Na toto téma se diskutovalo 23. října 2019 v Řeži. Diskutující posoudili potenciál malých reaktorů pro Česko, byly představeny některé konkrétní návrhy reaktorů a zmíněny české zkušenosti v oblasti vývoje malých reaktorů.
z expertního týmu vládního zmocněnce pro jadernou energetiku a další diskutující. (Foto Vladislav Větrovec)
Státní energetická koncepce a Národní akční plán rozvoje jaderné energetiky počítají s výstavbou dvou až čtyř bloků o výkonu zhruba 1200 MWe v lokalitách Dukovany a Temelín. V poslední době ale od vládního zmocněnce Jaroslava Míla a premiéra Andreje Babiše slyšíme, že bychom měli uvažovat i o malých reaktorech. Jakou pozici v rámci české jaderné energetiky by ale mohly zaujmout? Má vůbec smysl stavět v České republice, která má kvalitní přenosovou soustavu, malé reaktory, když mají zpravidla vyšší investiční náklady na jednotku výkonu?
Vladivoj Řezník z expertního týmu vládního zmocněnce pro jadernou energetiku upozornil na to, že výstavba velkých bloků v Evropské unii se prodlužuje a dochází k výraznému růstu nákladů. Příklady jako Olkiluoto-3, Flamanville-3, Mochovce-3,4, Paks-5,6 a Hanhikivi podle Řezníka ukazují, že musíme být připraveni velice dobře a musíme se vyhnout stejným chybám. Kromě analýzy chyb bychom se měli soustředit i na dobré příklady asijských projektů, které probíhají úspěšně.
Řezník dále zopakoval aktuální vývoj v přípravě nových jaderných zdrojů. Ve stručnosti: stát chce jít cestou bezpečnostní výjimky, probíhají jednání s ÚOHS, poběží jednání i na úrovni Evropské komise, ČEZ nebude měnit svou akcionářskou strukturu, podpora státu bude řešena smluvně a financování zajistí investor. Cílem výjimky ze Zákona o veřejných zakázkách je provedení předvýběru dodavatelů, kteří jsou schopni velký blok postavit, tj. mají pro to reference a schopnosti. Od smlouvy mezi státem a ČEZem se neočekávají velké problémy ze strany ÚOHS a EU, protože nejde o přímou finanční podporu a o narušení hospodářské soutěže. Jde jen o závazek, že se nebude během realizace projektu měnit legislativa tak, aby zhoršila ekonomiku projektu.
Stát a ČEZ se podle Řezníka připravují na výstavbu 1200MWe bloků, ale pokud v potřebné době budou dostupné malé reaktory, mělo by se uvažovat i o jejich použití. Pro Českou přenosovou soustavu jsou podle něj vhodnější dva velké bloky a zbytek o menším výkonu. Důraz přitom bude kladen především na jednoduchost a rychlost výstavby a na licencovatelnost v Evropské unii. Podmínkou je ale to, aby malé reaktory byly komerčně dostupné kolem roku 2030.
ředitel útvaru Výstavba jaderných elektráren ve společnosti ČEZ (s mikrofonem), a další diskutující. (Foto Vladislav Větrovec)
S myšlenkou stavět část nových bloků velkého výkonu a část malého souhlasí i Petr Závodský, ředitel útvaru Výstavba jaderných elektráren ve společnosti ČEZ, a Daneš Burket, prezident České nukleární společnosti. Ten ale dodává, že pro malé reaktory je místo především v teplárenství. Jiří Duspiva z ÚJV Řež připomíná ještě lokality Blahutovice a Tetov, které byly předvybrány pro velké bloky. Leží blízko velkých aglomerací, které by mohly i zásobovat teplem. Duspiva ještě doplnil, že malé reaktory mají nepochybně potenciál v Česku, ale jen v případě, že dojde k úpravě legislativy, která je umožní zapojit do naší sítě a nezlikvidovat dopředu jejich ekonomické výhody tím, že bychom na ně kladli stejné požadavky jako na velké bloky.
Mezi projekty malých reaktorů, které jsou vyvíjeny po celém světě, najdeme i řadu pokročilých typů, které mohou mít velký přínos v oblasti bezpečnosti a uzavírání palivového cyklu. Na jejich adresu Burket uvádí, že kolem roku 2030 budou s přihlédnutím k poslednímu vývoji dostupné jen tlakovodní reaktory, které Česká nukleární společnost vnímá spíše jako překlenovací technologii na cestě k pokročilým typům.
Projekty malých reaktorů
Představeny byly tři projekty malých reaktorů: varný BWRX-300, tlakovodní NuScale a solný Energy Well. Zatímco NuScale a Energy Well jsou poměrně známé a diskutované projekty, BWRX-300 je v českém prostředí novým konceptem. Jde o zmenšenou verzi varného reaktoru ESBWR o výkonu 1600 MWe, který má licenci ve Spojených státech. Jon Ball z GE Hitachi reaktor BWRX-300 označil za nejbezpečnější reaktor od této firmy. Při vytváření zmenšeného a zjednodušeného projektu byl kladen důraz na náklady na výrobu elektřiny LCOE, které mají být schopny konkurovat plynu v USA. Podle Balla pak bude reaktor konkurenceschopný s ostatními zdroji elektřiny kdekoliv na světě.
Při zmenšování a zjednodušování reaktoru se podařilo dosáhnout 90 % redukce objemu chladicích nádrží, což umožnilo dále o více jak 50 % zmenšit objem budov a množství betonu přepočtené na jednotku výkonu. Umožňuje to především menší aktivní zóna, takže nejde čistě jen o zmenšenou verzi, ale BWRX-300 přináší i další ekonomické benefity. Reaktor je navíc umístěn ve svislé kruhové šachtě, která je zapuštěna do země, což snižuje nároky na konstrukci kontejnmentu.
Podle Balla je důležitou výhodou projektu využití ověřených technologií. Všechny komponenty byly již použity v nějakém projektu, jen měly větší rozměr. Nejde tedy o výrobně a provozně nic nového. Ball uvedl, že první komerční aplikace je očekávána v roce 2027 ve Spojených státech nebo Kanadě.
Ve spojitosti s Energy Well zmínil Jan Uhlíř z Centra výzkumu Řež, že se do projektu zapojily už tři české firmy. Například Škoda JS vyvíjí čerpadla pro soli, které budou chladit reaktor, a MICo pracuje na přírubách a dalších komponentách pro fluoridové soli. To, že by reaktory chlazené tekutými solemi nemusely být hudbou příliš vzdálené budoucnosti, ukazuje podle Uhlíře vývoj v Číně. Všechno tam spěje k tomu, že koncem roku 2020 bude spuštěn tamní první malý solný reaktor. V roce 2025 Čína plánuje mít větší solný reaktor a v roce 2030 dokonce jadernou elektrárnu. Uhlíř uvedl, že do vývoje je zapojeno přes 4000 lidí a že se práce zatím opožďují jen zhruba o rok.
Diskuzi pořádal Institut pro veřejnou diskuzi za podpory Skupiny ÚJV, ČEZu, Ekonomu a Hospodářských novin.
Vladislav Větrovec
