Stejně jako Brazílie a Argentina, i Jihoafrická republika je zemí, která zažila brzký začátek jaderných technologií, ale doposud nepokročila dál než za výstavbu dvou velkých energetických jaderných reaktorů. Kvůli velké a rychle rostoucí populaci je to jistě zklamáním. Nicméně Jihoafrická republika má historicky poměrně blíže k jaderné energii a to zejména ze dvou důvodů. Zaprvé byla významným světovým producentem a vývozcem přírodního uranu, dokonce byla jedním z největších výrobců v 60. a 70. letech dvacátého století. Za druhé kdysi měla aktivní program vývoje jaderných zbraní, který je již šťastně ukončen.
V padesátých letech, kdy byl v plánu významný rozvoj domácího jaderného průmyslu, byla založena společnost Atomic Energy Corporation (AEC). Výzkumný reaktor Safari 1, který byl výsledkem amerického programu na mírové využití jaderné energie nazvaného Atoms for Peace, dosáhl kritičnosti v roce 1965. Poté následovalo založení společnosti Uranium Enrichment Corporation (UCOR), která si kladla za cíl prosadit Jihoafrickou republiku na trhu s jaderným palivem, ale UCOR také nabyla schopnosti produkovat jaderné zbraně. O mnoho let později v devadesátých letech se firma AEC stala státním podnikem South African Nuclear Energy Corporation (NESCA), který je odpovědný za dnešní účast v jaderném vývoji a výzkumu.
Jihoafrický program jaderných zbraní je dobře zdokumentován. Začal přibližně v roce 1970 a po deseti letech vyprodukoval provozuschopnou jadernou zbraň. Schopnost produkovat zbraně měla Jihoafrická republika až do roku 1990, kdy byl vojenský jaderný program prezidentem F. W. de Klerkem ukončen. V roce 1991 se připojila ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-proliferation of Nuclear Weapons – NPT) a ohlásila, že všechny jaderné zbraně byly demontovány. Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) brzy oznámila, že všechny jaderné materiály byly doloženy a že žádný program na výrobu jaderných zbraní již neexistuje. Toto ukončení programu postavilo Jihoafrickou republiku do silné a ctnostné pozice v mezinárodní jaderné diplomacii. Zatím je to jediná země, která vyvinula jaderné zbraně a dobrovolně se jich vzdala, což se pod smlouvou o nešíření jaderných zbraní NPT předpokládá od dalších pěti států s jaderným programem. Ukrajina a Bělorusko se dobrovolně vzdaly jaderných zbraní umístěných na jejich území, když se rozpadl Sovětský svaz v roce 1989, ale nemohou tvrdit, že byly hlavními stranami, které se na vyvíjení programu podílely.
Od roku 1945 byla Jihoafrická republika historicky významným producentem uranu s kumulativní produkcí 160 000 tun (celosvětová produkce činí něco málo přes 2,5 milionu tun). Zbývající zásoby jsou dnes hodnoceny na více než 200 tisíc tun, takže jsou stále v celosvětovém měřítku významné. Produkce byla téměř výhradně vedlejším produktem těžby zlata a mědi, což znamená, že ekonomičnost dolů do jisté míry závisela na světových trzích zlata a mědi. Společnost Nuclear Fuels Corporation of South Africa byla založena jako hlavní uranová společnost Jihoafrické republiky, ale nyní produkuje pouze 600 tun uranu ročně z uranových kalů navozených z různých zlatých dolů. S nárůstem světových cen uranu v letech 2005-2007 vzrostl zájem opět rozšířit místní produkci a firma Uranium One získala práva pro projekt Dominion Reefs. Výroba byla zahájena na počátku roku 2007 a bylo plánováno zvýšení na 1500 tun ročně do roku 2011, ale náklady se ukázaly být mnohem vyšší, než se předpokládalo. Výstup byl menší než 100 tun v každém z roků 2007, 2008 a důl byl proto uzavřen v říjnu 2008.
