Středa, 30 září
Shadow

Bývalý předseda NRC Gregory Jaczko: pro udělení licence projektu AP-1000 vyvíjel jaderný průmysl obrovský tlak

Gregory Jaczko, bývalý šéf NRC. Zdroj: frumforum.com
Gregory Jaczko, bývalý šéf NRC. Zdroj: frumforum.com

V nedávném rozhovoru pro japonský list Asahi Šimbun uvedl Gregory Jaczko, nyní už bývalý předseda americké Komise pro jadernou regulaci (NRC, Nuclear Regulatory Commission), že nejdůležitější pro úřady jaderného dozoru je být nezávislý na atomovém průmyslu. V rozsáhlém rozhovoru Jaczko, který se jako jediný z pěti členů NRC postavil odmítavě ke stavbě a provozu první nové jaderné elektrárny ve Spojených státech po nehodě na JE Three Mile Island v roce 1979 (s reaktorem AP-1000, pozn. Atominfo.cz), také popsal svou vizi budoucího vývoje jaderné energetiky. Velká část rozhovoru je věnována Japonsku, nicméně je určitě zajímavý i pro nás. Uvádíme zde část rozhovoru, uveřejněnou na webu Asahi Šimbun – Atominfo.cz

 Japonský Úřad pro jaderný dozor je nezávislým kontrolním úřadem, jehož struktura byla vytvořena podle vzoru americké NRC. Představitelé japonského jaderného průmyslu jej však často kritizují, neboť podle jejich názoru je příliš přísný. Jaký je Váš názor?

Pokud si průmysl stěžuje na kontrolní úřady, které mají sledovat jeho činnost, je to nejspíš jen dobře. Nezávislost v rozhodování, vydávání povolení a licencí je pro jejich práci nejdůležitější a věřím, že japonský jaderný dozor to vše má. Kontrolní úřad také potřebuje pro svou práci vlastní technické zázemí a nezávislé kvalitní odborné posudky, protože bez nich se může spoléhat jen na informace z cizích zdrojů a nemůže rozhodovat nezávisle. Jsou tu od toho, aby říkali „ne“, ačkoliv někdy si to průmysl velmi nepřeje. To je jejich práce.

Po nehodě ve Fukušimě všichni najednou otočili a začali japonské úřady napadat: „Proč nedonutily TEPCO lépe prozkoumat riziko cunami už mnohem dříve?“. Kdyby to ale byly udělaly, TEPCO by si nejspíš stěžovala, jak jsou nová opatření drahá nebo že obavy a výtky nejsou odborně podložené. Nicméně byla by to jediná správná věc, která by mohla zabránit havárii. Je vždycky snadné kritizovat kontrolní úřady, než se vám stane nějaká nehoda, a je ještě snazší kritizovat je, když k ní dojde a dospějete k názoru, že svou práci neodvedly dobře. Tak je to vždycky.

Vloni, když jste ještě zastával funkci předsedy NRC, jste byl jediný z pěti členů, kdo se postavil proti udělení povolení ke stavbě nových reaktorů (AP-1000, např. na JE Vogtle, pozn. red.). To je poněkud neobvyklé…

No, to bylo velmi jednoduché. Když si vybíráte nové auto, koupíte si nějaký kus v případě, že má zrovna poruchu na brzdách a je v opravě? Ne, počkáte, než dají jeho brzdy do pořádku a koupíte si ho potom.

Na komisi byl bohužel vyvinut obrovský tlak, aby tyto licence udělila. Navrhl jsem dodatečnou podmínku do smlouvy: požadovat po autorech reaktoru dodatečné zařazení všech bezpečnostních prvků, které jsou nyní považovány za nutné vzhledem ke zkušenostem z fukušimské havárie. Moji kolegové v komisi tento návrh zamítli. Vzhledem k této skutečnosti mi nezbývalo, než zastavit vydání licence osobně.

Američtí provozovatelé po 11. září 2001 přidali do svých elektráren nová bezpečnostní opatření proti teroristickým útokům. Mohou být účinná i v případě nehod?

