V první části dokončíme cesty mířící kolem plynných obrů do mezihvězdných prostorů z minulého dílu a potom se plně zaměříme na průzkum Marsu a jeho povrchu. I když je tato planeta poměrně blízko Slunci, hrály jaderné zdroje energie zásadní roli při jeho zkoumání, jinak by totiž vědecké přístroje neměly dostatečnou teplotu ke svému provozu.
Mise Voyager 1 a 2 začaly v roce 1977 a jsou následníky misí Pioneer. Oba Voyagery dohromady přinesly lidstvu nejdůležitější zjištění v historii amerického vesmírného programu. Každá sonda Voyager nese devět radioizotopových topných článků a tři radioizotopové termoelektrické generátory typu MHW-RTG (Multi-hundred Watt Radioisotope Themoelectric Generator). Tento typ zdroje elektřiny je specifický pro program Voyager a má elektrický výkon 157 W (tepelný výkon je 2400 W), dohromady tedy každá sonda měla k dispozici zdroj elektřiny o výkonu 471 W. Energetické zdroje pracují dodnes, což znamená, že jsou v provozu již 37 let. Ukončení provozu sondy Voyager 2 je předpokládáno v roce 2025, před tím ale budou postupně vypínány jednotlivé výzkumné a stabilizační přístroje s tím, jak bude klesat výkon energetických zdrojů.
Sonda Voyager 1 proletěla kolem Jupiteru a Saturnu a v září 2013 se dostala za hranici Sluneční soustavy, stala se tak nejvzdálenějším lidským výtvorem od planety Země. Během své cesty mimo jiné fotografovala Zemi ze vzdálenosti čtyř miliard kilometrů, z níž se jevila jako bleděmodrá kulička. Sonda Voyager 2 je jediným plavidlem, které zblízka studovalo čtyři plynné obry (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun). Objevilo nové měsíce obíhající Uran a Neptun a gejzíry tekutého dusíku na Tritonu, největším Neptunově měsíci. Na Zemi odeslala stovky fotografií, které lidstvo dosud nemělo šanci pořídit.
Průzkum Rudé planety
Sondy Viking 1 a 2 vypuštěné v roce 1975 byly prvním pokusem NASA o získání informací přímo z povrchu Rudé planety. Každá z těchto dvou misí měla dvě části: planetární sondu obíhající planetu a přistávací modul. Obě mise Viking odeslaly na Zemi mnoho fotografií Marsu zblízka i přímo z jeho povrchu a přinesly vědcům řadu informací o chemických prvcích přítomných na Marsu (Nachází se zde mimo jiné uhlík, dusík, kyslík a fosfor, což jsou všechny prvky nezbytné pro život na naší planetě). Každá sonda měla 42,6W radioizotopový termoelektrický generátor, jehož plánovaná doba provozu byla minimálně 90 dní, avšak vydržely dodávat elektřinu sondě Viking 1 šest let a v případě sondy Viking 2 čtyři roky.
Sonda Viking 1 nebyla prvním kosmickým plavidlem, které přistálo na Marsu, ale byla prvním úspěšným. V roce 1971 se sovětská mise pokusila o přistání na povrchu Marsu, ale přistávací modul bohužel vydržel v provozu jen několik sekund a pak došlo ke ztrátě spojení se Zemí. Sondy Viking 1 a 2 odeslaly na Zemi přes 55 000 fotografií Marsu včetně první fotografie sebe sama na povrchu Rudé planety pořízené přistávacím modulem Viking 2. Tato fotografie se stala jednou z nejpopulárnějších v historii amerického vesmírného programu.
V roce 1996 posunula NASA výzkum Marsu o stupeň dále, protože zde přistála s modulem Mars Pathfinder a vypustila vozítko Sojourner o velikosti mikrovlnné trouby. Původně měla mise trvat sedm dní, ale nakonec se protáhla na dvanáctinásobek. Vozítko bylo napájeno solárními panely a pomocí třech radioizotopových topných článků byly vědecké přístroje udržovány při teplotě, při níž byly schopné provozu.
Další vozítka zamířila na povrch Marsu v roce 2003, byly to Spirit a Opportunity, která měla na Rudé planetě hledat vodu a zkoumat proměny tamního klimatu a jiné stopy, které by nasvědčovaly, že by na Marsu byl jednou možný život. Obě vozítka si opět brala elektřinu ze solárních panelů a teplo z radioizotopových topných článků. Vozítko Spirit zkoumalo Rudou planetu šest let a našlo přesvědčivé důkazy o tom, že byla kdysi vlhčí a teplejší, než je dnes, takže krátkodobě umožňovala existenci kapalné vody. Později zapadlo v písku a nebylo schopno se vyprostit. Zapadnutí do duny jemného písku se nevyhnulo ani vozítku Opportunity, to se ale vyprostilo a pokračuje v průzkumu povrchu Marsu, přičemž stále odesílá na Zemi úchvatné fotografie krajiny Rudé planety.
Posledním vozítkem zkoumajícím povrch Marsu je Curiosity, která zde přistála v srpnu 2012. Na rozdíl od svých předchůdců je napájeno i poháněno pomocí radioizotopového termoelektrického generátoru, který byl vyvinut americkým ministerstvem energetiky a výzkumnými ústavy Idaho National Laboratory, Oak Ridge National Laboratory, Los Alamos National Laboratory a Sandia National Laboratory. Vozítko má velikost automobilu typu SUV a veze s sebou mnoho vědeckých přístrojů ke zkoumání složení skal a klimatu. Jeho dalším cílem je určení, zda zde někdy existoval život a příprava cesty pro budoucí misi s lidskou posádkou. Vozítko Curiosity je mnohonásobně výkonnější než jeho předchůdci na Rudé planetě a očekává se, že bude v provozu minimálně dva roky, během nichž bude brousit horniny a vrtat do skal v dosud na Marsu nevídaném rozsahu.
Zdroj: Breakingenergy.com
