Území v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině, kontaminovaná radioaktivními izotopy, které unikly při Černobylské havárii před 26 lety, budou ještě desítky let rizikové pro obyvatele, ale přesto se na něj postupně vracejí lidé.
Před čtyřmi dny, 26. dubna, uplynulo 26 let od Černobylské havárie, všeobecně uznávané jako největší v dějinách jaderné energetiky a jedné z nejhorších průmyslových havárií ve 20. století. Vybuchl čtvrtý reaktor elektrárny a do životního prostředí unikly stovky miliard becquerelů radioaktivních izotopů cesia, jódu a dalších prvků. Zamoření zasáhlo Ukrajinu, Bělorusko (téměř pětinu rozlohy země) a jihozápadní část Ruska.
Průběh havárie
V noci 26. dubna 1986 došlo na čtvrtém energobloku Černobylské jaderné elektrárny k největší jaderné havárii v dějinách jaderné energetiky. Při pokusné změně výkonu reaktoru se vznítily grafitové tyče moderátoru a reaktor vybuchl. Výbuch zničil velkou část budovy a do okolní přírody uniklo velké množství radioizotopů. Kontaminace zasáhla téměř 160 tisíc kilometrů čtverečních území, především v severní části Ukrajiny, asi pětina území Běloruska a západ Ruska. Den po havárii speciální vládní komise rozhodla, že je nutné okamžitě evakuovat všechny lidi, žijící v bezprostředním okolí elektrárny. Do konce roku bylo z 188 obcí vystěhováno asi 116 tisíc lidí. Na území, které bylo kontaminováno, žije okolo 1,5 milionů lidí jen v Rusku.
Ekologové: půda je nepoužitelná, území neobyvatelné
Programový ředitel ruského Greenpeace Ivan Blokov je názoru, že velká část kontaminovaného území zůstane neobyvatelná několik desítek let. „Mnoho půdy je ve velmi špatném stavu z hlediska radiačního pozadí, zatím ji nesmíme nijak využívat. Musí několik desítek nebo stovek let zůstat netknuté, část lidí z těch, kteří se vrátili, bychom měli znovu vystěhovat“.
Řekl také, že na výročí havárie přijede elektrárnu navštívit s čerstvě přijatými pracovníky Greenpeace. „Máme takovou tradici přivézt sem nové zaměstnance a spolupracovníky, aby to všechno viděli na vlastní oči“.
Stejného názoru je například ředitel ruského oddělení Světového fondu na ochranu přírody (WWF) Igor Čestin: „Nežít v těchto místech a nic na této půdě nepěstovat je to nejlepší a nejspolehlivější řešení. Musím však dodat, že na některých místech už lidé žijí, i když jich není tolik, jako dříve. Všechno záleží na tom, jakými látkami je půda zamořena“. Dodal také, že pro rostliny a živočichy není radiace v okolí Černobylu tolik nebezpečná: „Pro přírodu to nejsou až tak vysoké dávky. Například na Mururoa (atol ve Francouzské Polynésii, na kterém Francie provedla v letech 1966 až 1996 na 180 jaderných zkoušek, pozn. Atominfo.cz) žijí drobní hlodavci, třeba krysy, a bez problémů se rozmnožují. Všechno záleží na odolnosti jednotlivých organizmů“.
Jaderní vědci: rekultivaci dokážeme udělat
Jaderní vědci, kteří jsou „na druhé straně barikády“, uvádějí, že rekultivace půdy je možná, zpochybňují však, že je zapotřebí. Například zástupce ředitele ruského Institutu pro bezpečný rozvoj jaderné energetiky, inženýr Rafael Aruťunjan potvrzuje, že účinek na přírodu byl v podstatě minimální: „Hladina radiace, při které pozorujeme negativní vliv na zvířata a rostliny je téměř stokrát vyšší, než hladina, nebezpečná pro člověka“. Uvedl, že technologie na obnovu zamořené půdy existují po celém světě. V zemích bývalého východního bloku byly poprvé vyzkoušeny na konci 50. let poté, co v SSSR došlo k první vážnější havárii, při níž do životního prostředí unikly radioizotopy – Kyštymskému incidentu.
29. září 1957 ve městě Ozersk vybuchl sklad radioaktivních odpadů. Část látek unikla do atmosféry a poté spadla s deštěm podél stopy v severovýchodním směru, dlouhé okolo 300 kilometrů – Východně-Uralská radioaktivní stopa. Sovětští vědci proto zahájili rozsáhlý výzkum metod, kterými je možné odstranit z půdy zamoření radiací.
„Jednou z nejúčinnějších metod je přeorání půdy. Dalším způsobem je pokrýt kontaminovanou půdu asfaltech nebo vydláždit. Těmito jednoduchými metodami můžete snížit intenzitu radiace na zamořeném území několikrát. Naopak sázet rostliny, které mají „vytáhnout“ radionuklidy z půdy, nemá žádný smysl, nejsou v tomto směru vůbec efektivní. Chtěl bych však zdůraznit, že zatím na Zemi nejsou žádná otevřená, volně přístupná a obyvatelná místa, kde by přírodní pozadí bylo natolik vysoké, že by ohrožovalo člověka a akutně vyžadovalo nějakou rekultivaci. Například 30-kilometrovou zónu okolo Černobylo není problém rekultivovat. Na větší části tohoto území jsou dávky srovnatelné s přírodním pozadím na některých místech, kde lidi žijí již po staletí“, míní Aruťunjan. „K těm lidem (kteří žijí v Černobylské zóně) jezdí děti na léto. Není to tím, že by vláda a policie zanedbávaly své povinnosti, formálně je celá zóna uzavřena. Je to proto, že život tam není nebezpečný. Příroda tam jen kvete“.
Jaderný inženýr a hlavní redaktor ruského informačního portálu Atominfo.ru Alexander Uvarov míní, že v otázce rekultivace černobylské půdy jsou na prvním místě peníze. „Pro očištění takového obrovského území jsou potřeba miliardy dolarů. Na Ukrajině je dnes spousta volné, nevyužívané půdy, rekultivace černobylské zóny je pro ně příliš nákladná a nerentabilní“. Dalším nevyřešeným problémem je podle něj radioaktivní odpad, který po rekultivaci zůstane. „Co mají dělat s tak obrovským množství radioaktivní půdy? Je potřeba ji někde uložit a zaplatit za to. Proto podle mého názoru je pravděpodobné, že ukrajinská vláda začne časem přinejmenším projednávat stavbu úložiště jaderného odpadu v černobylské zóně“.
Zdroj: Atominfo.ru
