Rozhovor s Václavem Bartuškou: Evropa se rozhodla, že shnije

S velvyslancem pro energetickou bezpečnost Václavem Bartuškou o rozmazlené Evropě, strachu z rizika, dostavbě Temelína i neznalosti vlastní historie.

Česká republika drží ve světové energetice jeden primát. Je jedinou zemí, v níž právě probíhá výběrové řízení na stavbu nových bloků jaderné elektrárny. Zároveň však není vůbec jisté, že se nějaké nové bloky Temelína dostavějí. Žádný z trojice uchazečů, francouzská Areva, americký Westinghouse ani ruský Rosatom (v konsorciu se Škodou JS), zatím českého zmocněnce pro dostavbu Temelína a vyslance pro energetickou bezpečnost Václava Bartušku nepřesvědčil, že dokáže splnit to, co slibuje: postavit v termínu a za předem odsouhlasenou částku nový jaderný blok. Evropa mezitím stále jede na elektrárny postavené v posledním půlstoletí. „Problémem Evropy je, že jsme velmi bohatí a velmi rozmazlení. A pořád si ještě nechceme přiznat, že hlavní úkol pro další desetiletí je přežít“, podotýká v rozhovoru pro týdeník Ekonom Václav Bartuška.

Je to přesně pět let, co jste se stal velvyslancem pro energetickou bezpečnost. Kde jste v sobě vlastně objevil vášeň pro energetiku?

Nemám vášeň pro energetiku. Vždy mě zajímala bezpečnost této země. A když v půlce minulé dekády začalo být jasné, že energetika bude stále více nástrojem zahraniční politiky různých zemí včetně Ruska, začala nová vláda v roce 2006 hledat člověka, který by se tomu věnoval. A Saša Vondra oslovil mě. Znali jsme se dlouhá léta a já jsem v Rusku, kde je energetika páteří politiky, strávil hodně času, protože jsem se věnoval pátrání po hrobech českých legionářů. Nejsem ale energetik povahou ani vzděláním, ani to nepředstírám.

Máte i exponovanou funkci zmocněnce pro dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Změnily se vlivem finanční krize plánované termíny dostavby?

To, co řekl premiér loni na podzim, stále platí. To jest: 2011, teď na podzim, bude dokumentace, v roce 2012 nabídky, v roce 2013 rozhodnutí. S tím, že rozhodnutí může být i nové bloky nestavět. Pokud by cena byla příliš vysoká nebo kdyby podmínky, které si dáváme, nebyly přijaty.

Vláda deklaruje vůli dostavět Temelín. Vidíte ale tuto vůli i u manažerů ČEZ, který by měl stavbu platit?

Vidím, že jim v posledních měsících začíná naplno docházet, co to obnáší stavět dnes v Evropě jadernou elektrárnu. A naprosto rozumím jejich obavám. Na počátku je vždy období, kdy si řeknete, tak tu elektrárnu postavíme. A řešíte, jaká by asi měla být. To je jednoduché. Pak zjistíte, že to je obrovské množství práce a že firmy, které by byly schopné to postavit, dnes nejsou v dobré kondici a že to nese obrovská rizika organizační, finanční i politická. V tu chvíli musíte uvažovat, zda do toho jít i dál. A v této fázi je dneska ČEZ. Ale musím říci, že u něj vidím opravdu maximální nasazení. To, že z toho mají obavy, naprosto chápu. Já je mám taky.

Nabízí se i úvaha, že současný management ČEZ u stavby, natož spuštění Temelína velmi pravděpodobně už nebude a nemusí mít tedy zájem jít do rizika a velkých investic, které jsou hrozbou pro manažerské bonusy…

Podstatný je tu názor vlastníka. A vlastníkem 70 procent ČEZ je stát. Od počátku říkám, že tohle je přesně ten okamžik, kdy se musí ukázat, kdo má poslední slovo. Zda vlastník, nebo manažeři.

Jak je to podle vás u současného vedení ČEZ?

Myslím, že management naprosto srozumitelně vnímá dostavbu se všemi riziky. Navíc jsou tam lidé, kteří si ji přejí i proto, že to vnímají jako obrovskou výzvu.

Může si ale Česko Temelín nyní vůbec finančně dovolit?

