V Černobylu selhali lidé
Vinit jadernou energii z havárie v Černobylu má asi stejný význam, jako vinit vodu za záplavy nebo letadlo za to, že spadlo. Technologie je nástroj a nástroj je (alespoň v kontextu mírového využití) striktně neutrální. Chyby dělají vždy lidé. A pokud zůstaneme u příměru s letadlem, nemusí jít hned o pilota či pracovníka letového provozu; chyby se může dopustit personál letiště, inspektor kvality, dodavatel navigačních přístrojů, dělník v továrně, nebo už konstruktér, který špatně navrhne tloušťku opláštění křídel. Proto, když spadne letadlo, neslyšíme nikdy formulaci „létání je špatné, může se stát katastrofa, pojďme jej radši zakázat.“ Hledají se konkrétní důvody selhání a navrhují se opatření, jak jim do budoucna zabránit. Proč to nelze stejně racionálně u jaderné energie, je mi záhadou. Havárii v Černobylu způsobili lidé: ti, kteří dávali nesmyslné požadavky obcházející bezpečnostní pravidla, ti, kteří je bez přemýšlení plnili, ti, kteří nehodu zamlčovali či bagatelizovali. Ano, jádro je riziková technologie v tom smyslu, že vyžaduje bdělý dohled, respekt a práci inteligentních lidí. Jenže totéž můžete říct v podstatě o každém průmyslovém odvětví. A konec konců třeba také o obyčejných zápalkách…
Daneš Burket, prezident České nukleární společnosti
Zamyšlení k letošním kulatým výročím jaderných katastrof
Historie každé lidské činnosti je dlážděná omyly a neštěstími. Platí to pro letectví, automobilismus, stavebnictví nebo kosmonautiku, ale i pro zdravotnictví, farmacii nebo potravinářství. Nevyhýbají se ani jaderné energetice. Po každém neštěstí však následuje poučení a nějaká akce ke zlepšení stavu. Jen připomínám, jak to bylo v jádru a co následovalo po těch největších událostech.
Rok 1979 Three Mile Island, USA. Havárie s tavením paliva a únikem radioaktivních látek do okolí. Příčinou byla technická závada, respektive přílišná důvěra obsluhy v dokonalost zařízení. Americký establishment tehdy řekl „již nikdy více, udělejte něco“. Reakcí jaderného průmyslu v USA byl vznik INPO (Institute of Nuclear Power Operations) a enormní tlak na zvýšení technické kvality zařízení.
Rok 1986 Černobyl, SSSR. Výbuch a roztavení reaktoru. Příčinou bylo bezprecedentní porušení pravidel provozování obslužným personálem. Sami provozovatelé jaderných elektráren si tehdy řekli „již nikdy více, udělejme něco“. Reakcí byl vznik celosvětové asociace provozovatelů WANO (World Association of Nuclear Operators), jejímž posláním je zvyšovat bezpečnost a spolehlivost provozu JE cestou výměny informací, poměřování a vzájemné kontroly. Důraz začal být kladen zejména na tzv. kulturu bezpečnosti.
Rok 2011 Fukušima, Japonsko. Neočekávaná přírodní událost mnohem většího rozsahu, než se kdy v projektu uvažovalo. Tady se ale systémová opatření zatím neudělala. Zavedly se sice tzv. stress testy, tedy výpočty, co se stane, když budou přírodní podmínky extrémní: ještě větší vítr, silnější zemětřesení, vyšší záplavová vlna atd. Na základě těchto modelů a analýz došlo k úpravám a zodolnění jaderných elektráren. Nicméně požadavek typu „již nikdy více……“ zatím chybí.
Jak odpoví provozovatelé a majitelé jaderných zařízení, výrobci jaderných elektráren, výzkum, školství i dozory po celém světě na otázku: Je to, co jsme udělali, dostatečné? Minimalizovali jsme možnost havárie, a pokud i přesto k ní dojde, budou dopady do životního prostředí nulové? Ne minimální, ale nulové! Dorostlo lidstvo k přijmutí faktu, že i když uděláme cokoliv a v čemkoliv, k poruchám bude vždycky docházet a to v každé lidské činnosti? Přemýšlejme o tom. A pokud je odpověď ne, tak se zamysleme, co s tím hodláme udělat. Bez ohledu na to, jsme-li zastánci, či odpůrci jádra.
Aleš John, jaderný veterán (předseda Občanské bezpečnostní komise při JE Dukovany, působil řadu let v pozici ředitele JE Dukovany, jako ředitel ÚJV Řež či jako šéf WANO).
Zdroj: ČNS
