Pátek, 25 září
Shadow

S Larisou Dubskou o počátcích jádra v Čechách

Přinášíme rozhovor s Larisou Dubskou, která dlouhou dobu pracovala na Jaderné elektrárně Dukovany. Protože v současné době působí v Envinetu, zeptáme se jí i na to, co tato česká společnost znamená pro jádro v zahraničí.

Larisa Dubská.
Larisa Dubská.

Na úvod bych Vás chtěl poprosit, abyste řekla našim čtenářům něco o sobě. Kdo vlastně jste, čím jste se zabývala a tak podobně.

Jmenuji se Larisa Dubská, ve firmě ENVINET pracuji osm let, v současné době na pozici ředitelky pro lidské zdroje a marketing. Než jsem nastoupila do ENVINETu, pracovala jsem v Jaderné elektrárně Dukovany jako reaktorový fyzik. Dělala jsem to opravdu strašně dlouhou dobu – 24 let.

Co přesně obnáší Vaše práce v ENVINETu?

Moje práce je, řekla bych, hodně rozmanitá. Má pozice i mé povinnosti se postupně vyvíjely. Když jsem přišla do firmy před těmi osmi lety, zrovna jsme se začínali aktivně účastnit mezinárodních výběrových řízení – tendrů – především na dodávky specializovaných měřicích systémů, technické podpory a inženýrských řešení pro jaderné elektrárny. Vznikla tak sekce zahraničních projektů, kterou jsem vedla. Činnost této sekce obnášela monitorování vyhlašovaných tendrů a přípravu nabídek na projekty, kterých jsme se rozhodli jako firma účastnit.

S rozvojem firmy se rozvíjel marketing jako takový. Jako každá úspěšná dodavatelská firma věnujeme velkou péči zpracování informačních materiálů o našem portfoliu a katalogů produktů, prezentaci našich aktivit na odborných konferencích a seminářích. Zodpovídám za celkovou prezentaci společnosti, inzerci a reklamu, za budování vnějších vztahů. Mám na starosti společensky prospěšné projekty, které podporujeme. V polovině loňského roku do mých povinností přibyla i oblast řízení lidských zdrojů společnosti.

Vraťme se teď o nějakou řadu let zpátky k tomu, jak jste se vlastně dostala k jádru?

Tak to už je opravdu hodně dávno. Studovala jsem termofyziku na Moskevském energetickém institutu. Tam jsem se taky seznámila s manželem, který přijel z Československa studovat tehdy pro tuto zemi poměrně průkopnický obor Jaderné elektrárny a zařízení. Když jsme hledali vhodné uplatnění pro naši profesi, ještě za studií jsme se jeli podívat na Jadernou elektrárnu Dukovany, která se tehdy teprve stavěla. A tak se stalo, že jsme po ukončení vysoké školy nastoupili oba do EDU – manžel na pozici operátor reaktoru a já do odboru reaktorové fyziky a provozních režimů.

Co Vás vedlo k technice? Měla jste třeba nějaký vzor v rodině nebo něco podobného?

Na škole mě bavila fyzika a matematika a časem se mé zájmy vyprofilovaly až k jaderné fyzice. O tom oboru, který jsem šla studovat, jsem i leccos věděla, a to hlavně díky tomu, že tam tři roky přede mnou nastoupila moje sestra, takže jsme vlastně měly stejnou specializaci.

Jak tehdy probíhala studia? Myslíte si, že to bylo tehdy něčím jiné než dnes?

Věřte tomu, že to bylo hodně jiné, dnešní mladá generace si to určitě ani nedovede představit! Nejen že nebyly personální počítače, samo slovo „počítač“ mělo jiný význam než dnes, bylo to robustní sálové zařízení. Od toho se také odvíjí velká odlišnost v práci studentů, v možnostech studia a celkově v přístupu k potřebným informacím. Tehdy opravdu existovala jen skripta nebo knihy v knihovně. Studium i studentský život – to byl absolutně nedigitalizovaný svět!

Nicméně, i v dnešním životě se mi velice hodí, že nás na škole naučili, že můžete spoustu věcí po zkoušce zapomenout, ale důležité je vědět, kde a jak informaci hledat. Člověk často postupem let zjistí, že nepracuje tak úplně na problému, který přímo souvisí se specializací, kterou studoval. Takže tehdy bylo důležité vědět, kde informaci hledat, a uměli jsme to. Dnes stačí zadat na Google potřebný výraz…

Jak bylo náročné se dostat na obor, který jste studovala?

