V říjnu 2017 v Moskvě proběhla konference o nešíření jaderných zbraní. Její účastníci ze Spojených států poskytli den před akcí rozhovor webovému portálu Atominfo.ru a jedním z nich byl profesor Harvardovy univerzity Matthew Bunn, poradce řady amerických politiků, který se podílí na tvorbě koncepčních amerických a mezinárodních programů v jaderné politice.
Tři druhy jaderného terorismu
Pane profesore, nakolik vážná je dnes hrozba jaderného terorismu?
V současnosti můžeme mluvit o třech potenciálních nebezpečích v souvislosti s jaderným terorismem: jsou to útoky s použitím jaderných zbraní, záměrná kontaminace radioaktivním materiálem a přímé útoky na jaderné objekty.
Útok s přímým použitím jaderných zbraní, je pro potenciální teroristy velmi složitým úkolem, ale potenciální škoda je rovněž hrozivá a největší z vyjmenovaných příkladů. Za poslední čtvrtstoletí jsme ovšem dosáhli ve věci předcházení těmto útokům největšího pokroku. Jednak je velmi důležitá skutečnost, že možnosti Al-Káidy získat jaderné zbraně, o které neustále usiluje, jsou nyní velmi omezené oproti minulosti. Druhým faktorem je zpřísnění bezpečnostních opatření týkajících se zabezpečení jaderných materiálů v mnoha zemích, včetně fyzického odstranění jaderných materiálů z mnoha objektů.
Kupříkladu více než polovina zemí, které dříve disponovaly vysoce obohaceným uranem nebo plutoniem, je již nemá k dispozici, zbavily se jich. To je úžasný výsledek všech našich snah!
Co se týče bezpečnosti (nejaderných) radioaktivních materiálů, tady je situace mnohem složitější, ačkoliv jsme rovněž dosáhli významných úspěchů. Takové materiály jsou totiž dnes používány téměř ve všech zemích, v nemocnicích a v průmyslu, třeba hned vedle místa, kde pracuji, na MIT v Massachusetts, je klinika, kde léčí nemocné pomocí radioizotopů.
Pokroku bylo dosaženo i ve třetí oblasti, prevence hrozby jaderného terorismu a diverzí v jaderných objektech. Je však třeba říct, že v tomto směru nás stále ještě čeká hodně dlouhá cesta, jak dlouhá – záleží na konkrétní zemi. Například v některých zemích v jaderných objektech nemají stálou ozbrojenou ochranku, spoléhají tam na včasný příjezd policie.
Ve Spojených státech jsme několikrát pořádali zkušební manévry, chtěli jsme otestovat svůj systém fyzické ochrany před potenciálním útokem „bad guys“. Většinou trval „boj“ o jaderný objekt okolo tří minut – pokud policie dorazí do deseti minut, je to už pozdě. Jsem zastáncem plošného zavedení ozbrojené ochranky ve velkých jaderných objektech, jejichž napadení by mohlo hrozit vážnými problémy. V Rusku a Spojených státech to vidí všichni stejně jako já, ale jak jsem řekl, v některých zemích je přístup odlišný.
Zpracování zbrojního plutonia
Pane profesore, začneme několika otázkami ohledně programů, jejichž přípravy jste se účastnil: co třeba smlouva PDMA mezi Ruskem a Spojenými státy ohledně likvidace zbrojního plutonia, která byla podepsána v roce 2011 (likvidace sama měla podle dohody začít v roce 2018, pozn. red.)?
No, popravdě, ve Spojených státech byl tento program prakticky zcela pozastaven. Likvidace plutonia cestou jeho využití coby součásti paliva MOX se ukázala být příliš drahou, poslední odhady konečné ceny tohoto programu hovoří o 40 miliardách dolarů.
Proč se tak stalo? Byla přece vybrána technologie, analogická té, co je používána v Evropě.
Myslím, že podceňujete schopnost Američanů dělat vlastní chyby. To se mi stalo také, když jsem pomáhal vládě tento program zahájit. Dnes volíme pro likvidaci plutonia koncepci Dilute and Dispose (uskladnění zbrojního plutonia spolu s vyhořelým palivem, pozn. red.), ačkoliv v Kongresu stále není v této věci konsensus.
