Vladimir Uručev (nar. 1954) je bulharský europoslanec, který celou svoji dřívější pracovní kariéru spojil s bulharskou jadernou elektrárnou Kozloduj. V roce 1981 absolvoval Moskevský energetický institut se specializací na jadernou energetiku a do roku 2007, kdy zahájil svou politickou kariéru v Evropském parlamentu, pracoval na Kozloduji v nejrůznějších funkcích včetně operátora a vedoucího inženýra směny. V rozhovoru, který uveřejnil ruský jaderný portál Atominfo.ru, se vyjádřil k mnoha tématům včetně současné energetické politiky EU a hlavnímu evergreenu bulharské energetiky – stavbě jaderné elektrárny Belene. Jeho názor může být pro nás velmi zajímavý z toho důvodu, že situace v Bulharsku je v něčem velmi podobná české. Země má jednu sovětskou jadernou elektrárnu se šesti bloky (Kozloduj), která za několik let podobně jako Dukovany odslouží 40 let a bude se rozhodovat o její budoucnosti. Krátce před pádem socialistického bloku zahájila země stavbu jaderné elektrárny Belene, která však (na rozdíl od českého Temelína) nebyla dokončena. Bulharská vláda pak znovu zahájila jednání o její dostavbě, výběrové řízení vyhrál ruský Atomstrojexport, ale nová vláda Bojka Borisova, která nastoupila v roce 2009, prohlásila, že provede revizi všech dohod, uzavřených vládou předchozí, a jednání s ASE se kvůli tomu protáhlo, poté přišel další odklad kvůli Fukušimě a soudní spory. Zatím je projekt JE Belene na mrtvém bodě a podle bulharských politiků zůstane zmrazen do doby, než se jim podaří „přesvědčit veřejnost o jeho bezpečnosti“.
Evropská unie o jaderných objektech nerozhoduje
Jaderná energetika je v Evropském parlamentu považována za jeden z hlavních zdrojů, který dnes přispívá ke snižování emisí oxidu uhličitého a v budoucnu může sehrát důležitou roli v úplné dekarbonizaci energetiky.
Tento postoj je zachycen jak v plánech Evropské unie na rozvoj energetického sektoru, který má Evropský parlament připravený do roku 2050, tak i v dlouhodobém programu snižování emisí skleníkových plynů. V těchto dokumentech, které jsou už z podstaty věci strategické a dlouhodobé, ale nenajdete zmínku o konkrétních projektech, jako je například jaderná elektrárna Belene. Evropský parlament o Belene nediskutuje, protože rozhodnutí o struktuře energetického sektoru jsou zcela v režii jednotlivých členských zemí, nikoliv Evropské unie.
Úřady a organizace Evropské unie nemohou zasahovat do těchto konkrétních otázek, už mnohokrát to potvrdily různé právní analýzy. Stavba jaderné elektrárny Belene je vnitřní záležitostí Bulharska. Eurokomise má určitou pravomoc a závazky ohledně schvalování jaderných projektů v rámci smlouvy EURATOM, avšak v případě Belene už byly všechny tyto procedury dokončeny. Ani Evropská komise, ani žádný jiný nadnárodní úřad Evropské unie nemůže jakkoliv zasahovat do rozhodování o jaderných projektech, samozřejmě za podmínky, že splňují všechny bezpečnostní předpisy.
Bezpečnost jaderné elektrárny Belene je mimo jakékoliv pochybnosti, je to obzvlášť patrné po havárii na japonské jaderné elektrárně Fukušima a bezpečnostních testech, které ji následovaly. Je jasné, že třetí generace jaderných reaktorů je mnohem odolnější jak vůči vnějším, tak vůči vnitřním vlivům.
Skutečnost je ovšem taková, že o stavbě Belene nebudeme rozhodovat na základě toho, zda je bezpečná, ale na základě ekonomické situace a situace na trhu, které bohužel nejsou v současnosti příznivé. Nemáme ekonomický růst, který by vyžadoval další zdroje elektrické energie. Existují i energetické scénáře, podle kterých je reálné pokrýt energetické potřeby Bulharska bez stavby nové jaderné elektrárny. A jakmile nastane taková nejistota, jsou investoři mnohem opatrnější – než říznou, měří ne dvakrát, ale dvacetkrát.
