Středa, Duben 1

Alan Waltar: Závidím Rusku

Doktor Alan Waltar při své přednášce s názvem The Future of Nuclear Technology ... after Fukushima v rámci veřejného fóra Distinctvie Voices. (Zdroj: Distinctive Voices)
Doktor Alan Waltar při své přednášce s názvem The Future of Nuclear Technology … after Fukushima v rámci veřejného fóra Distinctvie Voices. (Zdroj: Distinctive Voices)

Nedávno se v ruském Obninsku uskutečnil seminář pro děti a mládež o rychlých reaktorech. Jedním z odborníků, kteří přijali pozvání, byl poradce pro jadernou bezpečnost americké společnosti Columbia Basin Consulting Group – doktor Alan Waltar. V rozhovoru pro ruský časopis Jaderný expert autor jedné z nejprodávanějších knih o rychlých reaktorech prozradil, jaké jsou příčiny neexistence komplexního „rychlého“ programu v USA a podělil se o své názory na budoucí trendy v rozvoji rychlých neutronů.

Povězte nám nejdříve něco o sobě. Jak jste se vlastně dostal k jaderné problematice?

Absolvoval jsem bakalářské studium v oboru elektromechaniky na univerzitě ve Washingtonu, magisterské v oboru jaderné inženýrství na Massechusetském technologickém institutu (MIT), a potom jsem obhájil doktorskou práci na univerzitě v Berkley v Kalifornii. Začal jsem kariéru jako inženýr. Vždy na mě dělaly ohromný dojem jaderné reaktory. Dozvěděl jsem se, že v Hanfordu se staví experimentální zařízení na bázi rychlých neutronů (FFTF), a dostal jsem šanci tam pracovat během projektování, licencování a později při provozu zařízení. Vzpomínám si, jak jsem tehdy řekl ženě: „To je něco neuvěřitelného!“ Vždy mě udivovalo, že jaderná energetika je na jedné straně nesmírně složitá záležitost, ale na druhou stranu přináší lidstvu ohromný prospěch. Nejvíce ze všeho mě vždy přitahovala tématika rychlých neutronů. Všechny vědecké práce v Americe se soustředily na rychlé reaktory se sodíkovým chlazením. Důvod byl ten, že pro americké experty bylo nesmírně důležité dosáhnout vysokého stupně vyhoření paliva. V sodíkových reaktorech je to jednodušší, než v případě olověných.

Mnohé země v současnosti sázejí právě na rychlé reaktory, hlavně se to týká Ruska. Proč v USA podobně významný program pro využití rychlých neutronů neexistuje?

Má to dvě příčiny. Za prvé se vytvořilo přesvědčení, že lehkovodní reaktory vydrží ještě dlouhou dobu, s přihlédnutím k zásobám uranu. Druhým důvodem je to, že v politických kruzích jsou lidé, kteří se rychlých neutronů zkrátka bojí. Mají pocit, že je to časovaná bomba. My ale samozřejmě víme, že tomu tak není. Ve Spojených státech dochází ohledně tématu rychlých neutronů k vzletům a pádům. Proto závistivě sleduji, co se v tomto směru děje v Rusku. Dnes už je všem jasné, že Rusko je v oblasti rychlých reaktorů lídrem. V USA jsou možnosti, jsou tam i talenty, ale rozsáhlý a komplexní program chybí. Proto nám teď nezbývá, než podpořit spolupráci s Ruskem. Hodně se například hovoří o projektu Terra Power, který financuje Bill Gates. Pokud bude úspěšný, povede to k výrazně menší spotřebě paliva, ale tento projekt potřebuje velice dobré spalování. V USA bychom potřebovali zkušební reaktor, ale nemáme ho. Jediným reaktorem, na kterém lze provádět takové experimenty je BN-600 v Rusku.

Cožpak není uzavření jaderného palivového cyklu argumentem pro ty, kteří v tomto směru v USA rozhodují?

