Nová metoda, která využívá GPS a velké radioteleskopy, vědcům umožní lokalizovat tajné podzemní jaderné testy. Vlnění způsobené výbuchem totiž projde atmosférou až k ionosféře, kde ovlivní chod rádiových vln.
Nové objevy, které byly prezentovány v úterý na každoroční schůzi Americké geofyzikální unie v San Franciscu, se zřejmě přidají k arzenálu detekčních metod jaderných testů, kterým disponuje mezinárodní společenství.
„Obě metody jsou velmi efektivní při hledání rozruchů v ionosféře a následně jejich zdrojů na povrchu nebo pod ním,“ naznačil Joseph Helmboltd, rádiový astronom z americké Akademie pro námořní výzkum, který vedl tým badatelů.
Souhrnnou dohodu o zákazu jaderných testů přijalo OSN v roce 1996 a nepodepsaly ji pouze 3 státy – Severní Korea, Indie a Pákistán. Mnoho expertů má za to, že zatímco Indie a Pákistán už si své zbraně odzkoušely dostatečně, Írán a KLDR tajně ve vývoji jaderných prostředků pokračují.
K detekci jaderných testů slouží „Mezinárodní monitorovací systém“, který zatím využívá sítě senzorů v asi 250 lokalitách. Tyto senzory sledují seismické vlny, obsah radioaktivních částic v atmosféře a výskyt zvukových vln s extrémně nízkými frekvencemi.
V roce 2009 KLDR provedla jaderný test několik set kilometrů severně od hlavního města Pchjongjang. V té době pracovala Dorota Grejner-Brezinska s kolegy ze Státní university Ohio na metodách zpřesnění signálu GPS. Najednou si všimli, že rozruchy v horní části atmosféry ruší přijímaný signál z GPS.
Analýzou těchto nestabilit zjistili, že šum ve skutečnosti pochází z jaderných testů. Podzemní štěpný jaderný výbuch totiž vytvoří síly, které zacloumají se zemskou kůrou a vzniklé vlnění přejde z hornin i do atmosféry, ve které je tým vědců náhodou zaznamenal.
Tým z Ohia poté vyvinul algoritmus, který z dat identifikuje jaderné testy, a aplikovali jej na starší GPS data. A nalezené rozruchy skutečně odpovídaly dřívějším uskutečněným jaderným testům.
Grejner Brezinska také kontaktovala výzkumníky z Very Large Array, což je systém 27 velkých radioteleskopů umístěný v poušti Nového Mexika. I zde zapátrali ve starších údajích a detekovali podzemní jaderný test, který USA provedly v Hunters Trophy v Utahu v roce 1992 (poslední americký jaderný test). Je tedy zřejmé, že rozruchy způsobené jaderným výbuchem deformují rádiové vlny.
Podle vědců ale ještě bude třeba zjistit, zda pomocí nových metod budou schopni rozlišit mezi jadernými explozemi, malými zemětřeseními a důlními odpaly.
Nové testy sice nenahradí současnou síť, ale mohou ji vhodně doplnit, řekl Helmbold.
Výhoda satelitů je právě v tom, že mohou pokrýt oblasti bez seismologických senzorů a s tím, jak ubývá jaderných testů, jsou skutečné nukleární výbuchy prostřednictvím ionosférických rozruchů ještě lépe detekovatelné.
„I pokud specialisté, kteří provádějí jaderné testy najdou způsob jak omezit množství energie, které bude předáno zemské kůře, energie výbuchu se musí někam přesunout – a my ji uvidíme nahoře v horních vrstvách atmosféry,“ uzavřel Helmbold.
Zdroj: Livescience
