Těžiště jaderného světa se přesunulo do Východní Asie. Čína, Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan – všechno velká urbanistická centra – používají jadernou energetiku kvůli snížení závislosti na fosilních palivech. Přesto jsou v jejich jaderných programech zásadní změny.
Z 66 jaderných reaktorů, které se v současné době ve světě staví, jich 32 budují Čína, Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan. Západní Evropa a Severní Amerika budují jen několik málo jaderných bloků, přičemž odstavování těch současných se stalo běžným jevem. Je tedy velmi zajímavé prozkoumat určité společné rysy vykazované východoasijskými zeměmi a pozorovat některé podstatné rozdíly mezi nimi.
Jedním ze zřejmých rysů spojujících Japonsko, Jižní Koreu a Tchaj-wan je nedostatek domácích zdrojů a s tím spojená závislost na importu. Jaderná energetika, která produkuje obrovské množství energie z velmi malého množství paliva, je pak zjevně v těchto zemích výhodná. Přestože uran je také nutné importovat, jeho dodávky mohou být zajištěny ze světových trhů, přičemž strategické zásoby mohou být drženy s malými náklady. Jaderná energetika tak těmto zemím poskytuje lepší energetickou bezpečnost.
Nehoda jaderné elektrárny Fukušima Dajiči tuto tézi v případě Japonska poškodila, tedy aspoň do doby než se zemi podaří obnovit provoz u mnoha provozuschopných odstavených bloků. Nehoda ale nesnížila přesvědčení japonské vlády, že jaderná energetika by měla zůstat důležitým prvkem budoucího energetického mixu země.
Velký vliv při rozhodování hrají také obrovské dodatečné náklady na import fosilních paliv do Japonska (především pak import zkapalněného zemního plynu) z důvodu nahrazení výkonu odstavené jaderné energetiky. Cenový faktor přitahuje k jaderné energetice také Jižní Koreu a Tchaj-wan. Bez významného podílu jaderné energetiky by totiž jejich energetická bezpečnost a dodatečné náklady na import fosilních paliv byly mnohem horší. Nízký podíl ceny paliva na jaderné energii stabilizoval v těchto zemích celkové ceny za elektrickou energii, což je velmi důležité pro rozvoj ekonomiky. Větší závislost na importovaných fosilních palivech by totiž vedla k častému růstu ceny elektřiny, což je nevítané jak pro domácnosti, tak pro průmyslové spotřebitele.
Čína na druhé straně je v poněkud jiné pozici, pokud jde o energetické zdroje, navíc je v jiné fázi ekonomického rozvoje. Před rozvojem vlastních jaderných programů Japonsko, Jižní Korea a Tchaj-wan těžce závisely na dovážených fosilních palivech pro provoz své energetiky, která stimulovala raná stádia rychlého hospodářského růstu. Čína má však přístup k podstatným vlastním zásobám uhlí. Růst Číny tak ještě donedávná závisel na budování uhelných elektráren (a v menší míře také na budování vodních elektráren), přičemž jádro jako důležitý energetický zdroj bylo v Číně zavedeno teprve nedávno (dosud jaderná energetika pokrývá pouze 2,5 % čínské spotřeby). Argumenty pro jadernou energii jsou zde však podobné jako ve výše zmiňovaných zemích. Čína, přestože má přístup k vlastním zdrojům, je největším dovozcem uhlí na světě, a to nechce na dovážená fosilní paliva spoléhat. Čínský ekonomický rozvoj je příliš závislý na uhlí, což je typickým znakem zemí v relativně raných fázích rozvoje. Období „špinavého růstu“ s problémy v oblasti životního prostředí musí nakonec přijít do svého konce.
Důležitým rysem všech čtyř východoasijských zemí je vysoká hustota populace žijící v městských oblastech. Pro Čínu je tento rys poměrně nový, trend však bude pravděpodobně pokračovat, a tak se bude stále více lidí přesouvat z venkova do větších měst. Vysoká hustota zalidnění vyžaduje výkonnou energetiku, která bude produkovat velmi spolehlivé dodávky elektrické energie bez velkých vlivů na životní prostředí. Přestože všechny čtyři země investovaly obrovské částky do obnovitelných zdrojů energie, tento způsob výroby elektřiny má limitované možnosti ve městech s takto vysokou hustotou populace. Přerušovaná výroba relativně malého množství elektrické energie je možná atraktivní v řidčeji obydlených venkovských oblastech, ale neustálá potřeba velké záložní výrobní kapacity vede k tomu, že obnovitelné zdroje elektrické energie nejsou pro krytí energetických potřeb těchto zemí příliš vhodné. Obnovitelné zdroje mohou v každém případě hrát určitou roli v jejich energetických mixech, ale nemohou spolehlivě dodávat obrovská kvanta energie základního výkonu.
Čína má stále značný potenciál pro další vodní elektrárny, které mohou poskytnout velké množství spolehlivé elektřiny. Ale přestože si evropské země myslí, že mohou nahradit fosilní zdroje obnovitelnými, ve východní Asii je to nereálné.
Dalším společným rysem východoasijských zemí je rychlý hospodářský růst. Přestože s výjimkou Číny tento růst značně zpomalil, stále tyto země potřebují obrovská množství elektřiny. Každá ze zmiňovaných zemí dovezla jaderné technologie ze zahraničí a postupně rozvinula své jaderné odborné znalosti. Japonsko a Jižní Korea se již staly významnými exportéry na mezinárodním jaderném trhu, zatímco Čína je nyní dalším rychle se rozvíjejícím hráčem. Na Tchaj-wanu je jaderný program provozován v menším měřítku a nevedl k silnému exportnímu sektoru.
