V souvislosti s projektem maďarské jaderné elektrárny Paks II s dvěma bloky typu VVER-1200 bylo Evropskou komisí zahájeno celkem pět řízení. Postupně bylo zkoumáno právo Maďarska na uzavření přímé dohody na výstavbu této elektrárny, soulad technických parametrů projektu s požadavky Evropské komise, soulad utajování důvěrných informací obsažených v dohodě s pravidly Evropské unie a principy zadávání státních zakázek spojených s projektem. Poslední řízení ještě běží a posuzuje otázku nedovolené státní podpory, zbývající již byla ukončena (o ukončení čtvrtého řízení jsme psali zde). Co by maďarský projekt mohl znamenat pro Česko komentuje Václav Trejbal, tajemník expertního týmu pro energetiku a klimatickou změnu Svazu průmyslu a dopravy České republiky:
„Při dnešních nízkých cenách silové elektřiny, které panují ve střední Evropě, by způsob financování výstavby reaktorů Paks II mohl být jedním z mála schůdných modelů rozvoje nových strategických výrobních kapacit v energetice v regionu. Jeho životaschopnost by mělo potvrdit probíhající šetření Evropské komise (Generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž) a také výsledek žalob, které se v případě kladného výroku Komise chystají podat Rakušané.
Rakouské výhrady, že v případě mezistátního úvěru jde o nedovolenou státní podporu, zavánějí přinejmenším trochu pokrytectvím. V celé Evropě dnes nelze bez dotací postavit žádný nový zdroj, jelikož energetický trh je pokřivený masivní podporou obnovitelných zdrojů, nefungujícím trhem emisních povolenek a národními preferencemi evropských mocností. Evropská energetická politika se de facto stala soubojem dotací, v němž vítězí ten, kdo je ochoten do svého energetického sektoru nalít nejvíce peněz z kapes daňových poplatníků. V něm zatím vede Německo, jež ročně na podporu obnovitelných a dalších zdrojů vydá v přepočtu přes bilion korun. Pro srovnání, v ČR je to necelých 50 miliard korun za rok. Podíl obnovitelných zdrojů na celkovém energetickém mixu (měřeno na finální spotřebě) je přitom u nás i v SRN přibližně stejný.
Výrobní zdroje v zemích, které nejsou schopny s německou energetickou politikou držet krok, budou dlouhodobě atrofovat. Názorným příkladem je Maďarsko, které nyní dováží neuvěřitelnou třetinu spotřeby elektřiny, jelikož jeho paroplynové elektrárny jsou v dotačním souboji na straně prohrávajících. Jediným konkurenceschopným zdrojem, který Maďarům zbývá a který je zároveň klíčový pro udržení stability jejich sítě, je Paks. Nahrazení tamních dosluhujících reaktorů po doběhnutí jejich životnosti za necelých dvacet let je proto základním imperativem maďarské hospodářské i bezpečnostní politiky.
V českém případě situace tak vážná a jednoznačná není. Elektřinu (prozatím) vyvážíme a můžeme ještě minimálně několik dekád spoléhat na rozsáhlé, byť tenčící se, zásoby hnědého uhlí. Když si ale uvědomíme, že budoucí energetika bude muset být do velké míry být bezemisní (vzpomeňme na závazky EU a jejích členů v oblasti boje s klimatickými změnami), že potenciál obnovitelných zdrojů u nás není tak velký a že zatím stále není vyřešen problém účinného velkokapacitního skladování elektřiny, příliš alternativ k jádru jako garantu základního výkonu v síti nevymyslíme. Rozhodnutí o tom, kterým směrem se vydáme, je přitom nutné učinit již brzy, jelikož složitost našich povolovacích řízení slibuje při výstavbě nových reaktorů v Dukovanech i Temelíně velmi zdlouhavý proces. V představební fázi se může protáhnout i na 12 let. Těžší než dát dohromady peníze na reaktory tak může být obíhání desítek úřadů a shánění všech potřebných razítek. Český byrokratický šiml proto může být pro jádro daleko vážnější nepřítel než rakouští aktivisté.“