Nebylo to lehké, byl to prestižní obor s velkým zájmem uchazečů. Na jedno místo ke studiu se zde hlásilo pět potenciálních studentů. Absolvovali jsme pět vstupních zkoušek, které nebyly zrovna jednoduché, a dalším kritériem byl průměr z maturitního vysvědčení. A tak, aby se člověk dostal na vytoužený obor, musel mít všechno za jedna – nebo vlastně za pět, protože v Rusku je obrácený systém hodnocení.

V Československu tehdy žádný podobný obor pro studium neexistoval?

Musím to uvést na pravou míru. V Praze na ČVUT se vyučovaly jaderné obory, ale myslím, že měly spíše teoretický charakter. V Sovětském svazu bylo v té době v provozu množství jaderných elektráren, a tak i výuka studentů byla více zaměřena na provozní zkušenosti, včetně letní odborné praxe na jaderné elektrárně.

Jaké pro Vás bylo přijít do České republiky?

Byla to samozřejmě obrovská změna v mém životě. Jiné prostředí, jiný jazyk, jiná mentalita lidí okolo mne. Měla jsem ale absolutní podporu v mém manželovi a jeho rodině, zajímavou práci – a tak jsem si zvykla opravdu velmi rychle.

Jak jste se učila česky?

Česky jsem se začala učit ještě v Moskvě, jednak od manžela a pak také v souvislosti s olympiádou, která se konala v roce 1980 v Moskvě. Studenti vysokých škol tehdy pomáhali zvládat obrovské množství návštěvníků a turistů, kteří přijížděli ze zahraničí. U nás na škole pořádali zahraniční studenti jazykové kroužky. Chodila jsem do kroužku češtiny. Naučili jsme se tam slušné základy jazyka, abychom mohli pomáhat cestovním agenturám, případně provádět turisty Moskvou.

Je pravda, že jsem ze začátku měla téměř nepřekonatelný ostych z toho, že mám přízvuk a že tedy radši mluvit nebudu… Nicméně jsem to velice rychle překonala, když jsem přijela do Československa. Prostě jsem to pokládala za absolutní samozřejmost, že když jsem tady, tak mluvím česky. Docela rychle jsem se rozpovídala a dokonce si myslím, že kdyby mě upozorňovali na chyby ve výslovnosti, tak teď nebudu mít žádný přízvuk. Všichni mi ale říkali: „Ty mluvíš tak perfektně,“ takže tam nakonec nějaké ty měkkosti ve výslovnosti zůstaly.

Jak jste se poprala s odbornými a technickými výrazy?

Byl to tvrdý oříšek, na českou odbornou terminologii jsem si musela zvykat! I když je pravda, že mí kolegové, kteří v Rusku nestudovali, také měli na stole knihy v ruštině a z toho se kolikrát čerpalo. Pak to bylo ještě zajímavější, protože když jsem nastoupila do zaměstnání, šla jsem na školení na Slovensko, kde měl tehdy ČEZ své školicí středisko. Každý zaměstnanec elektrárny tam musel absolvovat odborné školení zaměřené na provoz jaderné elektrárny. Přednášeli zde Slováci, a tak jsem se setkala s terminologií v dalším jazyce. Ty rozdíly mi přišly legrační, ale problém mi to nedělalo.

Jak se Vám žije v Třebíči? Není to příliš malé město ve srovnání s Moskvou?

Ze začátku mi to tak připadalo, ale zvykla jsem si opravdu rychle. Žijeme tady dlouho, narodily se zde naše dcery. Město je čím dál krásnější, spousta budov je opravena a zrekonstruována.  Přitom je okolo krásná příroda. Nemusíte vážit příliš dlouhou cestu, abyste se dostal do lesa a nechal si pročistit hlavu na čerstvém vzduchu. Takže Třebíč mám opravdu ráda.

Z jakého důvodu jste s manželem nezůstali v Rusku a šli do Česka?

To je zajímavá otázka. Především jsme asi jednali podle zažitého vzoru, kdy žena následuje muže. A určitě velkou roli hrálo to, že nám nabídli zaměstnání v dukovanské elektrárně. Byla to pěkná představa, „být u toho“ od začátku provozu.

Na jaké pozici jste začínala v Dukovanech, když jste tam nastoupila?