Ve skutečnost vůbec nezáleží na tom, zda nějaký problém nebo nehoda je způsobena teroristy, zemětřesením nebo něčím jiným. Ve většině případů bezpečnostní systémy mají úplně stejný úkol: zajistit chlazení reaktorů, aby nedošlo k roztavení palivových článků. Po fukušimské havárii mnoho lidí včetně mě prohlašovalo, že dostatečná protiteroristická opatření by jí bývala mohla předejít, dnes už o tom nejsem zcela přesvědčen. Když jsme prováděli inspekce amerických jaderných elektráren po Fukušimě, zjistili jsme, že celá řada protiteroristických opatření nebyla implementována způsobem, odpovídajícím jejich účelu. Takové elektrárny by úder cunami nebo velkého hurikánu dobře přežít nemusely, právě kvůli tomu, že ty „protiteroristické“ bezpečnostní prvky byly zaměřeny právě jen proti útoku zvenčí.

Například pokud máte obavu, že elektrárna se může stát terčem útoku zvenčí, to, co potřebujete, je umístit záložní bezpečnostní prvky někam co nejdále od ní. Ale to ještě neznamená ochranu před zemětřesením nebo hurikánem, ani pro elektrárnu, ani pro tyto záložní systémy. Takže pokud by takové „protiteroristické“ zálohy byly na Fukušimě, nejspíš by je byla zničila vlna cunami stejně jako mnoho dalšího vybavení. Viděli jsme, že máme hodně co zlepšovat.

NRC však určitá „pofukušimská“ opatření, takzvaná „Tier 1 recommendations“, zavedla a vyžaduje. I přesto byste hlasoval proti udělení licence novým reaktorům?

Nejsem teď už předsedou komise, ale pokud bych byl, tak rozhodně ano. Jsem přesvědčen, že komise musí zajistit, že žádná nová elektrárna, kde nejsou „pofukušimská“ opatření zavedena v dostatečné míře, nebude spuštěna a provozována.
Po nehodě na Fukušimě jsem byl v Japonsku a mluvil jsem s lidmi, kteří jí byli přímo zasaženi. Chtěl jsem vědět, jaké byly následky nehody, jak se lidé vyrovnávali s evakuací a jak evakuace pokračuje. Pro lidi, kteří museli odejít z Namie a dalších měst okolo elektrárny, je to hrozný zážitek, nehoda doslova rozervala jejich životy. To, že musíte opustit svůj domov, místo, kde jste se cítili nejlépe, je jedna z nejhorších věcí, která se vám může přihodit. Ani vy, ani vaši přátelé nebo rodina se tam už nemůžete vrátit. Myslím si, že všichni – průmysl, kontrolní úřady, kdokoliv, kdo má něco společného s jadernou energetikou, se shodnou na tom, že už prostě nemůžeme připustit, aby k něčemu takovému znovu došlo.

Musíme jaderné technologie změnit tak, aby k takovým nehodám už nemohlo docházet a abych Vám každý představitel jaderného dozoru nebo jakékoliv jiné jaderné organizace či firmy mohl s klidným svědomím říct: „Tohle se tady nikdy nestane“.

S jakými problémy se NRC potýkala předtím, než jste se stal jejím předsedou?

Největší problém, který komise měla a stále má, je obrovský vliv, který jaderný průmysl uplatňuje při vybírání její členů. Jde o velmi zpolitizovaný proces. V komisi bylo jen málo členů, které neměli podporu průmyslu při vybírání, mezi nimi jsem já a současná předsedkyně. Pracuje v ní řada velmi dobrých a schopných lidí, kteří mají velmi dobré vzdělání a technické zázemí, ale především v posledních letech, kdy jsem byl členem komise, průmysl na ni vyvíjel obrovský tlak. Pokud však má pracovat, potřebujete jistou názorovou diverzitu mezi jejími členy. Například pro někoho, kdo by se veřejně vyjádřil o jaderné energetice nebo její budoucnosti aspoň zčásti skepticky, by bylo v podstatě nemožné dostat se do NRC. To je obrovská chyba.

Pokud se podíváte na současný stav jaderné energetiky ve Spojených státech, v tomto ohledu (myšlena nejspíš vstřícnost vůči jadernému dozoru, pozn. Atominfo.cz) je na tom poměrně špatně. Stojí před ní celá řada náročných výzev, ale průmysl nemá příliš zájem, aby se NRC míchala do jeho záležitostí, chtějí, aby provozovatelé rozhodovali o více věcech sami a aby na ně NRC dohlížela v menší míře.

Když jsem byl předsedou, bojoval jsem za to, abychom prosadili tu vizi, že naší prací je zajistit co nejvyšší bezpečnost a že pro to musíme udělat vše, co považujeme za nutné. Moji kolegové v komisi však s tím nesouhlasili a setkal jsem se s velkým odporem.