Byly vyhodnocovány i další důlní projekty jako Ryst Kuil, Buffelsfontein, Randfontein, Henkriesa Karoo, ale pouze v Ezulwini byl zahájen provoz (zatím na velmi nízké úrovni). Důl od šedesátých let do roku 2001 vyprodukoval více než 6000 tun uranu a budoucí produkce závisí (stejně jako veškerá těžba uranu v Jižní Africe) na lepších cenách uranu na světovém trhu. Jihoafrická republika je zajisté zemí, kde by mohla produkce uranu zintenzívnit poměrně rychle, kdyby to trh vyžadoval a významný místní těžební finanční sektor by mohl umožnit rozvoj životaschopných projektů.
Dnes je Jihoafrická republika jedinou africkou zemí, která provozuje jaderné reaktory, přestože několik dalších zemí spustilo menší výzkumné reaktory, a díky tomu shromáždilo větší množství omezených zkušeností z oblasti jaderných technologií. Spotřeba elektrické energie v Jižní Africe v posledních letech prudce roste stejně jako ekonomika země prosperuje. Stejně jako v případě Brazílie je i ekonomika JAR považována za bohatou na přírodní zdroje. Určitě těžila z rychlého ekonomického růstu Číny a také byla přidána do skupiny BRICS spojující rychle se rozvíjející ekonomiky. Splnění poptávky po energii se však stává stále náročnější, protože poptávka po energii se nebezpečně přibližuje výrobní kapacitě, a proto zde obyvatelstvo zažilo již několik výpadků proudu.
Asi 95% elektřiny v JižníAfrice je dodáváno společností ESKOM a přes 85% výrobní kapacity představují uhelné elektrárny. Dvojice bloků jaderné elektrárny v Koebergu sice přispívá k výrobě svým výkonem 1,8 GWe, ale vyrobená elektřina tvoří jen asi 5% elektrické energie v zemi. Situace dodávka/poptávka po elektřině bude zmírněna dostavbou dvou nových velkých uhelných bloků, což ale samozřejmě není dobré řešení pro národ, který bere své mezinárodní závazky týkající se životního prostředí velmi vážně. Tato závislost na uhlí jako zdroji energie je posílena společností Sasol, jejíž továrny vyrábí z uhlí kapalná paliva, která pokrývají asi 40 % spotřeby oleje a benzínu v Jihoafrické republice.
Další problém se závislostí na uhlí je geografická vzdálenost mezi nabídkou a poptávkou; zásoby jsou soustředěny v severovýchodní části země, zatímco velká část energetické spotřeby je jinde, zejména na pobřeží mezi Kapským Městem a Durbanem. Proto rozhodnutí přijaté v polovině roku 1970 bylo vybudovat elektrárnu Koeberg poblíž Kapského Města. Ta byla uvedena do provozu v polovině osmdesátých let a stavěl ji předchůdce společnosti Areva, firma Framatome. Zajímavostí je, že jaderná elektrárna Koeberg byla referenční elektrárnou pro Daya Bay v Číně. Obě mají 2 tlakovodní reaktory o výkonu 900 MWe, které jsou podobné první generaci francouzských PWR (v provozu od roku 1977) a které zde do dnešní doby poskytují většinu jaderné energie.
Vzhledem k nestabilní situaci mezi poptávkou a nabídkou elektrické energie byly od roku 2006 zvažovány spíše optimistické plány na zvýšení kapacity jaderných zdrojů až na 20 GWe. Bylo vybráno pět lokalita do užšího výběru se dostaly typy EPR od firmy Areva a AP1000 od firmy Westinghouse. Obě společnosti si vytvořily silné místní dodavatelské řetězce, aby podpořily svou nabídku (základní body jako je lokalizace dodavatelů a vytvoření nových pracovních míst jsou důležitou otázkou v zemi s tak vysokou nezaměstnaností). Avšak na konci roku 2008, společnost ESKOM oznámila, že nebude pokračovat v jednáních ani s jednou z firem, protože obě nabídky byly považovány za příliš drahé a financování by bylo velmi obtížné.
Pokračování najdete zde.
Zdroj: Neimagazine.com