Proč jste například neposlali své plutonium do Francie, kde by pro vás mohli vyrobit palivo MOX ve francouzských závodech? Nebylo by pak potřeba stavět vlastní kapacity…
Navrhoval jsem tuto variantu, avšak Francouzi mají co dělat se svým vlastním plutoniem. Přesto jsem navrhl to, že by Spojené státy mohly nabídnout Francii 50 tun plutonia a několik miliard dolarů za likvidaci. Pokud by Francouzi kývli, tato možnost by pro Spojené státy byla cenově nejlepší. Znamenalo by to ovšem výměnu jedné partie plutonia za druhou, neboť za tu dobu by Francouzi hromadili plutonium z vyhořelého paliva energetických reaktorů. Z hlediska nešíření jaderných zbraní taková akce má smysl, protože znamená výměnu plutonia ve zbrojní kvalitě od země (Spojených států) s jadernými zbraněmi, která není v tomto směru vázána žádnými mezinárodními dohodami, za energetické plutonium pod mezinárodními zárukami Euratomu.
Jaký je Váš názor na nápad smíchat plutonium zbrojní a energetické kvality?
To by mohlo fungovat, navíc taková konstelace by mohla uspokojit ruskou stranu (Rusko trvá na změně izotopového složení zbrojního plutonia při přepracování, pozn. red.). V současnosti však ve Spojených státech nemáme dost energetického plutonia na to, abychom naředili 34 tun zbrojního plutonia dostatečně pro splnění podmínek naší dohody PDMA.
Co například využití malých rychlých reaktorů typu PRISM – mohli bychom v nich „spalovat“ plutonium zbrojní kvality?
Takové návrhy tu byly už před 20 lety a nemyslím si, že za tu dobu došlo k významnému pokroku z hlediska ekonomiky a rentability. Myslím si, že spalování plutonia nakonec bude ještě dražší, než metoda Dilute and Dispose, i když vezmeme v úvahu příjmy z prodeje elektřiny, vyrobené takovými reaktory.
Já osobně nejsem velkým zastáncem rychlých reaktorů. Myslím si, že svět, plný rychlých reaktorů s palivovými články nacpanými plutoniem bude světem mnohem větších rizik, než dnes, protože mnohem víc lidí k takovému materiálu získá přístup.
Rovněž si myslím, že přepracování použitého jaderného paliva je obecně navýsost neekonomickou záležitostí. Palivový cyklus s přepracováním paliva je mnohem dražší, než cyklus bez něj, a rizika to jedině zvýší, nikoliv sníží, nevidím žádnou přidanou hodnotu oproti současnému stavu.
V MIT nedávno provedli analytickou studii ohledně budoucnosti palivových cyklů a jejich závěry jsou v ohledu přepracování dosti pesimistické. Jejich model zahrnuje například změny cenu uranu nahoru i dolů v důsledku objevování přístupnějších ložisek a zavádění efektivnějších těžebních postupů. Výsledkem je, že zpracování použitého jaderného paliva začne být ekonomicky rentabilní přibližně za 10 tisíc let.
Nejde jen o jejich názor? Vím, že lidé na MIT nikdy nebyli zastánci zpracování vyhořelého paliva…
Je to názor, vychází však z tvrdých dat: cen uranu, výpočtů… a vše ukazuje jedním směrem: přepracování vyhořelého paliva podle všeho není tím nejslibnějším směrem pro nejbližší desetiletí. Nejsem zastáncem rychlých reaktorů, přinejmenším ne teď, kdy výdaje na stavbu takového reaktoru převyšují investice do klasického reaktoru o 20 až 100 procent.
Nešíření a malé reaktory
Od odborníků z Mezinárodní agentury pro atomovou energii často slýcháme, že zástupci jaderného průmyslu nejsou příliš nadšeni z bezpečnostních požadavků souvisejících s nešířením jaderných zbraní, protože výrazně prodražují reaktory. Co byste k tomu řekl?
