolem krku, protože jsem – přestože známý jako maoista – opomíjel vlastní revoluční požadavky a mluvil jménem všech. Ale přesně toto integrování se do hnutí, to „zřeknutí se samostatné ideologické, politické a organizační práce jako komunisty v akční jednotě“, bylo zase vedením Komunistického svazu považováno za „tvrdohlavě vystupující oportunistickou odchylku“.
O rozsahu a formě „akční jednoty“ probíhala průběžně diskuse a konflikty. Jak moc mohl každý své vlastní požadavky upřednostnit nebo měl být dokonce někdo vyloučen? Většina odpůrců atomu, také ti bez zvláštních strachů z kontaktu se zástupci třeba i opačných názorů, nebyli posedlí tím, že chtěli pochodovat pod rudými transparenty jako „Vpřed v boji za práva pracující třídy a lidu“. Na druhé straně připadalo mnohým těžké aplaudovat „reakcionáři“ jako Konrad Lorenz (kterému zazlívali jeho minulost v Třetí říši) nebo dokonce jít za černou rakví odpůrkyně potratů Elisabeth Schmitz (která však v Iniciativě nikdy nepracovala).
Výběr oficiálních řečníků na demonstraci musel být dobře vyvážen. Všichni se v něm měli nějak najit/vidět/shledat: město i venkov, západ i východ, mladí i staří, „buržoazní“ i „levicoví“ atd. Dobře vyvážená byla také dvojicová delegace, která byla 26. října poslána ke spolkovému kancléři Kreiskému: starší, dobře situovaná matka z Vídně a levicový student z venkova.
Také mé vlastní proslovy musely být dobře formulovány: V popředí společný požadavek, bojovně, nadstranicky – a přece mělo být zřetelně vyjádřeno „ideologické vedení dělnickou třídou“ s poznatelným „přiostřením“ na politické otázky rozhodující pro revoluci. Oč při tom šlo? Boj proti atomové energii nebyl klíčovým požadavkem Komunistického svazu. Vždyť pokrok výrobních sil byl základem pro komunismus – a atomová energie byla vlastně jedna taková sila. Přirozeně, že v kapitalistických poměrech byla určována myšlenkou zisku a rozvíjena bez ohledu na potřeby lidu. Proto byl boj proti atomovým elektrárnám v Rakousku legitimní. Co ho pro všeobecný třídní boj vlastně dělalo zajímavým, byly „praktické zkušenosti samostatně organizovaných lidových mas v boji proti buržoaznímu státu“. Tento „rozpor se státem“ bylo potřeba „přiostřit“ a spojit s „bojem za konečný cíl“.
Rozhodnutí o uvedení Zwentendorfu do provozu bylo na spolkové vládě. Přesto se spolkový kancléř Kreisky relativně brzy rozhodl neučinit toto rozhodnutí sám, nýbrž ho pojistit/zajistit/podpořit vlastním rozhodnutím parlamentu. To nemohli odpůrci atomové elektrárny akceptovat, měla jim tím přece jen být zároveň odebrána vlastní demokratická legitimita. My, členové Komunistického svazu, jsme se snažili, aby se „boj proti parlamentnímu podvodu“ stále více dostával do středu pozornosti, a tím, aby se parlamentarismus jako takový mohl zpochybnit. To bylo pro mne vlastně také vysvětlení faktu, že spolkový kancléř (před běžícími televizními kamerami) tak prudce a emocionálně reagoval na demonstrace před svými okny: „To je ad hoc demonstrace svolaná lidmi, kteří žádným způsobem nejsou reprezentativní pro rakouský lid a v žádném případě nemají legitimitu, kromě té, kterou si sami dali… To jsou metody používané teroristickými skupinami, tomu nejsem ochoten se podřídit. Nemám zapotřebí nechat tak se sebou zacházet několika všiváky.“
Samozřejmě, že bylo nyní dobře, že nejenom lidé jako já, nýbrž i Konrad Lorenz mluvili na demonstraci. I když si i jako starý muž opravdu uchoval něco uličnického, tak nebyl vůbec žádným všivákem, nýbrž čestným a váženým starým pánem, a k tomu ještě nositelem Nobelovy ceny. Kreiského „výpadky“ byly v protestních rezolucích uměřeně rozhořčeně odmítány.
Ale útoky společně s masivním hlasem tisku přece jen ukázaly jistý účinek. Interní diskuse se posilovaly, nově se objevila stále latentní existující nevole s dominancí členů Komunistického svazu. Proběhl dokonce „pravicový“ pokus o puč v IÖAG a při další velké demonstraci 9. dubna 1978 se už nezúčastnily všechny skupiny. Akce tohoto dne proběhla pod novým heslem: „Lidové hlasování!“
Celý článek najdete zde.
Zdroj: kulturni-noviny.cz