Já bych se ptal jinak – budou chtít lidé v Česku a v Evropě za 15 let ještě svítit elektřinou? Pokud ano, je nutné vidět, že Evropa směřuje k deficitu elektřiny, protože v posledních 20 letech se nestaví takřka nic. Kromě některých hodně podporovaných zdrojů, jako je fotovoltaika a větrné parky. Ale to jsou pořád okrajové zdroje. Ale jinak Evropa jede na elektrárny postavené v posledním půl století. Problém Evropy je, že jsme velmi bohatí a velmi rozmazlení. Když si čtu energetické koncepce od Německa po Maďarsko, vždycky tam najdu, že počítají s tím, že značnou část domácí spotřeby pokryje dovoz. A nikdo už neřeší, odkud. V tuto chvíli máte v Evropě dva velké vývozce elektřiny – Francii a Českou republiku. To je samo o sobě dost neuvěřitelné, my přece nepatříme mezi největší země unie.

Ještě mě nikdo ze zájemců nepřesvědčil

Ze své pozice asi těžko můžete říkat sumu, na niž odhadujete cenu za dostavbu Temelína. Ale ekologové pracují s částkou 180 miliard, jinde se objevuje suma 250 miliard…

Ceny budou v nabídkách, které přijdou někdy v půlce příštího roku. Obdivuji ty, kdo jsou už dnes schopni odhadnout, jak budou nabídky vypadat. Já to neumím, i když jsem v úzkém kontaktu se šéfy všech tří firem i jejich managementem.

Jak často se s nimi scházíte?

Vídáme se pravidelně, ať už v Praze, Pittsburghu, Moskvě nebo Paříži. Víte, náš tendr není největší na světě, ale je v tuto chvíli jediný na světě, a to je znát. Pokud jsme měli donedávna tři velmi vážné uchazeče, tak nyní, po Fukušimě, máme tři velmi zoufalé uchazeče.

Zoufalé kvůli nedostatku zakázek…

Jim jde o život, o dlouhodobou perspektivu. Samozřejmě že mohou přežít ještě pár desetiletí s tím, že budou poskytovat servis a udržovat stávající bloky. Ale to dlouhodobě moc nadějné není.

Jak ty schůzky probíhají, je to forma lobbingu?

Oni mají se mnou smůlu v tom, že jsem poctivě objel všechny referenční stavby všech tří uchazečů, jezdím po fabrikách, zajímá mě, kde, kdo a co vyrábí. Takže přesně vidím, jak se všem třem rozpadly jejich dodavatelské řetězce – Westinghousu, Arevě i Rosatomu. Dokážu se jich ptát na konkrétní věci. A zatím mne žádný z uchazečů nepřesvědčil, že je schopen postavit Temelín 3 a 4 včas a za peníze, které budou ve smlouvě. Chci také vidět spuštěnou referenční stavbu uchazeče dříve, než bude podepsána smlouva.

Podle informací týdeníku Ekonom na unijní úrovni vzniká snaha alespoň formou politické deklarace prosadit, aby nové jaderné bloky v Evropě stavěly výhradně evropské firmy. Zaznamenal jste to?

Samozřejmě. Ale pokud jde o nás, veřejně říkáme, že odmítáme myšlenku pevnosti Evropy, myšlenku, že by reaktory v Evropě stavěly jen evropské firmy. Ne kvůli tomu, že máme v tendru dva neevropské uchazeče. Ale proto, že kdykoli Evropa zvolila cestu izolace, bylo to k její škodě.

Dá se to označit za tlak? Očekával bych ho hlavně od francouzských politiků…

Od žádných relevantních politiků jsem to neslyšel. Jde spíše o hlasy lidí, kteří netuší, o čem mluví. Když se podíváte na stavby Arevy ve Finsku, ve Francii, v Číně, zjistíte, že podstatná část dodávek nepochází ani z Francie, ani z jiných evropských zemí. Myšlenku uzavírání Evropy může vyslovit jen někdo, kdo neví, v jakém stavu je evropský průmysl.

Myslíte, že tenhle nápad tedy nemá šanci „probublat“ vzhůru do formy nějakého ochranářského opatření?

