Tento článek o psovi, který šťastně přežil jaderný výbuch i byrokracii představovanou úředníky aerolinií, byl původně uveřejněn na americkém webovém portálu War is Boring.
Mohou psi přežít jaderný výbuch? Zdá se, že ano. V roce 1958 byli američtí vědci zcela konsternováni skutečně překvapujícím nálezem: objevili psa, jenž přežil Castle Bravo, výbuch termojaderné pumy z roku 1954. Castle Bravo byla největší zkouškou jaderných zbraní, kterou Spojené státy provedly. Pro návrat psa do vlasti museli zabojovat s byrokracií amerických korporací, konkrétně American Airlines.
Výbuch na atolu
O tento fascinující příběh se s veřejností podělil Ernest Williams, správce Muzea atomových zkoušek v Nevadě. Nebýt jeho, „atomový pes“ by se dožil klidného stáří na radioaktivním atolu v Tichém oceánu. Nebo také ne.
Williams vyrostl v rodině farmářů v Nebrasce, za Korejské války sloužil v letectvu. Po válce mu bylo vydáno oprávnění stupně Q, umožňující práci na nejutajovanějších projektech, a našel práci ve vojenském jaderném průmyslu. V roce 1954 jej zaměstnal Americký výbor pro jadernou energii (AEC). O dva roky později jej jeho selský rozum a matematické dovednosti přivedly až k řízení operace Redwing, série jaderných zkoušek na atolu Eniwetok. V této funkci musel řešit velmi složité administrativní otázky, jež tento projekt provázely.
V roce 1958 se Williams vrátil na Marshallovy ostrovy, aby se zúčastnil operace Hardtack, další série zkoušek.
Castle Bravo, obří výbuch silné pumy, který byl proveden o čtyři roky dříve, vážně kontaminoval atoly Bikini, Rongelap a Rongerik. Síla výbuchu činila 15 megatun, což bylo více než dvakrát více oproti původnímu projektu. V dějinách Spojených států byla zkouška Castle Bravo patrně událostí, doprovázenou největší radiační kontaminací.
Obyvatelé Bikini byli před zkouškami evakuováni na atol Rongerik, ale odtamtud se museli kvůli kontaminaci evakuovat na neobývaný ostrov Kili, kde jejich potomci přežívají dodnes.
Malá skupina Američanů se brzy nato rozhodla zkusit prozkoumat stav atolů, ponechaných svému kontaminovanému osudu, intenzita záření v těchto místech však byla tak vysoká, že se rozhodli nezacházet příliš daleko. Armáda udělala vše, aby své lidi ochránila, všichni členové skupiny byli vysazováni na atoly hydroplány a pohybovali se po atolech v obrněných vozidlech. Před návratem do letadla vojáci nechali na břehu všechno oblečení a vykoupali se v zálivu, aby ze sebe smyli radioaktivní prach.
Na nějakou dobu to také byl pokus poslední. V roce 1958 se Americký výbor pro jadernou energii začal zabývat otázkou, zda přece jen už nejsou vylidněné atoly bezpečné. Nešlo by tam jejich původní obyvatele vrátit?
Zázračný pes
Komise si vyžádala podrobný a detailní popis situace na atolech. V rámci operace Hardtack byla vycvičena další výsadková skupina. Williams coby venkovan a syn z farmářské rodiny do ní byl zařazen tak nějak automaticky a dostal za úkol zhodnotit, nakolik jsou atoly připraveny na rehabilitaci.
Výsadkáře ovšem čekalo obrovské překvapení: našli na atolech tři domácí zvířata – kohouta, prase a psa. To, že byla na atolech, by samo o sobě nic pozoruhodného neznamenalo, prasata, psi a kuřata byli dovezeni na Marshallovy ostrovy před několika staletími. Šokující byla skutečnost, že právě tato tři zvířata nejen přežila největší zkoušku jaderné pumy ve Spojených státech, ale vcelku dobře si žila na radioaktivních atolech celé čtyři roky.
