Před několika týdny jste si na našem portálu mohli přečíst o chlapci jménem Jamie Edwards. Média po celém světě Jamieho představila jako zázračné dítě, „které postavilo fúzní reaktor ve školní laboratoři.“
Školák z Lancashire je zatím poslední a nejmladší z dlouhé řady náctiletých „fúzařů“. Thiago David Olson z Michiganu, Taylor Wilson z Texasu a Conrad Farnsworth z Wyomingu, všichni mezi 14. a 18. rokem postavili podobné zařízení a to jsou jen ti, kteří dostali v médiích po celém světě velký prostor.
Příběh chlapce, který postavil fúzní reaktor ve školní laboratoři nebo doma v garáži či ve sklepě, bude média vždycky přitahovat. Je to variace na příběh Billa Gatese nebo Steva Jobse – nadaní mladí lidé, kteří porazili velké společnosti a instituce a vybudovali si vlastní, aby přinesli technologickou a kulturní revoluci.
Čeho ale ve skutečnosti tito mladí učedníci fúzních věd dosáhli?
Vezměme si například Jamieho experiment, tak jak ho popsal novinářům z Daily Mail: 1) v odolné kovové trubce je vytvořeno vakuum, 2) deuterium je pomalu čerpáno do vakuové komory 3) napětí 18 000 voltů je přivedeno na komoru, 4) atomy se navzájem sráží, 5) uvolňují se neutrony, což je důkaz toho, že fúze proběhla.
Jamie si zcela jistě zaslouží gratulace, takový experiment vyžaduje obzvlášť v jeho věku odhodlání, alespoň základní know-how, velkou přesnost a nápady jak překonat nejrůznější překážky a poradit si s dostupným vybavením. Ale z vědeckého hlediska nemá úspěch tohoto chlapce, podle neutronového specialisty ITER Michaela Loughlina, velký význam. „Vyrobil malý elektrostatický urychlovač nabitých částic, který urychlil spoustu deuteriových jader proti sobě, pár z nich mělo to štěstí, že při srážce překonali Coulombovu bariéru a při fúzi se uvolnil neutron. Tohle je dlouho známý princip, který se může využít v komerčním zdroji neutronů pro různé účely.“
Navíc není jisté, že detekované neutrony skutečně pocházely z fúzních reakcí. „Jamie by měl provést mnoho kontrolních experimentů,“ navrhuje Michael. „Například by mohl použít místo deuteria běžný vodík a zjisti, jestli neutronový signál zmizel (měl by, vodík při těchto podmínkách nefúzuje) anebo tam stále je. Další možností by bylo po experimentu detekovat tritium a alfa částice, které při fúzi také vznikají. Ale tato měření budou pravděpodobně mimo rozpočet tohoto mladého vědce.“
Jamieho experiment je stále příliš daleko od „funkčního fúzního reaktoru“ nebo „hvězdy ve skříni“, jak některá média neodborně uváděla. Jamieho zřízení nevyrábí energii, tak jako to dělají hvězdy a jak to chceme po vytouženém fúzním reaktoru.
„Problém je v tom, že jádra deuteria se od sebe odrazí s daleko větší pravděpodobností, než s jakou proběhne fúzní reakce. Většina energie použitá k jejich urychlení je tedy ztracena,“ říká Loughlin. „Už dlouho je nám jasné, že elektrostatické zařízení (tedy i fúzor) není schopno dodat více energie, než spotřebuje.“
Jiný mladý „fúzař“ Conrad Farnsworth (shodou okolností jmenovec prvního konstruktéra fúzoru Philo T. Farnswortha), který si zažil svých 15 minut slávy, velmi jasně a s pokorou řekl: „Amatérská zařízení nikdy nebudou produkovat dost energie. Jejich cílem je vzdělávání.“
Proč potom na média působí tato událost tak hypnoticky? Je to díky tomu, že mix slovních spojení „fúzní reaktor“, „školní laboratoř“ a „třináctiletý“ vytvoří naprosto dokonalý, šokující nadpis. A média vždy touží po tom podnítit myšlenku, že mladý student dokázal z peněz, které dostal k Vánocům, postavit něco, co se řeší v rámci projektů v hodnotě miliard euro. Tohle je typický společenský jev, se kterým se setkáváme u všech nákladných záležitostí. Bohužel nežijeme v pohádce, ale v reálném světě, kde nám fyzika dává velice úzký koridor, kterým se můžeme na naší cestě za dosažení technologického pokroku pohybovat dál.
„To ale není důvod nepochválit Jamieho, naopak čím víc studentů projeví tak velký zájem o vědu v tak raném věku, tím lépe,“ dodává Michael. Kdo ví? Možná bude za pár let Jamie Michaelovým kolegou.
Zdroj: ITER, Atominfo.cz
