Na konci dubna se vypravila skupina českých vysokoškolských studentů na TeMP (Turnir Molodych Professionalov – Soutěž mladých profesionálů), kterou v Moskvě pořádala Rosatom Corporate Academy. Soutěžily zde týmy z několika zemí ve zpracování nápadů a řešení otázek souvisejících s jaderným průmyslem. Čtyři čeští studenti si připravili prezentaci na téma propagace jádra v České republice. Prozatím se účastnili mimo soutěž, ale doufejme, že v příštím roce už pojedou na soutěž oficiálně a třeba získají nějaké pěkné umístění. Popovídali jsme si s jejich doprovodem Ing. Ondřejem Burianem, doktorandem na Fakultě strojní Českého vysokého učení technického v Praze.
Pro začátek bych Vás poprosil, abyste se našim čtenářům představil, aby věděli, s kým se bavíme.
Jmenuji se Ondřej Burian, vystudoval jsem Fakultu strojní ČVUT, konkrétně Ústav energetiky, obor Jaderná energetická zařízení. Zůstal jsem tu pracovat jako doktorand, což teď dělám již druhým rokem. Mimo to, že tu působím jako doktorand, jsem zde i zaměstnaný jako inženýr ve výzkumu a vývoji.
Doprovázel jste výpravu českých studentů na soutěž v Moskvě. Byl jste jen doprovod, nebo jste na ně dohlížel i během přípravy prezentace?
V podstatě jsem měl dělat obojí, ale nakonec jsem je tam pouze doprovázel, protože ve chvíli, kdy jsme přijeli do Moskvy, se nás ujali lidi z Rosatomu a všechno si to ohlídali sami. Přijeli jsme tam ve středu a měli jsme celý čtvrtek na to, abychom tu prezentaci odladili a nacvičili si ji. Soutěž probíhala v ústavu NIKIET, což je něco mezi výzkumnou a konstrukční organizací jaderných technologií (http://www.nikiet.ru/eng/), takže i samotné místo bylo pro mě velice zajímavé. Mimo jiné tam například vyvíjí reaktory pro použití v kosmu.
Z jakých zemí byly ostatní týmy?
Dejme tomu 90 % týmů, možná i více, pocházelo z Ruska. Co jsem sledoval, tak to vždy vycházelo tak, že zastupovaly vždy nějaký ústav či zařízení. Byli tam třeba studenti zastupující kombinát Majak, což je závod na přepracování paliva, a další skupina byla přímo z NIKIETu. Potom tam byli studenti z Turecka a z Vietnamu. Myslím, že ti Vietnamci studovali moskevský fyzikální institut MIFI, takže to neměli až tak daleko. A pak jsme tam byli my.
Jakými tématy se ve zkratce ostatní týmy zabývaly?
Portfolio témat bylo dost široké, sahalo od ekologie přes nějaké sociální problémy jaderné energetiky až po čistě vědecké a technické záležitosti.
Mohl byste uvést nějaké příklady?
Například mě zaujali ti Turci, kteří se zabývali prezentací jaderné energetiky v Turecku na základních školách a školkách. Ukazovali jaké používají propagační materiály, takže tam s sebou měli plyšové chladicí věže a veselé obrázky, které mají upoutat děti. Dále mě celkem zaujali studenti z NIKIETu. Ti řešili čistě technickou záležitost – těsnění do kanálu experimentálního reaktoru, které mělo ten kanál ucpat v případě, že by začal téct a unikalo chladivo. Vymysleli takovou ucpávku, která by se mechanicky roztáhla a utěsnila ten kanál. Vítězky celého turnaje byly tři studentky z Majaku, které řešily čištění tamního jezera, které bylo kontaminováno v důsledku činnosti toho závodu. Takže témata měla skutečně veliký rozsah.
Jaká tam panovala atmosféra? V jakém jazyce to bylo vedeno?
Pokud to mohu říci jednou větou, tak velice přátelská. Samozřejmě jsme byli trošku limitovaní tím, že většina našich studentů neuměla rusky, takže jsme se nemohli zapojit do debaty s ostatními studenty. Bylo vidět, že se chtěli bavit, ale bohužel ta jazyková bariéra byla moc silná.
Tématem českých studentů byla propagace jádra v České republice. Jak ji hodnotíte?
