Neděle, 27 září
Shadow

Jaderné Japonsko – mírové, nebo vojenské?

 

Mezi jadernými zbraněmi a japonským jaderným průmyslem (zcela nesrovnatelně rozvinutějším, než je například jaderný průmysl Íránu) dnes možná stojí jen poválečná politika demilitarizace.
Mezi jadernými zbraněmi a japonským jaderným průmyslem (zcela nesrovnatelně rozvinutějším, než je například jaderný průmysl Íránu) dnes možná stojí jen poválečná politika demilitarizace.

V posledních dvou letech je pojem „jaderné Japonsko“ spojován výhradně s Fukušimou. Ale nebylo to tak vždycky.

Smutná výročí 6. a 9. srpna nás nutí rozpomenout se na to, že před fukušimskou havárií bylo Japonsko periodicky podezíráno ze snahy o vytvoření jaderné zbraně.

Ale byla předfukušimská Země vycházejícího Slunce vůbec schopna stát se členem jaderného klubu?

 Jaderné Japonsko před Fukušimou

Z formálního hlediska si na Japonsko v tomto směru nemohl nikdo stěžovat. V prosinci 1977 Tokio uzavřelo smlouvu s MAAE o zárukách spojených s Dohodou o nešíření jaderných zbraní a v prosinci 1999 vstoupil v platnost dodatek k dohodě, který výrazně rozšiřoval práva mezinárodních inspektorů.

Jenomže bouřlivá pnutí v japonské politice, časté střídání vlád a příliv nacionalistů do nejvyšších státních funkcí – takových jako byl například Taró Asó, který viděl v Číně vojenskou hrozbu a pozitivně se vyjadřoval o japonském předválečném kolonialismu – vyvolávaly obavy, jestli nemá japonská mírová politika dvojité dno a otázky, čeho by mohlo být Japonsko schopné ve vojenském atomu.

Za japonskými jadernými technologiemi stojí tři významné korporace – Toshiba, Mitsubishi Heavy Industries (MHI) a Hitachi. Každá z nich má svého partenra v západním světě -Toshiba Westinghouse, MHI korporaci AREVA a Hitachi General Electric.

Oblasti zmíněných partnerství pokrývají prakticky všechna odvětví jaderné energetiky, od těžby uranu až do zpracování vyhořelého jaderného paliva. Jedinou výjimkou je obohacování uranu, ale i zde se v blízké (nebo vzdálené) době může situace změnit, pokud se komerčně uplatní laserové obohacování uranu, vyvíjené GE/Hitachi.

Jaderné elektrárny s lehko-vodními reaktory jsou provozovány soukromými provozními společnostmi, z nichž jedna (TEPCO) se stala smutně proslulá po fukušimské katastrofě. Pod přímou státní kontrolou je jediný japonský rychlý reaktor v Mondžú.

Japonsko prakticky nemá vlastní zásoby uranu a thoria. Za celou historii byla v zemi otevřena pouze tři nevelká naleziště, ale v současné době už byla veškerá těžba ukončena, neboť veškerý uran z nich byl dávno využit. Podle některých svědectví se na jednom z uzavřených nalezišť stále ještě nachází menší množství nezpracované uranové rudy. Neexistují přesné údaje o tom, jestli tato uzavřená naleziště navštívili mezinárodní inspektoři – standardní dohoda o zárukách to ostatně ani nevyžaduje.

Fungující specializovaný konverzní (uran) závod v Japonsku v současnosti neexistuje ani jeden. Dva dříve postavené byly již uzavřeny, přičemž jeden z nich (v Tokan-mura) po závažné havárii.

Přesto má Japonsku specializovaný konverzní (uran-plutonium) závod a tři objekty, na nichž konverze probíhá v rámci jiných technologických procesů – například v Rokkašo. Celkově se japonské možnosti ohledně obohaceného uranu před Fukušimou odhadovaly na 1000-1500 tun uranu za rok a uran-plutonia na 10 až 20 tun ročně.