Nastoupila jsem na pozici, která se jmenovala výpočtář nebo nějak podobně. Bylo to pracovní místo v odboru reaktorové fyziky a celou dobu, co jsem pracovala v Dukovanech, jsem zůstala v tom jednom kolektivu, který se až tolik neměnil. Ze začátků tam bylo pár nestorů, kteří už tehdy měli zkušenosti z první československé jaderné elektrárny A1 nebo třeba přišli z plzeňské Škodovky, a pár mladých nadšenců. Mou činností byly termohydraulické výpočty, které s reaktorovou fyzikou dost souvisí. Měla jsem také na starosti výpočty aktivní zóny, což se tehdy provádělo velice zajímavým způsobem. Pracovali jsme s xerokopiemi palivové vsázky a kalkulačkou. Když jsme spouštěli výpočetní programy na velkých sálových počítačích, tak jsme jezdili děrovat štítky do Brna do výpočetního střediska Energetických strojíren. Taková pionýrská doba to byla. Jak Vám to teď vyprávím, tak si připadám jako pamětník.

Připravila Vás škola dobře pro tu pozici, kterou jste dělala, nebo jste se musela ještě doučovat nějaké další odbornější věci?

Řekla bych, že mě škola připravila dobře, ale postačující to určitě nebylo. Měla jsem všeobecné znalosti z fyziky a z procesů, které v reaktoru probíhají. K práci v jaderné elektrárně navíc bylo nezbytné projít kurzem ve školicím středisku, kde nás naučili, co to elektrárna je, jak vypadá ten konkrétní typ reaktoru, který se stavěl v Dukovanech a tak podobně. Navíc, dukovanské bloky byly hodně blízké blokům V1 v Jaslovských Bohunicích, takže jsme se tam denně setkávali s odborníky s praktickými zkušenostmi přímo z provozu. Na školení navázala odborná stáž u kolegů-fyziků v Bohunicích – a potom byl člověk tak nějak hozen do vody a musel plavat a učit se za pochodu nové a nové věci.

Jak se vlastně v obecném směru změnila elektrárna za tu dobu, kdy jste tam pracovala? Došlo tam k nějakým výrazným změnám?

Vzhledově se změnila především tak, že se nám před očima vyvinula ze staveniště do podoby krásného upraveného areálu. Když jsme nastupovali do zaměstnání, byly tam jen náznaky provozních budov a odborníci, i ti největší, seděli v mobilních unimo-buňkách, než se pro ně dostavěly prostory. Já mám dukovanskou elektrárnu ráda a ráda se tam vracím. Znám tam spousty lidí a ráda se občas přijdu podívat do svého bývalého kolektivu fyziků. Areál elektrárny působí hezky i na návštěvníky. Naše firma zde má pracoviště a kdykoliv sem přijdu se zahraniční návštěvou, vždy slyším slova chvály na adresu elektrárny.

Co se týče technických záležitostí, za léta provozu zde došlo k řadě zásadních vylepšení. Především jaderné palivo prošlo řadou změn a reaktor pracuje také trochu jinak než před těmi 20, 15 či 10 lety. Modernizace se dotkla důležitých technologií. Systém kontroly a řízení odpovídá těm nejlepším světovým standardům. Stojí za tím určitě i odborníci, kteří na elektrárně pracují, protože to je neustále souhra mnoha lidí a mnoha procesů.

Z jakého důvodu jste po tolika letech strávených na Dukovanech změnila práci a přešla do ENVINETu?

Nerada používám slovo výzva, protože je příliš zprofanované, nicméně určitá výzva to pro mne byla. Oslovil mě náš generální ředitel s tím, že začínají více pracovat v zahraničí a jestli bych toho chtěla být účastna, protože to prý určitě bude zajímavé. Nějakou dobu jsem se rozmýšlela. Manžel mě podpořil a podobně i můj bývalý dukovanský vedoucí mi nedělal absolutně žádné problémy s případným odchodem. Tak jsem změnila od základu své pracovní prostředí. Rozdíl byl obrovský v náplni práce, ale i v jiných ohledech, například jsem byla zvyklá léta letoucí dojíždět každý den brzy ráno autobusem na Dukovany. Bylo velice zajímavé, že jsem najednou zkusila něco nového a při tom jsem mohla použít – a dosud používám – své znalosti z práce v elektrárně.

Proč se obrátili zrovna na vás? Měla jste nějaké zkušenosti se zahraničím nebo jste uměla řeči?

Z řečí minimálně ta ruština tam byla, o té nikdo nepochyboval. I když první tendr, který jsem připravovala, vůbec nebyl do rusky mluvících zemí, ale do Itálie. Tehdy jsme připravovali nabídku na velký projekt likvidace vysloužilého výzkumného jaderného pracoviště v Ispře, který jsme posléze vyhráli a naši pracovníci zde potom čtyři roky pracovali. Byla to velice zajímavá práce jak pro mě, tak pro firmu jako celek, ale musela jsem hodně zabrat s angličtinou. Tu jsem sice uměla, ale byla to víceméně pasivní znalost a najednou jsem musela připravovat dokumentaci a komunikovat v angličtině. Takže jazyky tam roli určitě hrály.