To by byla sebevražda evropského průmyslu. V celé unii se stavějí dva reaktory. Slovy dva. Teď jsem byl v Číně u firmy CGNPC, která staví 19 bloků, firmy CNNC a CPI staví dalších 20. Tak se bavme reálně. O marginálním kontinentě jménem Evropa, další marginální kontinent je Severní Amerika, kde se nestaví v tuto chvíli nic. A pak je zde reálný prostor, kde se jaderné elektrárny stavějí, což je Čína, Indie, Rusko a Jižní Korea.

Prokletím Evropy je neochota k riziku

Bude nám snad Čína jednou prodávat i elektřinu?

Na to je příliš daleko. To si nás mezitím koupí a my si pak za její peníze rádi postavíme vlastní zdroje. Ale myslím, že celá evropská politika je naprosto přihlouplá, protože jsme se rozhodli, že ve své lenivosti a pohodlnosti shnijeme.

V jakém smyslu?

Politicky, společensky i v energetice. Podívejte se jen na způsob, jak neřešíme situaci kolem eura. Všichni víme, že některé země eurozóny jsou v bankrotu a budou muset jednoho dne vypadnout ze hry. Ale nikdo to neříká nahlas. Každý, kdo tyto názory řekne nahlas, je viděn mlčící většinou jako rebel a buřič.

Jak do té evropské lenivosti zapadá rozhodnutí Německa zbavit se jaderné energie do roku 2022?

Slovo lenost možná není přesné. Mnohem více to vystihuje naprostá neochota k riziku. To je hlavní definice Evropy.

Evropská unie se rozhodla vymýtit riziko a jakékoli nebezpečí ze svého života. Což je nesmysl, protože riziko je podstatou života. Ale Německo je bohatá společnost, která se rozhodla nežít s rizikem jménem atom. A není to jen vývoj v Německu, ale i v Itálii, podívejte se na dnešní nálady ve Francii.

Evropa je dnes na hranici schopnosti stavět velké komplikované stavby, jako jsou jaderné elektrárny. Je to technicky složité, potřebujete veřejnou podporu i politický konsenzus alespoň po dobu 15 let, potřebujete lidi ochotné hodně pracovat…

Čím to, že vlna odporu k jaderné energetice po Fukušimě zasáhla jenom Evropu? (poznámka Atominfo.cz – to už není pravda, japonská vláda se také rozhodla kráčet nejadernou cestou)

Po Fukušimě mě premiér poslal, abych prozkoumal reakci hlavních trhů. Tedy Ruska, Spojených států, Indie a Číny. Obzvlášť reakce dvou posledně jmenovaných zemí byla úžasně ilustrativní. Na otázku, zda něco po Fukušimě omezí, mi řekli Indové, že ročně potřebují otevřít mezi 30 až 40 tisíci megawatty nových kapacit, takže o nějakém omezování nemůže být řeč. V Číně potřebují 70 tisíc megawatt nových kapacit každý rok. Většinou jde o uhelné elektrárny, což také ukazuje na marnost snah Evropské unie o omezování emisí CO2˛. Protože primárně kvůli těmto dvěma zemím stouply emise loni o 5,5 procenta. A oni se v žádném případě nebudou omezovat ve svých potřebách jen proto, že si to přeje nějaká Evropa. Udělají naopak cokoli, aby zdroje získali.

Co se stane v energetice v roce 2022, až Němci definitivně opustí jádro?

Nečekám dramatický skok. Do té doby budou Němci muset najít náhradní řešení. Část z něj může být i ve větší skromnosti. Velká část našich současných očekávání je totiž jen návyk. Můj tatínek mi vyprávěl, že když k nim do vesnice zavedli v roce 1946 elektřinu, tak první žárovka byla u nich v hospodě. Měla deset wattů a táta na to vzpomínal tak, že bylo světlo jako ve dne. Já mu namítal, že to musela být jen taková světlejší tma. Ale ne, prý se tam dalo číst, hrát karty… Zkuste dnes do nějakého hospodského sálu dát jednu jedinou desetiwattovou žárovku.