Ze svého pohledu můžu říct, že z hlediska nešíření jaderných zbraní jsou současné reaktory typu PWR, provozované v otevřeném cyklu, velmi dobré. Potenciálně nebezpečným článkem je proces obohacování při výrobě čerstvých palivových článků. Dnes je to tak, že obohacování provádějí jenom země, které už jaderné zbraně mají, nebo v nejaderných zemích v rámci mnohonárodnostního konsorcia.
Existuje celá řada perspektivních reaktorových koncepcí, které zasluhují velkou pozornost z hlediska nešíření jaderných zbraní. Obecně, s ohledem na Vaši otázku, bych řekl toto: ve chvíli, kdy jsou nová, rozsáhlá a plošná bezpečnostní opatření související s hrozbou jaderných zbraní, zaváděna zpětně, až poté, co je projekt reaktoru dokončen, skutečně to přináší v mnoha případech obrovské výdaje. Pokud však všechny požadavky a aspekty bezpečnosti, včetně těch souvisejících s nešířením jaderných zbraní, zohledníte již ve fázi navrhování nového reaktoru, pak je povětšinou možné zvládnout všechny ekonomické rámce, které si vytyčíte.
Mluvíme tu o obohacování pouze v návaznosti na reaktory, avšak obohacování můžete provádět i bez jaderné elektrárny. Například metoda laserového obohacování může zcela změnit pravidla hry (dnes je obohacování prováděno především na centrifugách, pozn. red.).
Inu, to je pravda, ale realita s jeho skutečným uplatněním dnes může být trochu jinde: například, jak známo, General Electric prohlašovala, že laserové obohacování bude levné a ekonomicky výhodné, avšak zatím nezavedla žádný průmyslový proces na základě této technologie. Otázka, nakolik může laserové obohacování být nebezpečné z hlediska nešíření jaderných zbraní, je velmi zajímavá, a sestává ze dvou částí. První je, nakolik obtížné je schovat případné zařízení pro takové obohacování před cizíma očima, a nakolik náročné je pro zemi, kde chce někdo tajně vyrábět jaderné zbraně, si tuto technologii v plném rozsahu osvojit.
Srovnejme si pro příklad laserové obohacování se současným způsobem, s centrifugovým. Mohu říct, že jedno jediné patro budovy, ve které dnes diskutujeme, by bylo dostačující pro umístění centrifug, vyrábějících jaderný materiál ve zbrojní kvalitě, postačující na výrobu jedné jaderné střely ročně.
Je možné, že zařízení pro laserové obohacení uranu bude snazší uchovat tajnosti, ale řekněme si na rovinu, že schovat centrifugy dnes není nijak zvlášť těžké. Tedy v tomto ohledu žádná velká změna oproti dnešku není.
Druhou otázkou je, nakolik jednodušší je osvojit si technologie laserového obohacení ve srovnání s centrifugovým. Nedokážu ji zcela kvalifikovaně zodpovědět, myslím si však, že je úkolem světové veřejnosti pozorně sledovat vývoj obohacovacích technologií, a rovněž technologií na zpracování a separaci aktinoidů, obzvlášť pokud se na obzoru objeví postupy, které budou skutečně jednoduché na zvládnutí a provoz ve velkém měřítku.
Jak z hlediska nešíření jaderných zbraní vnímáte malé reaktory, které jsou ve Spojených státech a některých jiných zemích zmiňovány stále častěji?
Ano, tak to je. Nemyslím si však, že první generace malých reaktorů cokoliv změní na současném stavu. Budou to lehkovodní reaktory úplně stejného typu jako ty dnešní, jen s menším výkonem. Principy a systémy bezpečnosti budou rovněž obdobné, takže si myslím, že nedojde k zásadním pokrokům žádným směrem.
V delším časovém horizontu však očekávám velmi zajímavé koncepce, které již budou s bezpečností někde jinde, například reaktory se zcela uzavřenou aktivní zónou, kterou není potřeba otevírat po celou dobu provozu (zhruba 15 let).
Zajímavou perspektivou jsou z hlediska nešíření jaderných zbraní rovněž plovoucí jaderné elektrárny. V Rusku se už jedna taková staví, v Číně připravují obdobný projekt, ve Spojených státech přišli na MIT s nápadem na reaktor o velkém výkonu, který lze „zaparkovat“ na pobřeží.
Zdroj: Atominfo.ru
