NERS 2016: Ujede nám vlak? Co nám slibuje 6 dodavatelů?

Letošní, již devátý ročník výroční konference NERS, se tematicky vrátil ke svým počátkům a ke slovům, která se skrývají za zkratkou, kterou nese v názvu, Nuclear Energy Renewable Source. V podtitulu stálo: Bez jádra to nepůjde, avšak bez interpunkčního znaménka na konci, které si může každý doplnit dle sebe. V Kajserštejnském paláci se 9. listopadu setkali zástupci české energetiky, energetického průmyslu, vlády a také šesti dodavatelských firem, které projevily zájem o projekt výstavby nových bloků v Česku. Bylo to vůbec poprvé, kdy seděli představitelé těchto firem za jedním stolem.

Podle Jiřího Marka ze společnosti JMM Consulting, která konferenci organizuje, se dnes jedná o to, zda obnovíme naši jadernou energetiku a jakým směrem budeme do budoucna směřovat. To potvrdil ve svém vystoupení i ministr průmyslu a obchodu, Jan Mládek, který uvedl, že pokud nebudeme stavět jádro, budeme muset stavět plynové elektrárny a prohloubit svou závislost na dovozu této komodity. Tento typ elektráren má výhodu v tom, že má nejkratší dobu mezi politickým rozhodnutím a hotovou elektrárnou.

Plánem současné vlády však i nadále zůstává rozvoj jádra a obnovitelných zdrojů, které by měly v budoucnu společně zajišťovat většinu výroby elektřiny v Česku. Podle ministra tomu nahrává také to, že v současnosti všechny strany v parlamentu podporují výstavbu nových bloků. Má to ale jedno ale, a dokonce velké ALE. Volby do poslanecké sněmovny se budou konat za méně než rok, takže nelze očekávat žádné zásadní rozhodnutí od současné vlády. Připočítáme-li k této době také asi roční povolební vyjednávání, dostáváme se do roku 2018 a jak řekl vládní zmocněnec pro jadernou energetiku, Ján Štuller, již nyní máme zpoždění 3 až 3,5 roku. Za současné legislativy je povolovací řízení záležitostí minimálně 10 let, pokud vše půjde dobře. Jestli ale budou jednotlivé fáze blokovány, ať už ze strany vlády (viz vystoupení Petra Závodského a Jiřího Koliby na konferenci VVER 2016, o němž jsme psali zde) nebo ze strany aktivistických organizací, kopneme do země mnohem později.

Nyní se počítá s tím, že první dva nové bloky spustíme v letech 2035 až 2037, aby nahradily stávající čtyři bloky v Dukovanech, které budou v té době pravděpodobně uzavřeny. Jednotlivé kroky sice stanovuje Národní akční plán rozvoje jaderné energetiky schválený v loňském roce vládou, ale nejsou plněny ve stanovených termínech. Příkladem je zpoždění, které nabral výběr vládního zmocněnce (byl jmenován v červnu 2016 oproti původně plánovanému září 2015) a rozhodnutí o investičním a obchodním modelu (plánované na červen 2016, nyní očekáváno v roce 2017). Dále je nutné si uvědomit, že do roku 2037 uplyne 20 let a vystřídá se pět vlád. Je vidět, že nám vlak již ujíždí a pokud se něco nezmění, ujede nám tak, že už ho nebudeme schopni dohonit.

Evropská unie a její mlhavá podpora jádra

V minulém roce proběhla v Paříži klimatická konference a jedním z jejích závěrů byla nutnost rozvoje jaderné energetiky pro plnění cílů v oblasti snižování emisí v energetice. Zástupci členských zemí se shodli na tom, že jen s obnovitelnými zdroji to zkrátka nepůjde – tedy alespoň v příštích několika desítkách let. Konkrétní kroky však stále chybí a nezměnilo na tom nic ani vystoupení Ioanny Metaxopoulou, vedoucí Oddělení pro jadernou energetiku v Directorate General for Energy Evropské komise.

Ve svém vystoupení sdělila, že jádro zůstává prioritou pro Evropskou komisi a že je tedy i po havárii JE Fukušima nutné zachovat provoz stávajících elektráren, samozřejmě za zvyšování jejich bezpečnosti. Přitom do nových bloků by mělo být investováno 350 až 450 miliard eur (tedy 9,5 až 12 bilionů korun), abychom udrželi instalovaný výkon jádra na úrovni alespoň 100 GW (dnešní instalovaný výkon provozovaných JE v EU se pohybuje kolem 136 GW). Podle Metaxopoulou je cílem EK rozvoj jaderné energetiky na komerční bázi, tedy změnou trhu by mělo být dosaženo takových podmínek, že bude konkurenceschopná (dotovaným?) zdrojům. Konkrétní mechanismus ale nebyl představen, takže se neví ani to zda dotace zůstanou, proto ta závorka a otazník. Využívání jádra je podle EK záležitostí jednotlivých členských států, které mají svobodnou volbu energetického mixu. Výsledkem je tedy pocit, že si komise maluje nějaké scénáře a když je problém, nechá jej na členských zemích.

Kdo bude stavět?