Jaderná energetika ve východoasijských zemích těžila a dosud těží ze státního řízení. Zavést jaderný energetický program je velmi složité a jeho dokončení a prosazení u příslušných institucí se v mnoha zemích světa nedaří. Političtí komentátoři jako například Francis Fukuyama často uvádějí, že silný a schopný stát je velmi důležitým prvkem v ekonomickém vývoji, nehledě na to, zdali je ta konkrétní země demokratická a má rozvinutý právní systém. Zmiňované východoasijské země těží ze silných vlád, které byly v raných fázích rozvoje autokratické, ale postupně se transformovaly do více demokratických společností. Čína této fáze ještě nedosáhla (a je možné, že v nejbližší době ani nedosáhne) ale důležitým faktem je, že její vláda je schopna řídit a stimulovat hospodářské aktivity na rozdíl od jejích sousedů jako jsou Thajsko a Vietnam, kteří vykázali mnohem menší ekonomické úspěchy.
Dalším společným faktorem těchto čtyř východoasijských zemí je fakt, že úspěšně zvládají rozsáhlé stavební projekty. Tato vlastnost se projevila již při výstavbě zdejších silnic, železnic, továren a bytových domů. Náklady na výstavbu jaderné elektrárny jsou v těchto zemích zpravidla nižší než v západním světě. Částečně to odráží nižší mzdové náklady, ale dnes na to má největší vliv vynikající řízení projektů, které je výsledkem stálého přísunu zakázek.
Jihokorejské společnosti byly v zámoří velmi úspěšné v oblasti vyhrávání zakázek na velké infrastrukturní projekty a nyní se tak děje i s projekty jadernými. Tento fakt ilustruje například výstavba čtyř jaderných bloků pro Spojené arabské emiráty.
Japonsko je dosud jedinou zemí, která dokončila reaktory, které jsou hodnoceny jako standart třetí generace (čtyři bloky AWBR), navíc byly postaveny v rámci původního harmonogramu a bez překročení rozpočtu. Nyní bude zajímavé sledovat, zda Japonsko dosáhne dalších stavebních úspěchů v oblasti jaderné energetiky doma i v zahraničí potom, jaké škody napáchala nehoda v jaderné elektrárně Fukušima Dajiči. První čínské reaktory třetí generace nyní čelí určitým dětským nemocem, navíc dříve levná výstavba se začíná prodražovat. Klíčovým prvkem bude nyní pro Čínu dosáhnout určité dynamiky v jaderném programu a její následné udržení.
Veřejné mínění je oblast, se kterou se východoasijské země potýkají podobně jako zbytek světa. Dřívější jaderné projekty měly vysokou veřejnou podporu, ale s postupem času musí stejně jako zbytek světa čelit v této oblasti určitým problémům. Čtvrtá tchaj-wanská jaderná elektrárna Lungmen, která byla již z velké části dokončena, nemůže do provozu vstoupit z politických důvodů. Také Japonsko má očividně vážné problémy s veřejným míněním po nehodě v jaderné elektrárně Fukušima Dajiči, zatímco Jižní Korea se nyní musí potýkat s několika skandály v jaderném sektoru. Dokonce i v Číně začíná být veřejné mínění důležitým faktorem v další expanzi jaderné energetiky.
Silné argumenty pro jadernou energetiku uvedené výše mají tendenci vést k tomu, že veřejnost přijímá nutnost jaderné energetiky. V Japonsku se nyní vláda snaží o výhodách jaderné ekonomiky veřejnost přesvědčit a na její straně stojí velmi silné argumenty. Na druhé straně na Tchaj-wanu je opozice jaderné energetiky stále velmi silně zakořeněná v politice. Udržení stávajících šesti reaktorů v provozu, natožpak uvedení jaderné elektrárny Lungmen do provozu, tak bude bezpochyby obtížné.
V ostatních oblastech jaderného sektoru se východoasijské země od zbytku světa již tolik neliší. Každá z uvedených zemí bere otázku životního prostředí a změny klimatu velmi vážně, přesto je však nepravděpodobné, že by se tyto otázky staly hlavním tahounem jaderné energetiky.
A konečně, je zajímavé si všimnout různých firemních struktur, které byly v těchto východoasijských zemích zavedeny. V Jižní Koreji i na Tchaj-wanu je jediná jaderná energetická společnost, zatímco Japonsko má deset regionálních provozovatelů jaderných elektráren. Konečná podoba struktury čínského jaderného sektoru zůstává nejistá, ale s největší pravděpodobností se vyvine do několika jaderných provozovatelů. Zdá se, stejně jako ve zbytku světa, že jadernou energetiku jsou schopny podporovat různé firemní struktury. Například ve Francii všech 58 místních jaderných bloků provozuje jediná společnost (EDF), naproti tomu v USA je 99 jaderných bloků provozováno více než dvaceti provozovateli.
Existují zde tedy některé prvky, které jsou společné všem východoasijským zemím a které jsou velmi důležité pro jejich pokračující zájem o jadernou energetiku, a pak některé další prvky, které jsou podobné těm ve zbytku světa. Jednoduché vysvětlení pro rozvoj východoasijských zemí neexistuje. Důležitým rysem v rámci jejich jaderných programů je účinné vládní plánování s prokázanou schopností provádět komplexní infrastrukturní projekty. Jaderná energetika je jedním z několika hospodářských úspěchů těchto zemí. Každopádně tyto země jadernou energetiku potřebují, a tak našly způsob, jak úspěšně vést vlastní jaderné programy.
Zdroj: Nuclear Engineering International
