Středa, 23 září
Shadow

Leonid Bolšov, ředitel ruského Ústavu pro bezpečnou jadernou energetiku: Díky černobylským zkušenostem už nás jaderné havárie nezastihnou nepřipravené

Leonid Bolšov. Zdroj: Atomic-energy.ru
Leonid Bolšov. Zdroj: Atomic-energy.ru

26. dubna je pro Rusko, Bělorusko a Ukrajinu smutné datum – výročí, letos 27., havárie na čtvrtém bloku jaderné elektrárny Černobyl, všeobecně považovanou za nejhorší známou svého druhu. Tato tragická událost však měla i svoje pozitivní důsledky: poučeni Černobylem, sovětští a později ruští vědci soustředili na bezpečnost a předpovídání průběhu havárií obrovskou pozornost a za 27 let od havárie provedli velké množství simulací, zkoušek a analýz. Své znalosti pak využili před dvěma lety při fukušimské nehodě. Jakým způsobem vlastně funguje sdílení takových informací ve světě? Přinášíme čtenářům rozhovor s ředitelem Ústavu pro bezpečnou jadernou energetiku (ÚBJE) Ruské akademie věd Leonidem Bolšovem.

Leonide Alexandroviči, jak často se na ÚBJE obracejí zahraniční organizace se žádostí o pomoc či konzultace ohledně krizových situací na jaderných objektech, kolik takových žádostí bylo za celou historii Vašeho ústavu?

Ústav letos slaví 25. výročí svého založení a o své zkušenosti jsme se dělíme s nejrůznějšími organizacemi z mnoha zemí už od prvních let existence. V roce 1989 právě my jsme na Dagomysu svolali první konferenci, na které si všechny strany mohly vyměnit, mnohdy zcela neformálně, své názory na průběh Černobylské havárie. Dlouhé roky spolupracujeme s francouzským IRSN (Institut pro radiační a jadernou bezpečnost), americkou komisí NRC, německými organizacemi pro jadernou bezpečnost. Například jedna z francouzských celostátních zkoušek krizového reagování „Becquerel“ v 90. letech, během níž byl modelován výbuch výzkumného reaktoru ve městě nedaleko Paříže, byla navržena podle scénáře, který jsme připravili ve spolupráci s francouzskými kolegy. Vycházeli jsme právě z černobylských zkušeností.

Musím poznamenat, že tato zkouška, která měla simulovat „realitu“, vytvořenou na základě černobylské zkušenosti, objevila ve francouzském systému reagování na radiační krizové situace celou řadu vážných problémů. Pro Američany jsme zdokonalili celou řadu speciálních počítačových kódů, určených pro těžké havárie na jaderných elektrárnách. Jeden z kódů, nazývaný Melcor, jsme ve spolupráci s laboratoří Sandy přepsali celý. Ve spolupráci s americkým Ministerstvem energetiky a jeho oddělením pro mezinárodní spolupráci v oblasti reagování na jaderné havárie pracujeme na zdokonalení světového systému reakce na krizové jaderné situace. Jako příklad mohu uvést „Slovník pro jednání s veřejností a médii při jaderných haváriích“, který jsme vytvořili a který měl ve Spojených státech velký úspěch.

Byly zkušenosti z černobylské havárie nějak využity na japonské Fukušimě?

Odpověď na tuto otázku není jednoduchá a vyžaduje znalosti z historie. Jde o to, že po dlouhá desetiletí, už od samotných počátků jaderné energetiky, hlavním cílem všech krizových scénářů pro těžké havárie byla ochrana personálu jaderné elektrárny a obyvatelstva, žijícího v jejím okolí. Zkušenosti z minulých havárií včetně té fukušimské ukazují, že tento cíl není úplně dostačující a že není správně formulován. Za celou historii jaderné energetiky všechny zdravotní následky způsobené její existencí včetně všech těžkých havárií byly řádově menší, než v jakémkoliv jiném odvětví průmyslu nebo ty způsobené velkými přírodními katastrofami. Nicméně na tyto události zapomínáme velmi rychle, zatímco havárie, ohrožující lidi radiací, nechávají v historii každé země a celého lidstva velmi hluboké šrámy na dlouhá léta. Nejde přitom ani zdaleka jen o zdravotní rizika, nýbrž o to, že jaderné incidenty a havárie otřásají společností po všech stránkách – sociální, ekonomické, psychologické a dokonce politické. Proto při uvádění do provozu nových jaderných elektráren a vytváření systémů krizového managementu je nezbytné uvážit je všechny, nejen radiační ochranu.