Co přesně myslíte tlakem ze strany průmyslu, o kterém jste mluvil?

Byl tu pořád. Ale lidé z jaderného průmyslu velmi záhy přišli na to, že já tomu tlaku v žádném případě nepodlehnu, přestali jej na mě vyvíjet a šli jinam.

Jak to ale probíhalo?

Většinou jde o setkání se zástupci provozovatelů jaderných objektů, kteří po nás něco požadovali nebo chtěli, abych pro ně jako předseda komise něco udělal a čekali, že na to kývnu. Poté se z toho stal tlak politický – ze strany kongresmanů, jelikož průmysl je přesvědčil, aby jej na nás vyvíjeli.

Většinou měl podobu neustálých jednání, diskuzí a požadavků. Ten tlak byl všudypřítomný.
Když jsem nastoupil do čela NRC, viděl jsem, že v úřadě máme velmi dobré a schopné lidi, takže se zázemím k práci není problém. Skutečná výzva byla v dobrém vedení a nastavení celkového směru, ve kterém by komise měla dále pracovat. Tady je kořen všech problémů – členové komise byli velmi těsně spojeni s průmyslem a jsou velmi otevřeni jeho vlivu. Nebylo neobvyklé, když inspektor při hodnocení vynesl nějaký negativní posudek a zástupci průmyslu přišli za některým členem komise a řekli mu: „Mám problémy s tímhle posudkem, mohli byste nám pomoct s tím pohnout?“.

Rezignoval jste na svou funkci rok předtím, než měl vypršet Váš mandát, poté, co Vaši bývalí kolegové vyjádřili odpor proti metodám, kterými jste údajně komisi vedl. Byl v pozadí těchto obvinění také tlak ze strany průmyslu?

Nedokážu říct, jakou přesně roli v tom sehrál jaderný průmysl, ale byli mi řečeno, že mezi jeho zástupci je skutečně celá řada lidí, kteří si přáli můj odchod. Nicméně konečné rozhodnutí bylo jen a jen moje. Měl jsem příležitost zajistit, že po mně nastoupí člověk, jenž je, jak pevně doufám, otevřený ke změně přístupu a kterému nejvíce záleží na bezpečnosti. Jen zřídka se do čela NRC dostali lidé neovlivnění průmyslem a měl jsem možnost takovou příležitost umožnit a využít tak, že rezignuji předčasně.

Může vůbec úřad jaderného dozoru zůstat zcela mimo vliv průmyslu?

Pokud máte dostatečnou právní nezávislost a kvalitní technické zázemí, umožňující nezávislé posudky, pak to nejdůležitější, co dává úřadu jeho nezávislost, je vedení. Vedení nastavuje celkový směr. Když se na NRC a její členy dívám, myslím, že téměř pro všechny, kdo v ní pracoval nebo pracuje, je bezpečnost téměř posvátná. Bezpečnost je jejich cíl číslo jedna. Bezpečnost je něco, kvůli čemu každý den chodí do práce. Většinu času, který jsem v komisi strávil, jsem věnoval tomu, aby právě bezpečnost byla největší prioritou pro úřad jaderného dozoru. Ten je totiž jediný, kdo může říct průmyslu „ne“, možná to někdy mohou také banky, ale pokud jde o bezpečnost, jediný, kdo to dokáže, je úřad dozoru.

Výroba elektřiny z břidlicového plynu ve Spojených státech stále více konkuruje jaderné energetice a v mnoha ohledech ji překovává. Jak v této souvislosti vidíte budoucnost jaderné energie?

Je těžké říct něco s jistotou, ale myslím si, že máme dvě možné varianty dalšího vývoje. Jedním z nich je možnost, že jaderný průmysl postupně začne upadat – stále více jaderných elektráren bude uzavřeno, tradice jaderného inženýrství, jaderných věd a průmyslu bude postupně mizet. Nejspíš nikdy nezmizí úplně, nějaké jaderné reaktory tu budeme mít pořád, ale jejich počet nebude růst.

Sem jsme došli po 50 letech, od okamžiku, kdy vznikl první jaderný reaktor a byly postaveny první jaderné elektrárny. Až teď mluvíme o nových bezpečnostních opatřeních ve Spojených státech. Nemělo by to tak být – že nová potřebná bezpečnostní opatření přidáváme až teď, 50 let poté, co byla technologie vyvinuta.

