Čím se dětská přátelství, plná silných prožitků a pocitů, liší od těch dospělých? Málo čím. I v nich hrají hlavní roli upřímnost, otevřenost a čestnost. Příběhy dětí mají ale oproti těm dospělým jednu podstatnou výhodu – končí skoro vždycky dobře.
V pražském Divadle Komedie to 4. srpna pořádně vřelo. Více než osmdesát teenagerů vystupovalo v sále, určeném pro komorní pořady. Když je člověk pozoroval, zdálo se, že mohutná vlna energie zaplnila i ten nejzapadlejší kout sálu. Nezadržitelně vtahovala diváka do atmosféry, v níž mu připadla osobitá němá role. Ale všechno pěkně po pořádku.
Děti na jevišti vypadají na první pohled úplně obyčejně. Jsou to ale talentované děti z rodin jaderných expertů devíti různých zemí. Skoro se nechce věřit, že většina z nich se ještě před pár týdny navzájem vůbec neznala. Na jaře každý z nich úspěšně prošel castingem o účast na Pátém dětském mezinárodním projektu Nuclear Kids-2013 (autorem myšlenky je Sergej Novikov) státní korporace Rosatom, z něhož pak vzešel muzikál s lakonickým názvem My.
V průběhu 21 dní uprostřed maďarského venkova děti intenzivně zkoušely hudební inscenaci pod přísným vedením mistrů svého řemesla – hlavního režiséra Vladimira Karabanova, choreografa Maxima Nedolečko, hlasové pedagožky Albíny Sejdametové, skladatele Grigorije Nemirovského a dalších profesionálů, aby nakonec předvedli své umění v různých zemích. Mimo jiné i v Praze.
Od prvních minut inscenace se diváci nestačili divit jednotlivým detailům i představení jako celku. Příběh řadí projekt do sféry kvalitního backstageového muzikálu s dialogy, které rozkrývají tajemství života v zákulisí s lehkou příměsí intrik. Syžet vypráví o peripetiích účastníků mezinárodní dětské soutěže Talenty XXI. století, která probíhá na jedné z ruských škol. Výběr talentů narušuje přátelství a vzájemnou úctu mezi dětmi. Všechno je jako ve světě dospělých: novinářské intriky a šarvátky, likvidace konkurentů, provokace, zrady a romantika – a všechno to bolestně připomíná kouzelný, i když dnes už trochu otravný disneyovský Muzikál ze střední (High School Musical, 2006). Ale muzikál MY se dokázal dostatečně odlišit od svého slavnějšího broadwayského žánrového kolegy.
17 pěveckých a tanečních čísel – to stojí za pozornost samo o sobě. Hlavní kritérium pro muzikály je vrchovatě naplněno: hudba Grigorije Němirovského vás nenutí jen podupávat si do rytmu a pokyvovat hlavou, ale v duchu si ji zpíváte ještě pár hodin po představení. Máme tu důstojnou odpověď na nedávný silácký výrok Jurije Entina, že dětská písnička umřela v roce 1984. Hudební látka muzikálu My přitom ale vůbec není tak jednoduchá a jednoznačná – můžete podle ní studovat různé žánry a styly. Je tu korejský tanec s vějíři, folklórní maďarský sbor, bílý rap a´la Eminem, Elvisův rock and roll, typické broadwayské nápěvy, středověká giga a spousty dalších. V inscenaci se ostatně najdou překvapení i pro milovníky televizního mainstreamu, jako například průhledné narážky na nejrychleji brebentící moderátorku Kandelaki nebo filmy Kill Bill či Muži v černém.
Ale to nejdůležitější jsou samozřejmě sami účastníci. Bylo až neuvěřitelné, že na scéně nejsou profesionální herci. Jemné nuance mimiky, gest a deklamace byly ohromující. Pevné posazení hlasu hlavních hrdinů muzikálu (Vlad Tašbulatov, Antonjuk Darja a další) s bohatým hrudním tónem a typicky broadwayským hereckým pojetím, elegancí a přirozeností při přechodu od vokálního čísla k mluvenému dialogu, pocit celistvosti a dospělé odpovědnosti – to vše bylo zrozením velkého zázraku na malé scéně.
Ostatně děti žijí podle hesla, jež obsahuje jedna z písní: „musíme věřit, že sny se splní“. Nezbývá než doufat, že všechny své splněné sny a potenciál, který se otevřel díky projektu, využijí ke správným věcem.
Recenze vyšla v týdeníku Pražský telegraf 8. srpna 2014