Podívejme se na situaci v Japonsku. Obyvatelé, žijící v okolí jaderné elektrárny Fukušima-1, neutrpěly žádné zdravotní následky, dávky, které dostali, jsou téměř nulové a uznaly to i ty nejkonzervativnější světové organizace v oboru, například americké ministerstvo životního prostředí, které je, řekněme, „nejzelenější“ ze všech amerických úřadů. Nejhorší nebyly radiační následky, ale panická reakce veřejnosti a radiofobie, které jsou zcela neúměrné skutečnému nebezpečí. 26. dubna budu v Japonsku mluvit na Průmyslovém jaderném fóru s referátem na všechna témata, která s tím souvisí. Setkám se i s nově vytvořeným japonským Výborem pro jadernou regulaci, který by v červenci měl dokončit nové bezpečnostní směrnice a do tří let ohodnotit všechny japonské jaderné bloky podle těchto nových pravidel.

Myslíte si, že pak Japonci obnoví provoz svých jaderných elektráren?

Podle mého názoru aspoň z větší části ano, protože ta země bez přísunu jaderné elektřiny ekonomicky velmi trpí.

Vrátil bych se k průběhu fukušimské havárie. Krátce po ní Japonci nechtěli zvát žádné naše odborníky a odmítali pomoc, to je vcelku známá skutečnost. V roce 2012 a na začátku 2013 už je situace mnohem lepší, teď Vás třeba pozvali na fórum…Jak vlastně nyní vypadá spolupráce a vztahy mezi Rosatomem a ruskou vědeckou komunitou na jedné straně a Japonskem na straně druhé v oblasti jaderné bezpečnosti?

Tady je potřeba brát v potaz mentalitu obyvatel ostrovní země, kteří jsou zvyklí na to, že ve velmi těžkých přírodních podmínkách se spoléhají jen na vlastní síly. Přiznat, že v některých oblastech vědy jsou jejich znalosti a dovednosti nedostatečné, je pro Japonce psychologicky velmi těžké. V první době odmítali nejen naši pomoc, odmítali pomoc odkudkoliv až do chvíle, kdy se už bez ní nemohli obejít, například když jim fyzicky chyběly nějaké přístroje nebo určité specifické vědomosti. V roce 2012 však japonská vláda rozhodla, že je nutné v oblasti jaderné bezpečnosti více zohlednit zkušenosti, které jsou jinde ve světě, a od té doby do Ruska, mimo jiné na ÚBJE, jezdí jedna delegace za druhou.

Je zajímavé, že když v roce 1999 došlo k nehodě u japonského města Tokai („Tokaimura accident“, považovaný za nejvážnější japonskou jadernou havárii před Fukušimou, více o ní zde), v Krizovém centru ÚBJE celou noc proseděl japonský velvyslanecký rada pro vědu, japonská velvyslanectví mají takovou hodnost. Dokázali jsme poměrně rychle připravit analýzu a předpověď toho, jak se bude vyvíjet průběh událostí, jako zdroj informace nám sloužily kilometry odfaxovaných údajů v japonštině. Udělalo to na něj obrovský dojem. Předpověděli jsme naprosto přesně, k čemu na jejich objektu dojde a dali jsme jim konkrétní rady, jak postupovat, mimo jiné jsme doporučili neprovádět evakuaci obyvatelstva, kterou už místní samospráva připravovala.

Naše černobylské zkušenosti, myslím teď nejen ÚJBE, ale všechny ruské vědce obecně, jsou ojedinělé ve světě, nemá je nikdo jiný. Já si samozřejmě z celého srdce přeji, aby k takové havárii, a nejen k takové, k žádné nehodě, při níž by hrozilo radiační nebezpečí, už nikdy nedošlo, ale jsem realista. Takový optimistický scénář je jen stěží možný. Na druhou stranu, mohu s naprostou jistotou slíbit, že už nás nezastihnou nepřipravené.

Zdroj: Atomic-energy.ru

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..