Víte, co je ale zajímavé? Když mě pan Vágner (generální ředitel ENVINETu – pozn. Atominfo.cz) oslovil s nabídkou, tak mi ze svého hlediska vyjmenoval důvody, proč bych se pro firmu hodila. A na prvním místě stálo: „Jsi žena.“ To mě docela pobavilo, protože jsem byla zvyklá, že jaderná energetika a vše, co s ní souvisí, je spíše maskulinní obor. Jelikož moje práce hodně souvisí s komunikací, prezentací a rozvíjením kontaktů se zákazníky a partnery, možná zrovna v tomhle ten ženský element hraje nějakou pozitivní roli. Přišlo mi sympatické, když mi to tehdy pan Vágner takhle podal.

Do jaké oblasti spadají aktivity ENVINETu?

Jsme inženýringová firma s dost širokou paletou činností, které jsou provázány a přitom všechny více nebo méně souvisí s jadernou energetikou. Takže bych mohla říci, že jádro je jádrem našich aktivit. Pracujeme na vývoji radiometrických přístrojů a systémů, které se používají k měření ionizujícího záření v různých podobách. Tyto systémy vyrábíme ve vlastních výrobních prostorách. Osazujeme je softwarem šitým na míru, který dělají naši programátoři. Některá tato zařízení používáme rovnou v praxi, protože naši pracovníci provádí měření všech nízkoaktivních odpadů, které vznikají v Dukovanech a na Temelíně. V Kralupech nad Vltavou máme provoz, v němž vyrábíme scintilační detektory. Vybavujeme laboratoře a dodáváme laboratorní technologie do oblasti výzkumu, ale i do provozu jaderných elektráren.

V Třebíči v průmyslové zóně se chystáme stavět již třetí výrobní halu, která rozšíří tamní výrobu automatů a montážních linek určených především pro automobilový průmysl. V této oblasti se naše firma postupně vypracovala na „dvorního dodavatele“ několika renomovaných fabrik v České republice, které vyrábí komponenty pro automobily různých značek.

S jakými zeměmi ENVINET spolupracuje?

Dlouhodobě spolupracujeme se Společným výzkumným centrem Evropské komise v italské Ispře. Jako dodavatele inženýrských projektů nás dobře znají v jaderných elektrárnách Ruska, Ukrajiny, Arménie, Rumunska, Litvy, Bulharska. Zrovna v této době probíhá naše dodávka celostátní sítě včasného zjištění do Lotyšska – je to systém, který poskytuje data o radiační situaci v zemi. V Kanadě máme dceřinou společnost, která se zabývá vývojem a výrobou gamaspektrometrického zařízení pro radiační monitoring životního prostředí.

Navázali jsme úspěšnou spolupráci v arabském světě, konkrétně s Výzkumným ústavem krále Abdul Azize v Rijádu v Saúdské Arábii. Vyrábíme pro ně zařízení pro zjišťování nelegálního pohybu radioaktivních materiálů přes hranice. Nedávno jsme ve firmě měli na tříměsíční odborné stáži osm kolegů z toho institutu.

A v neposlední řadě se musím zmínit, že ENVINET je již rok součástí mezinárodní jaderné skupiny Nuvia. Tak zcela logicky využíváme ke společným projektům synergických efektů s našimi sesterskými společnostmi ve Francii a Velké Británii.

Vidíte kolem sebe hodně žen, pohybujících se v technických profesích?

Určitě ano. Znám celou řadu žen, které vystudovaly technický obor a věnují se nějaké konkrétní technické problematice. Ani jaderná oblast není výjimkou, je zde spousta odbornic ve výzkumu, v provozu obou jaderných elektráren a též v oblasti vzdělávání mladých odborníků na katedrách jaderné fakulty ČVUT. Nemohu se nezmínit o sdružení žen pracujících v jaderné oblasti, kterému se říká Women in Nuclear, nebo jen WIN. Toto sdružení je součástí České nukleární společnosti a má za cíl, kromě jiného, šířit objektivní a především srozumitelné informace o jaderné energetice mezi laickou veřejností.

Z mých otázek by to bylo všechno, takže jestli Vás napadá něco, o čem nebyla řeč a co by stálo za zmínku, tak teď je ta správná chvíle.

Chtěla bych popřát české i světové jaderné energetice mnoho mladých, nadšených, iniciativních a energických odborníků, které si tento zajímavý a perspektivní obor jistě zaslouží.

Mockrát Vám děkuji za příjemný rozhovor.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..