Prosincová klimatická konference v Katovicích přinesla ve vyjednávání o globálním oteplování posun, ale i pochybnosti. Jiný závěr ani nebylo možné u tak kontroverzního tématu očekávat. Téměř 200 států se zde dohodlo na pravidlech, jež umožní sledovat naplňování výchozí Pařížské dohody z roku 2016. Sjednocení požadavků na vykazování emisí, kontrolu dodržování závazků a jejich revizi pro všechny státy lze považovat za úspěch. Pravidla ale bude potřeba dopracovat, protože se nepodařilo dojednat model fungování celosvětového trhu s emisemi. A tím se už dostáváme k typickému bolavému místu všech klimatických konferencí – kdo to bude vše platit.
Chudé státy mají v období 2020–2025 každoročně dostávat na boj s globálním oteplováním alespoň 100 miliard dolarů a od roku 2025 by toto číslo mělo být dále navyšováno. K tomuto účelu již byl vytvořen Zelený klimatický fond (GCF), který by měl hrát jednu z hlavních rolí ve financování opatření na zmírnění negativních důsledků změn klimatu. První investice s jeho pomocí se začaly realizovat už v roce 2015, nicméně jeho výše zdaleka nenaplňuje pařížské představy. Finanční pomoc ohroženým zemím zatím slíbilo zdvojnásobit jen Německo.
Přestože konkrétní závazky právě kvůli jejich finanční náročnosti se nepodařilo dojednat, za zásadní závěr konference lze považovat cíl, že všechny státy mají příští dva roky na to, aby upravily své závazky ve snižování emisí pro období let 2020 až 2030. Evropská unie by měla emise snížit o 55 % proti roku 1990, namísto dosud předpokládaných 40 %.
Je otázkou, nakolik se podaří tento cíl prosadit a hlavně realizovat, především vzhledem k faktu, že stávající klimaticko-energetický balíček EU ukládající 40% snížení skleníkových emisí k roku 2030 se podařilo po dlouhých jednáních prosadit až v závěru tohoto roku. Vzniká tím paradox, že sotva vstupuje nějaký závazek v platnost, tak současně začínají jednání o jeho změně – a to ke stabilitě podnikatelského prostředí v energetice zrovna nepřispívá.
Nicméně ať už bude další vývoj jakkoliv obtížný a možná i zpožděný, trend k dekarbonizaci energetiky je jasný. A v tomto úsilí budou hrát svou roli nejen obnovitelné zdroje energií, které budou nepochybně nejrychleji rostoucím zdrojem v energetickém mixu, ale i jaderná energetika.
Jádro představuje dlouhodobou strategickou investici, která se těžko vyhodnocuje běžnými komerčními modely. Soukromí investoři se takovému typu investice vyhýbají, pro finanční instituce to představuje rizikový projekt, a financování rizika si proto nechají náležitě zaplatit. Není proto divu, že novým jaderným projektům se daří pouze ve státech, kde mají jednoznačnou politickou podporu, stvrzenou investičním a finančním modelem postaveným nejlépe na státní společnosti, případně aspoň na státních zárukách – to už je ale dražší.
Nadále tak zřejmě budeme slyšet zprávy o úspěšně dokončených jaderných blocích především z Číny, kde stavějí všichni dodavatelé jaderných technologií, a také z Ruska, které má výhodu v Rosatomu, v současnosti nejúspěšnějším dodavateli a vývozci jaderných technologií na světě. Rusko také s předstihem vyhrálo tichou, ale ostře sledovanou soutěž o první spuštěný blok s nejpřísnějšími nároky na jadernou bezpečnost, tzv. generace 3+, když už v roce 2017 spustilo blok 1200 MW tohoto typu v lokalitě Novovoroněžská JE. A v roce 2018 stvrdilo svou pozici druhým komerčním reaktorem generace 3+ v jaderné elektrárně Leningradská, poblíž Petrohradu. Je to i dobrá reference pro české dodavatelské firmy, jako je MPOWER, SIGMA a řada dalších. Jde o blok stejného typu, který se začíná stavět v maďarské JE Paks, a který bude Rosatom nabízet i pro ČR. Pokud bude někdy k tomu vyzván a pokud se tuto soutěž podaří napodruhé dokončit do podoby kontraktu. Odborná veřejnost si ještě dobře pamatuje rozpaky z neúspěšného zrušeného tendru v roce 2014.
Rok 2019 bude určitě zajímavý z pohledu, jak si vedou nové referenční jaderné bloky poslední generace. K výše zmíněným ruským projektům přibyl v závěru roku 2018 první blok čínské jaderné elektrárny San-men s reaktorem typu AP1000 od americké společnosti Westinghouse. Je tak trochu příznačné, že Westinghouse má svou první referenci v Číně a ne v USA, kde se potýká s velkými problémy. A totéž platí pro francouzský projekt reaktoru EPR 1600 MW v čínské lokalitě Tchaj-šan (angl. Taishan), který předběhl své evropské protějšky v jaderné elektrárně Flamanville a finské jaderné elektrárny Olkiluoto. Ty se naopak staly synonymem zpoždění a překročení rozpočtu, což bude asi kalit radost z jejich očekávaného spuštění v roce 2019.
Dlouho se zdálo, že aspoň projekt korejského koncernu Korea Hydro & Nuclear Power a jeho inženýrské divize KEPCO v Ruwais, Spojené arabské emiráty, s výkonem 4 x 1400 MWh, se bude moci pochlubit dodržením času i rozpočtu, ale i tam se nakonec těsně před spuštěním objevily problémy ve formě trhlin v ochranné obálce. Korejcům také nesvědčí ústup od dalšího rozvoje jaderné energetiky ve vlastní zemi. Nicméně i to bude projekt, který bude hrát referenční roli v globální soutěži o nové jaderné bloky ve světě. A čím více fungujících referenčních jednotek, tím lépe pro nové investory!
Jiří Gavor, jednatel konzultační firmy ENA