Jak již bylo řečeno, u stolu se sešlo šest dodavatelů jaderných elektráren, kteří projevili zájem o výstavbu v Česku. Osloveno bylo celkem deset firem a nyní jsou posuzovány reaktory uvedené v tabulce.

Vystoupení jednotlivých firem měla několik společných rysů. Všichni upozorňovali na to, že používají ověřenou technologii a vychází z desítek let zkušeností s projektováním, výstavbou a údržbou jaderných bloků. Dále projevili vůli spolupracovat s českými firmami v různých oblastech a ujistili, že jsou schopni dodat bloky včas a v rámci rozpočtu.

Lokalizace

Představitelé se ale rozcházeli v míře lokalizace a bylo patrné, jak do hloubky se každá z firem zabývala možným zapojením českých společností. Zatímco Mao Chun Yang z čínské CGN a Harry Chang z korejské KHNP ujišťovali o širokých možnostech partnerství, které jsou dány především tím, že sami v minulosti přebírali zkušenosti ze zahraničí a postupně zvyšovali podíl svých podniků, ostatní společnosti byly zdrženlivější. Bylo patrné, že vycházejí ze zrušeného tendru na rozšíření Temelína a uvědomují si, jak složitá je otázka lokalizace.

Například Areva zkoumala potenciální zapojení 150 českých firem a některé z nich má již zapojené do svého dodavatelského řetězce pro nové bloky (dodávka vnitřních komponent reaktoru a dalších dílů od Škody JS).

Mike Waite z Westinghouse Electric Company také zmínil znalosti získané z minula a na základě jeho vystoupení je vidět, že otázka lokalizace není jednoduchá. Česká strana by si ideálně přála, aby dodavatel zajistil vysokou míru lokalizace a zároveň financování, ale tyto dva požadavky jdou proti sobě. Reaktory AP1000 sice mají podporu EXIM banky, která poskytuje exportní financování, ale platí omezení financování pro dodávky zahraničních společností. S rostoucím podílem exportního financování tedy klesá potenciální zapojení místních firem. Navíc Westinghouse provedl analýzu rizik, která pro výstavbu představuje lokalizace a rozdělil projekt do čtyř skupin podle toho, jaké zpoždění pro projekt mohou přinést potenciální problémy s dodavateli. Nelze tedy očekávat, že by české firmy dodávaly důležité komponenty jaderného ostrova, které jsou nejzásadnější a u nichž by jakýkoliv problém mohl způsobit velké zpoždění výstavby. Navíc je zásadní, aby se lokalizace ekonomicky vyplatila. Konkrétní míra lokalizace se tedy bude lišit projekt od projektu.

Waite ještě zdůraznil, že v roce 2025, kdy se má v Česku začít stavět, již bude ve světě provozováno nebo ve výstavbě asi 16 bloků s reaktory AP1000, takže již nepůjde o první projekty svého druhu a budou odladěny dětské nemoci z hlediska průběhu výstavby.

Nejdále je v lokalizaci ruský Rosatom, což je podle Zdeňka Šímy pochopitelné, protože všechny české jaderné elektrárny byly postaveny českými firmami podle ruského projektu. Problém jejich zapojení do další výstavby je jednoduchý: za stávajících podmínek a dalších odkladech výstavby nových bloků v Česku tu za 15 let většina z nich nebude, nebo zruší své jaderné divize, a proto nebude schopna se zapojit do domácích projektů. Udržení jejich kompetencí přispívá alespoň jejich zapojení do projektů Rosatomu v Rusku i v dalších zemích (Čína, Indie, Turecko, Finsko, Maďarsko apod.), ale to nemusí stačit. Navíc do toho podle Šímy promlouvá také sériovost potenciální výroby. Rosatom navštěvuje firmy a analyzuje jejich schopnosti a nutno podotknout, že například rozjet výrobu komponent jako jsou reaktory a parogenerátory se vyplatí od 6 až 10 bloků, což současné plány Česka nesplňují. Otázka rentability jejich výroby u nás tedy bude hrát zásadní roli.

Licencovatelnost v Česku

Další důležitou otázkou je to, nakolik jsou jednotlivé typy reaktorů schopny získat v dohledné době licenci v Česku. Zatímco výstavba reaktorů, které byly nabízeny v tendru na Temelín, již probíhá v zemích Evropské unie, ostatní typy mohou mít problém, protože získání certifikátu je otázkou řady let.

Obecně platí to, že pokud získá reaktor schválení v některé členské zemi nebo ve Spojených státech, lze předpokládat, že nebude problém jej licencovat ani v Česku. Regulační prostředí totiž vychází ze stejných principů, ale v jednotlivých zemích se mírně liší. Příkladem jsou reaktory AP1000, s jejichž výstavbou se počítá ve Spojeném království v lokalitě Moorside, ale k nimž měl finský regulátor STUK několik připomínek.

Korejský reaktor EU-APR je nyní ve fázi posuzování pro udělení EUR Certification a ve Spojených státech je posuzována varianta US-APR regulačním úřadem NRC. Čínské reaktory zatím nemají schválení organizace evropských provozovatelů jaderných elektráren EUR a teprve se připravují na podání žádosti.