V Japonsku existuje celkem pět objektů, které jsou tak či onak spojené s obohacováním uranu na centrifugách. O významných objemech lze hovořit pouze na konverzním závodě RUEP Rokkašo. Japonským expertům se ovšem před Fukušimou stejně nepodařilo dosáhnout projektové efektivity 1500 tun -SWU/rok, ale ani náznaku přiblížení se k tomuto číslu. Provoz závodu doprovázely časté poruchy a výpadky centrifug a dalších zařízení.

Přesto se v Japonsku vyvíjely centrifugy nové generace se zvýšenou efektivitou při výrobě obohaceného uranu – podle některých údajů až do 100 SWU/rok. Osud těchto projektů po Fukušimě není znám.

Práce na laserovém obohacování uranu byly v Japonsku již dávno zastaveny. Nicméně stojí za to připomenout společný projekt GE/Hitachi na komercionalizaci laserového obohacování ve Spojených státech.

Na fabrikaci MOX-paliva má Japonsko dva menší výzkumné závody. Jeden z nich zásoboval JE Mondžú. Průmyslový závod, který má zpracovat více než 100 tun MOX-paliva za rok se měl stavět v Rokkašo.

Na fabrikaci uranového paliva má Japonsko čtyři různé závody. Přinejmenším jeden z nich – NFI-Kumatori-1 – dokázal dříve vyrábět palivo pro výzkumné reaktory z uranu zbraňové kvality. V současnosti je tato výrobní linka závodu demontována.

Na zpracování vyhořelého jaderného paliva existuje v Japonsku jeden starší závod v Tokai a nový závod v Rokkašo. Jeho výstavbu neustále zdržovalo množství překážek. První dávka směsi MOX opustila výrobní linku až v roce 2010. V roce 2012 se na tomto objektu objevily technické problémy na zařízení pro vitrifikaci jaderného odpadu.

Kromě průmyslových podniků na zpracování RaO existuje v Japonsku ještě několik výzkumných institucí, které se zabývají tímtéž.

Japonsko má početný park výzkumných reaktorů nejrůznějších typů – od rychlého až po vysokoteplotní. Před Fukušimou byla provozuschopná zhruba polovina z nich.

Ústavy bez kontroly

Jak vyplývá z výše popsaného, Japonsko před fukušimskou havárií mělo dostatečně rozvinutou strukturu téměř ve všech odvětvích jaderné energetiky, včetně obohacování uranu a zpracování vyhořelého paliva.

Jediné odvětví, které v Japonsku zcela chybí, je těžba uranu, protože v zemi neexistují příhodná naleziště. Zpracování vyhořelého paliva a obohacování uranu kromě toho v Japonsku bylo uskutečňováno pouze ve stádiu výzkumně-průmyslového provozu.

Zdržení a odklady zahájení zpracování vyhořelého jaderného paliva v průmyslovém měřítku na území Japonska opakovaně vyvolaly nespokojenost ze strany Spojených států. Existovaly obavy, že japonská strana může protahovat rozvoj technologií zpracování RaO, protože to by bylo důvodem skladovat, a ne zužitkovávat plutonium, vyrobené v civilních jaderných elektrárnách.

Jedním ze způsobů řešení tohoto problému bylo zpracování japonského RaO (radioaktivního odpadu) a výroba MOX-paliva v Evropě (Velká Británie, Francie). K tomu také skutečně došlo, i když ne v plném rozsahu.

Podle údajů MAAE bylo například k 31. prosinci 2007 v zahraničních uskladněno 25,2 tun plutonia patřícího Japonsku. Pro srovnání skladovalo Tokio ke stejnému datu na japonských jaderných elektrárnách jako RaO 112 tun plutonia.

S formálního hlediska nelze mít vůči japonskému jadernému programu výhrady, protože všechny japonské jaderné objekty se nacházejí pod kontrolou MAAE.