Pokaždé, když se stane něco, co jsme nečekali, přidáváme další bezpečnostní systémy, aby k tomu už nedocházelo. Je to jako látání hráze, která protéká na spoustě míst. Pokud bychom chtěli trochu nahlédnout do budoucnosti, podívejme se na současný stav. Jaderných elektráren, jejichž životnost se blíží ke konci a do 20 let mají být uzavřeny, je tolik, že po ukončení jejich provozu celkový počet jaderných objektů ve Spojených státech klesne (zřejmě tím G. Jaczko myslí, že klesne i po započtení právě budovaných elektráren – pozn. Atominfo.cz). Stavíme právě čtyři nové bloky, ale ani to nevyslalo žádný pozitivní signál ke stavbě dalších. Vzhledem k tomu, že nemáme žádné zákonodárství, týkající se omezení vlivu na klimatické změny (například Spojené státy nepodepsaly Kjótský protokol, pozn. Atominfo.cz), prosadit nové jaderné elektrárny bude velmi obtížné.

Jaderná energie však stále má celou řadu nepopíratelných výhod. To, co potřebujeme, je změnit technologie, například místo velkých elektráren stavět malé modulární reaktory s bezpečnější konstrukcí. To je ta další možnost.

Když postavíte reaktor s výkonem 100 megawattů, množství radioaktivního materiálu a energie, kterou potřebujeme na to, abychom jej udrželi, je o mnoho nižší ve srovnání s větší elektrárnou. Nedokáže znečistit oblast o poloměru 10 kilometrů ani v případě velké nehody, jednoduše proto, že radioaktivního materiálu v něm není dost.

Co jaderný odpad, jak se s ním vypořádáte?

Všichni vědí, jak se s ním vypořádat. Stačí najít místo, kam jej můžeme uložit.

V demokratickém systému je ale velmi těžké najít místo pro uložení se souhlasem místních obyvatel…

Ano, nicméně nemyslím si, že je to nemožné. Ve Spojených státech jsme ale použili přesně opačný postup. Pokusili jsme se najít dobré místo pro úložiště, aniž bychom měli souhlas obyvatelstva zaručen, a dopadlo to totálním fiaskem – katastrofou jménem Yucca Mountain. Toto místo nebylo vybráno tak, že by si stát Nevada odhlasoval v referendu, že má zájem nechat si postavit úložiště. Bylo vybráno velmi zpolitizovaným procesem, při kterém byly ostatní státy z politických důvodů postupně vyloučeny a zbyla Nevada.

Pokud na to jdete správně, zvládnete úložiště postavit, ale problém je správně odhadnout rizika, která může přinést budoucnost, a to je velmi obtížné.

Já to vidím takhle: někdy není ani úplně jednoduché zjistit, kde přesně Vám teče střecha. Někdy prostě musíte postupovat metodou pokus-omyl. Pokud Vám pořád teče, můžete třeba požádat někoho o pomoct a opravit ji spolu. A teď si představte, že vám bude takhle příštích sto tisíc let téct ve skále. To je důvod, proč vědci hledají geologicky co nejstabilnější úložiště. To je náročný úkol a je celá řada odborníků, kteří tvrdí, že to ani nelze udělat, protože čas, na který potřebujeme udělat predikci, je příliš dlouhý a jakékoliv předpovědi po tak dlouhou dobu jsou naprosto nespolehlivé. Vždy se objeví někdo, kdo prohlásí, že celá analýza je špatná. Ale pokud je tomu tak a nemůžeme se na ně spolehnout, nemůžeme už nijak zaručit, že úložiště je skutečně bezpečné a nemůžeme tomu ani věřit.

Zkusme se blíže podívat na podstatu problému. Především víme, jak zhruba se chová jaderné palivo ve střednědobém časovém horizontu. Dle našich zkušeností zachovávají vyhořelé články svou integritu. Nepotřebují k tomu žádné velké aktivní systémy a suché kontejnery slouží pro jejich uložení velmi dobře.

Problémy mohou nastat za několik stovek let v případě, že palivo začne degradovat a články se rozpadat, pak tomu musíte veškeré podmínky přizpůsobit. To ale z technického hlediska není až takový problém.

Nicméně co si musíme uvědomit – pokud nechceme řešit problém jaderného odpadu a pokud nikdo nechce mít poblíž úložiště, jediné řešení je okamžitě přestat vyrábět elektřinu na jaderných elektrárnách. Žádná jiná možnost neexistuje.

 Zdroj: zde

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..