Mnozí z politiků se obávají, že plutonium, získané v uzavřeném palivovém cyklu jako výsledek přepracování, by se mohlo dostat do nepovolaných rukou. Nedávno jsem prováděl výzkumy v Národní akademii věd. Zkoumali jsme celý palivový cyklus a došli k závěru, že právě obohacení je nejzranitelnější etapou z hlediska nešíření. Hodně lidí si myslí, že hlavní nebezpečí spočívá v závěrečné fázi palivového cyklu (back-end), a zapomíná přitom na nebezpečí počátečního stádia (front-end) palivového cyklu. Takových lidí je v USA celé jedno pokolení.

Pokud by se v USA přece jen změnil pohled na problematiku rychlých neutronů a došlo by k rozhodnutí vyrábět průmyslové reaktory na bázi rychlých neutronů, jaká technologie by byla použita? Sodík nebo olovo?

Jelikož v USA máme zkušenosti hlavně se sodíkem, v situaci, o které hovoříte, by dostal sodík přednost. USA nemají takové zkušenosti s olovem jako Rusko. V době, kdy výzkumy v oblasti rychlých neutronů intenzivně probíhaly, byl vybrán sodík právě kvůli vysokému stupni vyhoření. Ale nad olovem bych také nelámal hůl. Zkušenost s olovem jako chladícím médiem má Rusko. Osobně si myslím, že je to zajímavá technologie. Proto jsem také do Ruska přijel, abych se s ní blíže seznámil. Ovšem pro jaderné experty v USA je to novinka. Samozřejmě, že není horší než sodík. U reaktoru s chlazením olovem není například problém s parním koeficientem reaktivity, odpadá i problém s chemickými procesy. Existuje tu samozřejmě problém koroze. To je mimochodem to hlavní, čeho si všímají, a říkají: „No jistě, koroze! Jenom to ne!“ Ovšem v Rusku bylo pro vyřešení tohoto problému uděláno nesmírné množství práce. Myslím si, že v konečném důsledku moji kolegové v USA nebudou moci vyloučit možnost použití olověné technologie.

Co si myslíte o rychlých programech v dalších zemích: v Číně, Indii nebo Francii?

Vždycky jsem byl nadšený z Francouzů, protože u nich téměř 70 % energetického mixu patří jaderné energeticea tento podíl z nich činí světového lídra. Ale nedávno jsem se bavil s některými jadernými experty ve Francii, kteří mi říkali, že Zelení získávají v jejich zemi stále větší vliv. A že proto nyní vůbec není jisté, jak se u nich bude jaderný průmysl rozvíjet. A ještě větší dojem na mě vždycky dělali Korejci. Zejména proto, že ještě v 50. letech žádnou rozvinutou infrastrukturu neměli. A dnes jsou v tomto směru lídry. Jsou jedničkou ve stavbě lodí a zřejmě dvojkou ve výrobě automobilů. A docela nedávno podepsali kontrakt na dodávku čtyř reaktorů pro Spojené arabské emiráty, když v tendru porazili právě Francouze. Celé to má několik příčin: za prvé mají pro takové projekty ohromnou podporu státu. Za druhé, když došlo k Černobylu, jaderná energetika prožívala útlum snad na celém světě, ovšem nikoli v Jižní Koreji. V současné době mají velký zájem o rychlé neutrony. Kromě toho staví své projekty přesně podle původních rozpočtů a dodržují termíny. Sami sobě dokázali, že to funguje.

Znamená to, že se v případě, když se soustředí na program rychlých neutronů, mohou stát jedním z hlavních hráčů na trhu?

O tom, že se v takovém případě stanou velice silným a konkurenceschopným hráčem, nepochybuji. V současnosti je lídrem v této oblasti Rusko. Párkrát jsem byl také v Indii. Mají tam velice úspěšnou praxi s materiály. Myslím si, že Indie se stane také velice vlivným hráčem na trhu. Mají podporu státu. A já, jako Američan, jim zase můžu jen tiše závidět (směje se). Nakonec bude rychlé reaktory potřebovat tak jako tak celý svět. I v případě, že budeme mít úspěch s termojadernou syntézou, budeme potřebovat hodně času, abychom vyřešili všechny technické problémy. To je jeden z důvodů, proč se bez rychlých reaktorů neobejdeme, jak z hlediska efektivního využití paliva, tak i s přihlédnutím k úkolům v oblasti snížení množství odpadů.

