10. dubna 1957 byl v Dubně poblíž Moskvy spuštěn první synchrofázotron na světě. Jaderná fyzika je mladou vědou, ale její výsledky jsou pozoruhodné: od jaderné bomby po dnešní mobilní telefony. Jedním z nejznámějších zařízení používaných pro výzkum struktury hmoty na té nejjemnější úrovni jsou urychlovače částic. Jeho příběh je pozoruhodný a poodhaluje kromě vědecké historie také ducha doby.
Jeden z prvních urychlovačů synchrofazotronového typu navrhl Vladimír Veksler, jemuž v době spuštění stroje bylo 50 let a již předtím vedl konstrukci jeho předchůdců. Jeho životní příběh může být inspirací: pro neshody v rodině coby adolescent utekl z domova a toulal se, než jej jeho otec poslal do dětského domova. Vyučil se elektrikářem a přes komsomol se dostal na vysokou školu.
Před válkou ve Spojených státech existovalo pět kruhových urychlovačů (cyklotronů), v Sovětském svazu nebyl žádný. Během válečné evakuace v Kazani v roce 1944 Veksler navrhl jisté vylepšení, které pomohlo překonat omezení tehdejších strojů, a které se stalo základem synchrofázotronů (zevrubný výklad je nad rámec této stručné statě). Stojí za zmínku, že na druhé straně oceánu stejný nápad pouhý rok nato vyslovil Edwin McMillan, který za něj později získal Nobelovu cenu. Veksler byl několikrát navržen na její udělení, v té době však sovětský výzkum v této oblasti podléhal utajení – nezískal ji.
V roce 1949 Veksler začal s návrhem nového zařízení v Dubně. Krátce nato, po vzniku prvních jaderných elektráren, však vlády a badatelé přijali za své, že jaderný výzkum je třeba pro další pokrok aspoň zčásti odtajnit. V polovině 50. let vznikla dvě velká mezinárodní centra: CERN ve Švýcarsku, zřízené evropskými zeměmi, a Spojený ústav jaderných výzkumů v Dubně, kde bádali vědci ze socialistických zemí, jeho hlavním sponzorem (polovina výdajů) byl Sovětský svaz.
Nový synchrotron byl spuštěn v mezinárodním centru v Dubně bez utajování, tentokrát byl sovětský vědecký průlom uznán po celém světě. Jeho výkon činil 10 GeV, v tom mu ve světě nebylo žádné podobné zařízení rovno. Několik let nato byl v sovětském Protvinu spuštěn další rekordní urychlovač, který dokázal částice „nakopnout“ až na 70 GeV, později se stal vzorem pro známý LHC ve Švýcarsku.
V roce 2002 byl provoz legendárního přístroje ukončen, v současnosti probíhá jeho likvidace. Jeho duch však zůstává s námi: část magnetů je používána v novém urychlovači NICA, který by měl být spuštěn příští rok.
Zdroj: Atomic-energy.ru