To ovšem neznamená, že ve struktuře japonského jaderného průmyslu nejsou citlivá místa, která jsou mnohem méně přístupná mezinárodní kontrole štěpných materiálů a operací, které jsou s nimi realizovány. Významnou roli v choulostivých výzkumných a vývojových činnostech v jaderné sféře hrají národní výzkumné ústavy a soukromé společnosti, kde jsou možnosti kontrol a inspekcí oproti státním institucím menší.

Podle některých informací se ve výzkumném jaderném sektoru Japonska objevovaly problémy se záručními kontrolami štěpných materiálů. Většina svědectví o podobných skutečnostech se ovšem nedostane k širší veřejnosti. Je například známo, že se vyskytly problémy ohledně dodržení požadovaných garancí při vkládání MOX-paliva do výzkumného reaktoru JOYO.

Většina odchylek od požadavků garancí, k nimž došlo v Japonsku, má rozumné a logické vysvětlení. Nezřídka k nim například docházelo v důsledku toho, že technicky nebylo možné dodržet požadavky garancí v plném rozsahu. Skutečnost, že k takovým odchylkám docházelo, je nicméně třeba brát v úvahu při celkové analýze.

Docházelo i k případům, které byly později vysvětlovány nedbalostí při práci japonských expertů s dokumenty.

Na jedné z japonských univerzit byly například po roce 2000 ve speciální horké komoře nalezeny stopové koncentrace ozářených jaderných materiálů, ačkoli v dokumentaci se o žádném nakládání s podobnými materiály nehovořilo. Incident byl vysvětlen poté, kdy vyšlo najevo, že japonští výzkumníci zapomněli příslušné experimenty prováděné ve speciální peci zaznamenat.

Existují i případy, které jsou ještě zajímavější. V jedné z nejstarších japonských laboratoří palivového cyklu byly nalezeny stopové koncentrace zbrojního uranu a plutonia reaktorové kvality, přičemž stáří plutonia bylo určeno na 40 a více let. Podle archivních dokumentů se podařilo zjistit, že se laboratoř účastnila výroby vysoce obohaceného uranu pro potřeby výzkumných reaktorů. Původ plutonia ovšem zůstal zahalen záhadou.

Systém exportní kontroly, který fungoval v Japonsku, se stal terčem mnohých stížností a výtek. Ve veřejně přístupných médiích se psalo o dodávkách zboží dvojího účelu do takových zemí jako Libye, Írán nebo Pákistán.

Nejpodivuhodnější kauzou byl prodej konverzního zařízení Libyi, přičemž bylo známo, že tato země nemá žádné plány na rozvoj jaderné energetiky, ale zato aktivně uskutečňuje utajený vojenský program. Prodej zařízení Libyi vyšel najevo poté, když MAAE začala vyšetřovat okolnosti této jaderné kauzy.

A konečně zkušenost japonských společností s výrobou výbušnin je obecně známá. Její součástí jsou akademické výzkumy a průmyslové uplatnění v různých oblastech ekonomiky. A co se týče získávání tritia v Japonsku 80. let, v tomto směru aktivně pokračuje Tritiové výzkumné centrum při univerzitě Tojama.

Závěr

V současné době neexistují žádné náznaky, že by Japonsko před Fukušimou – natož po ní – vedlo reálné utajené výzkumy a činnosti směřující k výrobě jaderné zbraně. Veškerá jaderná aktivita v Japonsku je uskutečňována pod kontrolou MAAE. K občasným porušením předpisů sice dochází, v podstatě vždy ale mají rozumná vysvětlení.

Zároveň je třeba přiznat, že Japonsko má zkušenosti, znalosti, materiál i zařízení, které jsou nezbytné k výrobě jaderné zbraně. V případě nezbytnosti je Japonsko schopné uskutečnit tajný nebo otevřený projekt výroby jaderné zbraně.

Závěrem lze konstatovat, že Japonsko se ohledně jaderných zbraní řadí k prahovým státům, které od vytvoření vlastní jaderné zbraně dělí pouze absence objednávky ze strany vlády.

Michail Storoževoj, Atominfo.ru

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..