Musíme proto velmi důsledně a pečlivě zvážit všechny faktory a do hloubky analyzovat různé prognózy vývoje na energetických trzích balkánských zemí a Východní Evropy, vývoj cen a spotřeby elektrické energie v regionu a jasně si říct, jaké jsou naše možnosti v rozvoji a financování nových energetických objektů. Na základě takové analýzy pak zjistíme možné výhody a nevýhody projektu JE Belene a až pak můžeme rozhodnout. To je můj názor na věc.
Prodlužování doby provozu starých reaktorů je dobrá věc
Jedním z nejdůležitějších úkolů, který nyní stojí před Bulharskem, by se mělo stát prodloužení doby provozu pátého a šestého bloku jaderné elektrárny Kozloduj. Elektrárna udržuje ceny elektrické energie na nízké hladině, pomáhá udržet konkurenceschopnost bulharského hospodářství a zásobuje elektřinou domácnosti. Investice do nových bloků přijde na mnoho miliard eur a cena energie, kterou budou generovat, bude mnohem vyšší. Proto prodloužení doby provozu reaktorů je nejen tou nejlogičtější variantou, ale také nejlevnějším možným způsobem, jak nepřijít o všechny výhody, které skýtá výroba z jádra.
Běžnou praxí, která je rozšířená ve všech jaderných zemích, je prodlužování doby provozu ze 40 let na 60, francouzští a američtí provozovatelé pak už jednají o grantech na výzkum, který má ukázat, zda je možné provozovat reaktory ještě déle. Podle mých zkušeností evropští úředníci vnímají prodlužování doby životnosti veskrze pozitivně. Tento proces vyžaduje licencování a schvalování, což umožní regulátorům ošetřit dodržování všech bezpečnostních předpisů včetně těch nejnovějších, které v době stavby stávajících reaktorů ještě neexistovaly, a provozovatelům zmodernizovat své elektrárny.
Už několikrát jsem zmínil nejnovější bezpečnostní standardy, má to svůj smysl. Po havárii ve Fukušimě musely všechny evropské jaderné elektrárny projít novými zátěžovými zkouškami a po zpracování jejích výsledků budou navržena nová pravidla. Ve druhé polovině letošního roku už pravděpodobně budeme projednávat nové směrnice, týkající se jaderné bezpečnosti, která zavede dostatečně detailní a jednoznačné požadavky, které budou závazné pro všechny členské země. Poté, co budou tyto směrnice přijaty, bude nutné bloky, fungující nyní, tak jako tak zmodernizovat. To vše se týká i naší jaderné elektrárny Kozloduj, za sebe velmi podporuji plány na její delší provoz.
Vyhořelé jaderné palivo – největší problém jádra
Buďme upřímní, zatím jsme nedokázali vyřešit otázku radioaktivních odpadů, zda bychom je měli ukládat do hlubinných úložišť nebo skladovat v kontejnerech na elektrárnách. To je jedním z hlavních argumentů proti jaderné energetice. Na jednu stranu kritici oprávněně poukazují na to, že pokud započítáme všechny náklady na zpracování vyhořelého paliva, nevypadá cena jaderné elektřiny již tolik příznivě. Na druhou stranu podle mnohých odkládání řešení tohoto problému do budoucna je pouze jejím překládáním na ramena budoucích generací.
Ve skutečnosti ani jeden z těchto argumentů není zcela správný. Už dnes vyhořelé palivo není odpadem, ale materiálem pro výrobu obohaceného MOX-paliva, jsou reaktory, které jej využívají. Až se objeví reaktory čtvrté generace, bude takových ještě víc. Ukládat bude zapotřebí jen odpady, vznikající při přepracování vyhořelých palivových článků (které už dále zužitkovat nelze).