V propagaci jsou u nás ještě velké rezervy. Myslím si, že tu chybí jakýsi jednotný přístup. Něco málo se snaží dělat ČEZ a to si myslím, že je asi tak všechno. Pak samozřejmě probíhá propagace na vysokých školách v rámci „jaderných“ oborů. Musím poznamenat, že se také snažíme, ale samozřejmě není to hlavní náplní naší práce. Spíše se snažíme o propagaci v rámci školy a také aby se naši studenti snažili to propagovat dále mimo školu. Bohužel to je asi tak všechno, protože tady na to nemáme moc prostor. Jinak nemám pocit, že by existovala v rámci veřejného života nějaká jednotná propagace jádra v ČR. Je to podle mě špatně, protože se poměrně často setkávám s tím, že má veřejnost dost zkreslené představy o jaderné energetice. Někdy bohužel dost ovlivněné prací pseudoekologických organizací.
Máte představu o srovnání se zahraničím? Jak propagace jádra probíhá v jiných zemích?
Bohužel musím konstatovat, že je to prakticky všude stejné. Naopak mám pocit, že Česká republika na tom není vůbec špatně. Skoro bych řekl, že jaderná energetika je všude tabu, tedy kromě Ruska, to je pravý opak. Tam je to v zásadě tak, že práce v jaderném průmyslu je vysoce prestižní záležitost. Jaderná energetika je tam vnímána jako jakýsi státní zájem, či něco, co pomáhá zemi. Co jsme měl příležitost to sledovat, tak tam mají velmi silnou propagaci jádra, ale ne nějak agresivní propagandu. Prezentují to tam se vším všudy i co se týká problémů a rizik.
Co třeba srovnání se Spojenými státy? Nemáte představu o tom, jak to probíhá tam?
Bohužel nemám žádnou praktickou zkušenost, ale co vím, tak je tam jaderná energetika braná spíše jako komerční záležitost. Co se týká civilní jaderné energetiky, tak je to jako by někdo pracoval třeba v automobilovém průmyslu. Opakem jsou ozbrojené síly, na službu u nich se v Americe pohlíží velmi pozitivně a značná část současného personálu jaderných elektráren pracovala původně na vojenských jaderných ponorkách. To je bráno zase úplně jinak.
Zpátky do České republiky. Myslíte si, že tu jsou nějaká témata, která by bylo potřeba důkladněji probrat?
Myslím si, že těch témat je mnoho, ať už se to týká třeba informací o produkci jaderných odpadů a vyhořelého jaderného paliva, v těchto otázkách podle mě není veřejnost dostatečně informovaná. Jednak by měla vědět jaký je rozdíl mezi jaderným palivem a jaderným odpadem, pak by měla znát kvalifikaci jaderných odpadů, tedy co jsou nízko, středně a vysoko aktivní odpady a o jejich množství, které je u nás produkováno. Například naprostá většina radioaktivního odpadu je nízko aktivní, který představuje oproti vysoko aktivnímu mnohem menší problém.
Další věc, kterou by veřejnost měla vědět, je to, že vyhořelé palivo, které v dnešní době vzniká v jaderných elektrárnách, se dá většinou dále využít a přepracovat. Energie v něm je ještě opravdu velké množství, takže je diskutabilní, jestli je žádoucí ho umístit do hlubinného úložiště a tím se vlastně připravit o veškerou energii, která je v něm ještě nevyužita.
Pak je tu problematika hlubinných úložišť. Myslím si, že současné pseudoekologické organizace informují veřejnost dost mylně o ukládání jaderných odpadů a jaderného paliva. Někdy mám pocit, že tyto organizace vyvolávají okolo jaderné energetiky úplné vlny hysterie, které jsou neopodstatněné. Bohužel současná práce velké většiny sdělovacích prostředků není o nic lepší. Nevím, jestli to dělají záměrně, nebo je to způsobeno jejich neznalostí problematiky.
To jsou podle mě ty nejpalčivější problémy.
Jakými způsoby si myslíte, že by šlo změnit názor veřejnosti na hlubinná úložiště a na jiné palčivé otázky?
Řekl bych, že by to chtělo komplexnější přístup hlavně v osvětě. Zkrátka vysvětlit lidem, jak to v úložišti funguje, jaký je jeho režim. Aby věděli, že riziko úniku je naprosto minimální a že riziko představované úložištěm, které má někdo za domem, je mnohem menší než, když ráno sedne do auta a jede do práce. Samozřejmě tím nechci rizika, která jsou s využíváním jaderné energie spojené, nijak bagatelizovat. Taková rizika tu jsou, ale musí se o nich vědět a musí se jim odpovídajícím způsobem předcházet. U jaderné energetiky to pak platí ne dvojnásob, ale trojnásob.
Děkuji Vám za rozhovor.
