Pátek, 25 září
Shadow

Plovoucí jaderné elektrárny v Americe: slibný začátek a neslavný konec

Umělecké ztvárnění námořní jaderné elektrárny z roku 1972. Zdroj: blogs.smithsonianmag.com (Novak archive)
Umělecké ztvárnění námořní jaderné elektrárny z roku 1972. Zdroj: blogs.smithsonianmag.com (Novak archive)

Americké firmy nebudovaly doma žádné jaderné kapacity od 70. let minulého století. Tato doba však ani zdaleka nebyla pro americkou jadernou energetiku mrtvá – za oceánem probíhala rozsáhlá diskuze o tom, jak bude vypadat její budoucnost. Někteří optimisté byli přesvědčeni, že počátkem 21. století bude jaderná energie mít až poloviční podíl na celkové elektrické bilanci země (v současnosti pokrývají jaderné elektrárny přibližně 19,2% spotřeby elektřiny ve Spojených státech).

Kromě klasických pevninských JE zvažovali američtí jaderní fandové také řadu exotických možností. Například existoval projekt výstavby reaktoru na rychlých neutronech Clinch River Breeder Reactor, který ale byl ukončen z politických důvodů. Kromě něj v úvahu také připadala například stavba hned několika plovoucích jaderných elektráren.

Do roku 1999 jich mělo být postaveno 8 až 10, každá s výkonem 1150 megawattů, což postačuje na pokrytí spotřeby pro 600-tisícové město. Celý plán vypracovala společnost s příhodným názvem Offshore Power Systems, která byla společným podnicem Tenneco a Westinghouse. V roce 1972 energetická firma New Jersey Utility Company uzavřela smlouvu s OPS na stavbu plovoucí elektrárny ve floridském Jacksonville a její dopravu do New Jersey. Reaktor elektrárny měl být umístěn na obrovskou loď 5 mil od pobřeží u města Brigantine. Dokonce smlouva sama byla podepsána na moři – na jachtě nedaleko pobřeží státu New Jersey.

Jako důvod pro stavbu jaderné elektrárny, určené pro trvalé umístění v oceánu, byl uváděn dostatek chladicí vody, což je velká výhoda oproti pozemním blokům, pro které to bývá skutečný problém. Méně oficiální verze byla ještě průhlednější – s námořními stavbami vzniká méně pozemkových problémů, než s pozemními, a investoři se jim chtěli vyhnout.

Na projekt se však snesla také vlna kritiky. Například v roce 1975 vyšla kniha Gordona Selfridge „Floating Nuclear Power Plants: A Fleet on the Horizon?“ (Plovoucí jaderné elektrárny – flotila na obzoru?), ve které například uvádí:

„Jelikož jaderné elektrárny mají obrovský dopad na okolní obyvatelstvo, problémy a konflikty okolo jejich umístění a provozu na zemi vedly k tomu, že nám nyní hrozí jejich odsun do oceánu. Z fyzického hlediska takové elektrárny potřebují obrovské množství vody pro chlazení a vyzařují radiaci o nízké intenzitě. Jistá studie došla k závěru, že pokud bude každá dávka chladicí vody vždy procházet elektrárnou jen jednou a poté vypuštěna do oceánu, pak během pouhých 25 let provozu projde blokem přibližně tolik vody, kolik činí polovina celkové spotřeby Spojených států za tu dobu. Možné nebezpečné ekologické důsledky toho, že polovina vody z našich řek projde radioaktivními obvody jaderných elektráren vedla mnoho odborníků k závěru, že lepším řešením je vybudovat je na moři v pobřežních oblastech“.

Autor také kritizoval bezpečnost projektu:

„Nehoda na moři by měla mnohem ničivější následky (oproti nehodě na souši, pozn. Atominfo.cz). Pokud by došlo k roztavení aktivní zóny, neshromáždila by se někde v malém prostoru, ale protavila by se trupem lodi a pronikla do oceánu. Radioaktivita by zamořila tisíce kubických metrů světových vod, část z ní by unikla do ovzduší a zbytek by se dostal do mořských živočichů a rostlin. Jedna vážná havárie s roztavením aktivní zóny kontaminuje radiací celý severoatlantický potravní řetězec na dlouhá staletí, to je možnost, kterou určitě nemůžeme vyloučit.“

Projekt se postupně protahoval, jeho dokončení bylo odkládáno. V roce 1976 prezidentský kandidát Jimmy Carter pronesl svůj apel vyhlásit moratorium na stavbu nových jaderných elektráren. Veřejné mínění v polovině 70. let také nebylo naladěno vůči jaderné energetice příliš vstřícně a havárie na elektrárně Three Miles Island v roce 1979 všechny antipatie ještě významně prohloubila.

V roce 1982 nakonec federální úřady vydaly OPS dočasnou licenci na stavbu elektrárny v New Jersey, stav firmy ale v té době byl zcela desolátní. Všichni dodavatelé, se kterými OPS měla uzavřené smlouvy, je v té době už pro neustálé průtahy vypověděly. Dalších deset let se OPS věnovala především likvidaci jaderných objektů a v roce 1990 poslední zbývající účastník, korporace Westinghouse, společnost definitivně zrušila.

Spojené státy se vzdaly svých plovušek a nyní, zdá se, první na světě bude ruská elektrárna Akademik Lomonosov, kterou staví Baltské loděnice (více o ní zde). Ruský projekt je přitom značně odlišný – bude použit reaktor KLT-40, dříve provozovaný na ledoborcích, který má výkon okolo 150 megawattů, což značně snižuje nároky na spotřebu vody a bezpečnost. Nemá také sloužit jako náhrada velké pozemní elektrárny, nýbrž jako dodatečná energetická kapacita.

Zdroj: Atomic-energy.ru, blogs.smithsonianmag.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..