Některé země EU se tím neplánují zabývat a dívají se na vyhořelé palivo jako na skutečný odpad, který je nutné dlouhodobě ukládat. Mnoho zkušeností s tím mají například Finsko a Švédsko. Víme tedy, na kolik taková investice přijde a víme, že s ní jaderná energetika stále zůstává jedním z nejlevnějších zdrojů energie.
Nedávno byla v Evropské unii přijata směrnice o zacházení s radioaktivními odpady, která doporučuje právě hlubinné ukládání a dává právní rámec spolupráci členských zemí při budování společných úložišť. Zároveň však zakazuje vývoz radioaktivních odpadů pro ukládání v zemích mimo EU, takže pokud vyvážíme vyhořelé palivo například do Ruska ke zpracování, pak odpad z toho zpátky musíme dovézt my a musíme s ním nějak naložit.
Měli bychom proto co nejdříve začít jednat o vytvoření vlastního hlubinného úložiště, buď sami, nebo ve spolupráci s dalšími členy Evropské unie. Musíme si pospíšit, neboť budování takového objektu je náročné, trvá velmi dlouho a je potřeba přesvědčit o jeho nutnosti obyvatele míst, kde je stavba naplánována.
Na jaderné elektrárně Kozloduj máme dočasné úložiště vyhořelého paliva, se kterým umíme dobře zacházet, což nám dává několik desetiletí na konečné rozhodnutí o tom, jak budeme dále postupovat, zda jej chceme nechat zpracovávat v Rusku, nebo ukládat do geologického podloží.
Budoucnost jaderné a zelené energie může být společná
Havárie na japonské jaderné elektrárně Fukušima téměř zničila vyhlídky na evropskou jadernou renesanci. Německo po havárii ihned uzavřelo řadu starých bloků a rozhodlo se postupně zcela jadernou energetiku opustit. Referendum v Itálii zablokovalo veškerou výstavbu nových jaderných objektů. Každou chvíli se v EU ozývají nové hlasy proti jaderné energii. Příklad Německa je přitom velmi nakažlivý, jelikož je to největší evropská ekonomika. Pokud zvládne přežít bez jádra, budou ji následovat další země. Byly znovu nastoleny otázky typu:
- je Evropská unie schopna zajistit snižování emisí oxidu uhličitého bez jádra?
- Jak moc vzrostou ceny elektrické energie bez výroby v jaderných elektrárnách?
- Má jaderný průmysl v Evropě budoucnost? Dokáže si zpátky získat důvěru evropských občanů?
- Je možné snížit rizika, spjatá s jadernou energetikou, na přijatelnou úroveň? Jaká ta úroveň vlastně je?
Všechny jsou dnes předmětem rozsáhlých a vášnivých diskuzí. Odpovědi budeme znát až za několik let podle toho, jak dopadne německý pokus obejít se bez jádra úplně. Jedno však víme jistě už dnes – německé „ne“ otevírá cestu obnovitelným zdrojům energie, podle mnohých má „zelená“ energetika do značné míry nahradit jadernou. To nakonec není tak špatná idea, přinejmenším můžeme očekávat, že s nárůstem podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů se bude snižovat cena elektřiny, kterou vyrábějí.
Osobně si však nemyslím, že jaderná a zelená energetika se navzájem vylučují. Nejsou si konkurenty. Mohou se velmi dobře doplňovat, například jádro může zajišťovat stabilní přísun elektřiny v podmínkách, kdy není k dispozici dostatek větru ani slunečního svitu. Ale jaderný průmysl musí co nejdříve nabídnout trhu s elektřinou vyšší flexibilitu ve změnách výkonu během dne.
Jaderné a obnovitelné zdroje jsou dvěma typy ekologicky čistých způsobů výroby elektřiny, s nimiž mohou být dosaženy všechny mety, týkající se dekarbonizace průmyslu do poloviny tohoto století. Jejich budoucnost může být společná.
Zdroj: Atominfo.ru