Soudě podle vzhledu žádné velké zdravotní problémy zvířata neměla. Pro vědu měla naprosto nevyčíslitelnou hodnotu, tato zvířata byla živoucí ukázkou toho, co se děje v živých bytostech po jaderné katastrofě.
Tým však na úkol tak náročný jako chytání zvířat nebyl připraven. Zvládli získat prase a psa, kohout jim zvládl uniknout. Williams si dnes nevzpomíná, jaká byla další životní cesta jaderného prasete, na psa si však pamatuje více než dobře.
Potíže při cestě výjimečného psa do Spojených států
Vědci v armádním výzkumném ústavu Walter Reed během operace Plumbbob provedli program na ozáření více než 700 prasat, aby prozkoumali vliv radiace na živé organismy. Jakmile se k nim dostala zpráva o existenci jedinečné šelmy, okamžitě ji chtěli pro sebe.
„Jaderný pes“ se choval až překvapivě přátelsky a poslušně. Po dlouhém letu z Marshallových ostrovů se Williams se psem dostal na Havaj, kde jim pracovník AEC Ernest Wynkoop pomohl vyhnout se velmi přísným pravidlům na karanténu.
Zatímco první potíže se podařilo překonat poměrně snadno, to nejhorší teprve přišlo. Pan Williams se svěřil autorovi původního článku s příhodou, během níž málem oba cestovatelé zůstali jen kus před svým cílem cesty.
Blížily se Vánoce, které jsou za oceánem neméně váženým a důležitým svátkem, než na kontinentě. Letadla byla plná pasažérů a jejich vánočních dárků. Williams a jeho čtyřnohý spolucestující dokázali získat lístky na jeden z posledních letů do Los Angeles a odtud je čekala cesta do Washingtonu. I v Los Angeles se však projevovaly blížící se Vánoce a pracovník American Airlines, který dvojici kontroloval, byl naprosto neoblomný: psi na palubu letadla nepatří.
„Opravdu Vás prosím, abyste tohoto psa přijal na palubu letadla a nechal ho odletět do Washingtonu,“ opakoval Williams. „Ne, žádná zvířata nesmí do letadel v období svátků. To je nařízení prezidenta American Airlines,“ rázně řekl úředník letecké firmy.
„Podíval jsem se mu do očí a došlo mi, že už to prostě nesnesu,“ vzpomíná Williams. „Řekl jsem mu – Pane, pokud mi nedovolíte vzít si s sebou toho psa, vezmu si tamten černý telefon a zavolám z něj. A ujišťuji Vás, že mě pak nebudete mít vůbec rád.“ Výhružka však na chrabrého a zodpovědného úředníka za přepážkou nezapůsobila a Williams skutečně zvedl telefon. Během čekání na odezvu z nejvyšších míst Williams nechal psa pobíhat a vyprázdnit se na trávníku v areálu letiště. „Zrovna když jsem dosbíral to, co pes potřeboval vypustit ven, jsem uviděl, jak ke mně běží ten úředník z aerolinek. Byl, jemně řečeno, naladěn dost špatně,“ směje se Williams. „Kdo, do háje jste a s kým se znáte?“ řval úředník. „S těmi správnými lidmi,“ s úsměvem řekl Williams a vzal z rukou šokovaného prodavače lístky pro sebe i pro psa až do Washingtonu.
„Zmizte už!“ bylo jediné, co na to dokázal říct svědomitý zaměstnanec American Airlines. Nejspíš poprvé v životě se setkal s člověkem, který dokázal zvrátit nařízení ředitele American Airlines.
Další osud jaderného psa není znám, zmizel v propadlišti dějin. Peripetie Marshallových ostrovů však ani zdaleka neskončily. Bikini, Rongerik a Rongelap jsou dosud radioaktivní a většina jejich obyvatel se domů už nikdy nevrátí.
Ernest Williams po psí záchranné akci pracoval v jaderném odvětví dalších 50 let. Jeho posledním zaměstnáním byla funkce poradce pro antiteroristickou přípravu na polygonu v Nevadě. Nyní si již užívá aktivního důchodu a rád sdílí s celým světem dnes zapomenuté historky a příběhy počátků jaderné éry.
