Jaderná elektrárna Greifswald má jeden z nejpohnutějších osudů, jaké mohou jaderné elektrárny mít. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století byl předčasně ukončen provoz čtyř bloků, bylo zastaveno fyzikální spouštění pátého bloku, které již asi měsíc a půl probíhalo, šestý blok byl dokončen, ale nikdy nespuštěn a byla zastavena výstavba dalších dvou bloků. Dnes zde probíhá výroba rozměrných dílů pro větrné elektrárny. S Ing. Ondřejem Burianem, doktorandem na Ústavu energetiky Fakulty strojní ČVUT, jsme si popovídali o příčinách uzavření JE Greifswald a o likvidaci jaderných zařízení v Německu.
Jaké dojmy jste si odvezl z návštěvy jaderné elektrárny Greifswald? Co Vás tam nejvíce zaujalo?
Bylo smutné, že byla uzavřena elektrárna, která mohla sloužit ještě mnoho let, během nichž mohla vyrábět elektřinu a šetřit fosilní paliva, a zabránit tak uvolnění miliónů tun CO2 do ovzduší, o emisích popílku a dalších škodlivin ani nemluvě. Když člověk vidí, že v jednom dvojbloku byl jeden reaktor ve fyzikálním spouštění a druhý, sice kompletně dokončený, ale nikdy neběžel, tak to je smutné, protože tisíce lidí věnovaly úsilí stavbě elektrárny a pak to přijde vniveč a ještě ke všemu takhle zbytečně. Na druhou stranu jsme se díky tomu mohli podívat i do kontrovaného pásma, kde se nachází reaktor a primární okruh – srdce celé elektrárny. U provozovaných elektráren, by to bylo zcela nemyslitelné kvůli vysoké radiaci. Na šestém bloku elektrárny, který byl dokončen a nebyl nikdy spuštěn, však toto riziko nehrozí a slouží dnes jako jakýsi technický skanzen.
Jaké byly důvody k uzavření Greifswaldské elektrárny a k ukončení fyzikálního spouštění jednoho z bloků?
V podstatě za tím stálo sjednocení Německa a z toho vyplývající převaha politické lobby Západního Německa. Ruská technologie byla považována za nespolehlivou v souvislosti s havárií Černobylu, a proto bylo prosazeno, že běžící bloky této elektrárny budou odstaveny, právě spouštěné bloky nebudou nikdy spuštěny a stavba rozestavěného dvojbloku bude ukončena. Spolu s tím byla zastavena i výstavba elektrárny Stendal, kde měly stát čtyři reaktory VVER-1000 podobné temelínským blokům a odstavena elektrárna Rheinsberg s jedním reaktorem typu VVER-210.
Jaký je konstrukční rozdíl mezi greifswaldskými a dukovanskými bloky?
V Greifswaldu jsou dva typy bloků, první dva dvojbloky jsou typu VVER-440/230, což je vývojově starší typ, a další dva dvojbloky, z nichž jeden byl ve fyzikálním spouštění a druhý dostavován, tak to jsou VVER-440/213, tedy přímo ten typ jako v Dukovanech. Jsou to sice bloky, které vychází ze stejného designu, ale žádné dva bloky nejsou úplně stejné, protože každá země si je lokalizuje podle svých norem a přírodních podmínek. Nicméně projekt VVER-440/213, který NDR koupilo v Rusku, je v podstatě stejný jako na Dukovanech.
Hlavní rozdíl mezi typy 230 a 213 je, že ten starší neměl jako maximální projektovou havárii považováno roztržení hlavního cirkulačního potrubí primárního okruhu, ale pouze vznik trhliny do průměru 32 mm. Naproti tomu ten novější design má bezpečnostní systémy projektovány na to, aby zvládaly i případ, kdy dojde k úplnému přetržení hlavního cirkulačního potrubí. Samozřejmě že starší projekt by již nemohl obstát dnešním měřítkům jaderné bezpečnosti, ale jedná se projekt z 60. let 20. století, kdy bylo podobné řešení běžnou praxí. Mimochodem v Arménii na JE Metsamor mají podobně řešený blok (model VVER-440/270) v provozu ještě dnes.
Podobná situace byla na Slovensku v Mochovcích, kde první postavený dvojblok (elektrárna V1) byl té starší konstrukce, typ 230, a další dvojblok byl už 213. Slovensko dlouho bojovalo o to, aby mohlo udržet v provozu i ten starší dvojblok, takže provedli velmi nákladnou modernizaci, aby odstranili tuto slabinu. V rámci modernizace dělali různá zodolnění, zálohování a podobně, a když to dokončili, tak jim EU dala podmínku, že pokud chce Slovensko vstoupit do Unie, tak musí tento starší dvojblok odstavit. K tomu došlo asi po dvou letech nebo roce provozu po té nákladné modernizaci.
V České republice se nesetkáváme s odstavenými jadernými elektrárnami, mohl byste přiblížit, jak likvidace těchto jaderných zařízení probíhá a jaké jsou v Greifswaldu rozdíly oproti původnímu stavu?
V likvidaci jaderných zařízení jsou Němci díky své preciznosti a technickým schopnostem na velmi vysoké úrovni. Řekl bych, že měli nejlepší technologie na světě do Fukušimy, kde je nyní bohužel velká příležitost získat zkušenosti, odladit a zdokonalit technologie na likvidaci jaderných zařízení. Tam je tedy tak trochu jiná situace, protože tam došlo k havárii, kdežto Němci ty bloky odstavili z normálního provozu. Každopádně technologie, které tam vyvinuli, jsou skutečně špičkové.
V Německu postupují při likvidaci pomalu a nikam nespěchají. Pokud to není vysloveně nutné, není žádoucí spěchat. Čím déle po odstavení se s likvidací začne, tím je pak levnější a bezpečnější. Nějakou dobu se čeká, než dojde k přirozenému snížení celkové indukované aktivity přirozeným rozpadem – tedy to se týká jen těch prvků s krátkým poločasem rozpadu. Čím déle po odstavení se s likvidací začne, tím je pak levnější. Samozřejmě nezbytná opatření pro zabránění únikům radioaktivních materiálů z kontrolovaného pásma se musí udělat hned po odstavení.
Na Greifswaldu na to mají speciální linku, na níž jsou schopni radioaktivní části buďto dekontaminovat, aby se s nimi mohlo nakládat jako s normálním odpadem, nebo pokud dekontaminace není možná, tak použijí technologie na zmenšení objemu radioaktivního materiálu na minimum. Státní firma, která likviduje Greifswald, likviduje i jadernou elektrárnu Rheinsberg a díky technologiím, které během toho vyvinula, dostala velkou zakázku na likvidaci ruských jaderných ponorek. Myslím si, že mají i další zakázky po celé Evropě a s rozhodnutím zlikvidovat i ostatní německé jaderné elektrárny budou jejich technologie ještě žádanější.