Není to rozhodnutí opustit jádro zároveň i velká příležitost pro inovace, investice do vědy, výzkumu? Díky tomu mohou Němci i výrazně nastartovat a třeba nám a dalším ujede vlak…

Nevím, jestli nám ujede vlak. Ale jestli tuhle změnu je schopen v Evropě někdo udělat, je to právě Německo. Má obrovské množství dobré vůle mezi občany, lidi ochotné dát ročně třeba o tři sta eur víc za elektřinu, mají politický konsenzus, vědeckou základnu. Pokud to Německo dokáže, bude to impulz pro ostatní. Pokud to ani oni nedokážou, bude to znamení, že na tomto stupni vývoje opustit jádro ještě nejde. Já německé rozhodnutí vnímám jako obdivuhodné. Už proto, že svět, na který jsme si zvykli, je pryč a řada surovin, které bereme jako samozřejmost, k nám už v příštím desetiletí vůbec nedoputuje.

Dějiny na školách? Útěk do pravěku

Když se naopak ohlédnete v desetiletích zpět, jak vůbec vidíte, jako jeden ze studentských vůdců z listopadu 1989, proměnu české společnosti za těch 22 let?

Zbohatli jsme, ale nejsme šťastnější. Protože s bohatstvím přišla větší míra rozrůzněnosti. Před těmi 22 lety jsme všichni měli zhruba stejné prd. Najednou tu máte miliardáře i chudáky. To za prvé. A za druhé – ten největší projekt, který jsme všichni měli, byl návrat do Evropy, vstup do Evropské unie a do NATO. Až po roce 2004 jsme zjistili, že to samo o sobě nestačí. Že se o sebe musíme postarat sami a že i unie zažívá těžké chvíle. A to přináší určitou míru frustrace ve společnosti.

Takže je problém i v tom, že jsme si sice splnili průběžné cíle, ale teď ten cíl nemáme a není jasné, kam směřovat…

Ono je hloupé říkat, že chceme zvýšit životní úroveň o čtyři procenta. Těžko někoho motivovat takovým cílem. Podle mě si Evropa pořád ještě nechce přiznat, že hlavní úkol pro další desetiletí je přežít. Především v konkurenci s nastupujícími silami Asie.

Myslíte, že až se vaše dcera bude ve škole učit o 17. listopadu, že ji to bude zajímat, nebo to bude prehistorie?

To nedokážu odhadnout. Ale přijde mi naprosto zrůdné, že na českých základních školách končí výuka dějin rokem 1945. To je neuvěřitelné. Když si vezmete české dějiny za posledních 65 let, tak se tu snad stalo pár věcí, které definují nás všechny, jací jsme a v jaké zemi žijeme. Já tomu říkám útěk do pravěku. Sám dějiny přednáším, takže chápu, že potřebujete kontext, ale není přece možné u čtrnáctiletých lidí skončit rokem 1945 a tvářit se, že dál už nebylo nic.

Vy jste o moderní historii, událostech 17. listopadu, napsal veleúspěšnou knihu Polojasno a za honorář jste si pak pořídil cestu kolem světa. Přemýšlel jste, že byste se v cizině usídlil natrvalo?

Nikdy jsem nechtěl natrvalo odejít. Ani v době, kdy jsem v letech 1988 až 1989 čekal na soud. Bylo samozřejmě fajn být chvilku venku. Ale já to tu mám rád, tady jsem vyrostl a sem patřím.

Napsal jste pak i další tři knihy. Polojasno byl bestseler, ale jak se prodávaly ty další?

Už nic se nemůže prodávat tak jako Polojasno. Toho se prodalo čtvrt milionu výtisků. Další knihy měly to, čemu se říká solidní prodej, několik tisíc kusů, ale žádný bestseler to nebyl. Doba desetitisícových a statisícových nákladů je pryč.

Píšete něco do šuplíku?

Ne, píšu pro vládu. Poslední knížku jsem napsal v roce 1997 a od té doby nic. Občas mi to chybí, ale mám tak zajímavou práci, že mne to naplňuje a nemám už ani energii, abych ještě něco psal po nocích. Užívám si, že mě tato vláda platí, abych ji naprosto bez příkras informoval o tom, co se děje. A požaduje jedinou věc – abych byl úplně upřímný. To je nádherná pozice.

Související články: Václav Bartuška: ČR se musí vyrovnat se změnou energetické politiky Němců

Bartuška: vítěz tendru na Temelín bude vybrán později, až v roce 2013

Exkluzivní rozhovor s Václavem Bartuškou – září 2010

Japonsko nebude stavět nové reaktory, ale obnoví provoz stávajících

Zdroj: EnviWeb, Ekonom