 Jak byste zhodnotil potenciál reaktorů o malém výkonu? Před několika lety chtěl takový reaktor vyrábět například Hyperion.

Oni ten projekt opustili. V současné době pracují na projektu s olověným chlazením a nitridovým palivem. Ale potřebné zkušenosti s nitridovým palivem nemají. Problém USA ve skutečnosti přesahuje jen problém čistě technologický. Jde o to, že v Komisi pro jadernou regulaci USA (NRC) je zcela zásadní nedostatek technických expertů, kteří by byli schopni provést analýzu a odborně takové technologie posoudit. Takoví lidé tam byli, když probíhal projekt FFTF. Jenomže to bylo před 30 lety. Na druhou stranu je certifikát NRC cosi jako zlatý standard. Jakmile ho některá reaktorová technologie získá, bude ji možné stavět úplně všude. Pro nás je mimořádně zajímavé pracovat s AKME-Engineering na projektu SVBR-100. Pokud bychom dokázali takový reaktor postavit v USA a NRC by ho certifikovala, bylo by to vítězství pro všechny.Takže v USA existují plány na stavbu SVBR-100?Ano, takové plány jsou. A jestli bude rozhodnutí postavit reaktor přijato, může být postaven na parcele v Hanfordu, kde byl postaven FFTF. Kromě toho máme plány na výstavbu závodu na vitrifikaci odpadů. Ten potřebuje energii právě kolem 100 MW. Neříkám ale, že to tak bude na 100 %, protože ten proces je ještě v počátečním stádiu.

 Ale má být postaven podle pilotního zařízení v Dimitrovgradu?

Ano, o tom není sporu. Nechci se pouštět do nějakých komplexních prognóz, prostě to sleduji s optimismem. Realita je však taková, že získat licenci pro tento reaktor v USA nebude vůbec jednoduché. Vždyť všechna data přijdou z Ruska a Komise pro jadernou regulaci USA musí dojít k přesvědčení, že americká strana má přístup ke všem informacím a všem výstupům projektu. Pokud ovšem na druhou stranu k certifikaci nedojde, Rusko nebude mít zájem SVBR-100 v USA stavět.

Doktor Alan Edward Waltar získal titul bakaláře (1961) v oboru elektromechaniky na univerzitě ve Washingtonu, magistra v oboru jaderné inženýrství na Massachusettském technologickém institutu (1962), a PhD v oboru aplikovaných věd na univerzitě v Berkley v Kalifornii (1966). V letech 1966 až 1970 pracoval v Pacifickooceánské severozápadní národní laboratoři, kde rozvíjel neutronové fyzikální výpočetní systémy pro rychlé reaktory, tzv. breedery. V roce 1970 přešel do Westinghouse Hanford Company, jeho oslnivá kariéra v této firmě zahrnovala všechny řídící funkce v různých oblastech moderních reaktorových technologií.

V roce 1976 mu univerzita ve Virginii nabídla, aby se stal hostujícím profesorem na nejbližší školní rok. Tam se seznámil s profesorem Albertem Reynoldem, který se následně stal spoluautorem jeho knih. V roce 1981 společně vydali knihu Rychlé množivé reaktory. Zároveň s ruským překladem se tato kniha stala jednou ze standardních učebnic rychlých reaktorů. Později vstupuje do Americké jaderné společnosti, která má 16 tisíc členů, a v letech 1994 až 1995 se stává jejím šéfem.

Doktor Waltar sehrál důležitou roli při formování Letního institutu při Celosvětové jaderné univerzitě a vystupoval jako jeho mentor a člen fakulty v prvních čtyřech ročnících Letních institutů v Idaho-falls, Stockholmu, Tedžonu a Ottawě. Kromě toho přednášel ve Spojeném centru postgraduálního vzdělávání, vytvořeném třemi univerzitami Oregonu a Washingtonu.

Zároveň byl v letech 1998 až 2000 profesorem a šéfem programu pro jadernou energetiku na texaské univerzitě A&M. Potom se vrátil do Pacifickooceánské severozápadní národní laboratoře, kde postupně zastával funkce ředitele pro jadernou energetiku a senior-konzultanta. Jako poradce pracoval také pro IAEA a DOE.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..