Ruská společnost Petrozavodskmaš dokončila výrobu sériové šarže modifikovaných kontejnerů TUK-109T pro transport vyhořelého jaderného paliva z reaktorů RBMK-1000. Společnost Petrozavodskmaš je výrobním závodem společnosti AEM Technologies, která je součástí skupiny Atomenergomaš.
Kontejnery prošly výrobní kontrolou v plném měřítku, včetně hydraulických, pneumatických a nákladních testů, uvedla společnost AEM Technologies. Po první sérii kontejnerů TUK-109T má být vypsán nový tendr na dodávku další šarže kontejnerů. I tohoto tendru se společnost Petrozavodskmaš hodlá zúčastnit, dodala společnost AEM Technologies.
Výrobní ředitel firmy Petrozavodskmaš Jurij Kirillov uvedl: „Doufáme, že se nám podaří vyhrát i nový tendr, neboť naše nápady, které jsme začlenily do výroby kontejnerů TUK-109T, sníží náklady i dobu výroby druhé šarže těchto kontejnerů.“
Sověty navržený reaktor RBMK (vysokovýkonný kanálový reaktor) je tlakový, vodu chlazený reaktor s individuálními palivovými kanálky, přičemž jako moderátor slouží grafit. Známý je také pod názvem lehkovodní grafitový reaktor (LWGR). Reaktorový design RBMK se velmi liší od ostatních konstrukcí reaktorů především z důvodu, že při jeho návrhu se přihlíželo jak na produkci elektrické energie, tak na produkci plutonia. Kombinace grafitu jako moderátoru a vody jako chladiva není k nalezení v žádném jiném reaktorovém designu na světě.
V současné době existuje 11 funkčních reaktorů typu RBMK, přičemž všechny jsou umístěny v Rusku. Existují celkem tři generace těchto reaktorů s významnými konstrukčními rozdíly, hlavně v oblasti bezpečnosti. První generace reaktorů RBMK čítá čtyři exempláře, které pracují v prvních dvou blocích jaderné elektrárny Leningrad a prvních dvou blocích jaderné elektrárny Kursk. Navrženy a zprovozněny byly na začátku sedmdesátých let předtím, než byly představeny nové standardy o výstavbě jaderných elektráren, Všeobecná bezpečností ustanovení – OPB-82, zavedené v Sovětském svazu v roce 1982. Druhá generace reaktorů RBMK se stavěla na konci sedmdesátých a počátku osmdesátých let. Druhou generaci reaktorů RBMK obsahují třetí a čtvrtý blok jaderné elektrárny Leningrad, třetí a čtvrtý blok jaderné elektrárny Kursk, první blok jaderné elektrárny Ignalina v Litvě (již vyřazen z provozu) a první dva bloky jaderné elektrárny Smolensk. Druhý blok jaderné elektrárny Ignalina (také již vyřazen z provozu) dosahoval vyšších bezpečnostních standardů než ostatní zástupci druhé generace reaktorů RBMK. Všechny tyto bloky splňovaly bezpečnostní standardy OPB-82. Po nehodě v jaderné elektrárně Černobyl Sovětský svaz opět přehodnotil bezpečnostní standardy a vytvořil normu OPB-88. Reaktor RBMK třetí generace, který již splňoval standardy OPB-88, byl umístěn ve třetím bloku jaderné elektrárny Smolensk. Dodatečné konstrukční změny byly začleněny i do projektu pátého bloku jaderné elektrárny Kursk.
V roce 2006 ruská státní korporace Rosatom uvedla, že uvažuje prodloužení životnosti a zvýšení výkonu u zmíněných 11 reaktorů RBMK. Po nehodě v jaderné elektrárně Černobyl bloky podstoupily výrazné konstrukční změny, včetně výměny palivových kanálků. Podle společnosti je tak reálné, že tyto bloky o výkonu 1000 MWe budou provozovány 45 let. V roce 2005 představovaly bloky typu RBMK 48 % ruské jaderné kapacity. Institut R&D Institute of Power Engineering nyní připravuje plány na zvýšení jejich výkonu o pět procent.
Ruské dlouhodobé plány pro jadernou energetiku již dříve zahrnuly možnost nahrazení bloků jaderné elektrárny Leningrad na konci jejich prodloužené životnosti novými bloky typu MKER-1000, což jsou vylepšené reaktory typu RBMK. Hlavní rozdíl oproti RBMK spočívá v odstupu grafitové mřížky v aktivní zóně reaktoru a začlenění pasivních bezpečnostních systémů.
Zdroj: World Nuclear News
