V Evropě opět sílí pochyby nad ohlašovanou jadernou renesancí
Pro mnoho lidí to byl šok. Když švédský premiér Frederik Reinfeldt loni v únoru trochu pateticky prohlásil, že jeho vláda “přijala historické a na světě asi jedinečné rozhodnutí“, odpůrci jaderných elektráren z celé Evropy jen zaraženě kroutili hlavou. Švédsko, onen vzorný příklad trvale udržitelné energetické politiky, vybočuje z řad kritiků jádra? V roce 1980 si tamní obyvatelstvo v referendu vymohlo “výstup“ z jaderné energie, v jehož rámci se do roku 2010 měly zavřít čtyři atomové elektrárny. Ve skutečnosti byla ale během posledních třiceti let odpojena od sítě jenom jedna.
Pro švédské publikum tedy “výstup z výstupu“ až takovým překvapením vlastně nebylo. Přesto se jaderná energie v posledních týdnech stala žhavým tématem kampaní před parlamentními volbami, plánovanými na polovinu září. Pro Českou republiku, která patří po změně vlády zase jednoznačně do tábora příznivců jádra, není bez zajímavosti, jak tato debata dopadne. Stejně jako zástupci energetických podniků v mnoha jiných zemích i tuzemská ČEZ totiž tvrdí, že stojíme na samém prahu renesance jádra. Čína, Brazílie, Finsko, Libye nebo JAR -nelze popřít, že v současnosti se na všech kontinentech stavějí nebo alespoň plánují nové atomové reaktory. O tom, že se energie budoucnosti bude vyrábět touto cestou se ale přesto dá vážně pochybovat. A není až tak složité porozumět tomu, proč.
Černobyl? Jaký Černobyl?
“Více než dvacet států, mezi nimi mnoho rozvojových zemí, by mohlo během příštích dvou desetiletí uvést do provozu svou první jadernou elektrárnu,“ napsal v březnu ve francouzském deníku Le Monde generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Jukija Amano a dodal: “To bychom měli slavit.“ Spousta lidí by si oslavu klidně odpustila. Současně ale platí, že časy, kdy slovo “jaderná elektrárna“ ve většině lidí vyvolávalo vzpomínky na havárii v ukrajinském Černobylu, jsou definitivně pryč. Více než pět desítek zemí, které zatím žádné jaderné elektrárny nemají, se za poslední dobu obrátilo na MAAE s prosbou o poradenství a pomoc při zavedení nové technologie. Argumentů, které tento zájem vysvětlují, je dost a dost.
“Do roku 2030 nárůst celosvětové populace a průmyslový rozvoj způsobí zdvojnásobení spotřeby elektrického proudu,“ prorokuje třeba Světová jaderná asociace (World Nuclear Association, WNA), která zastupuje a podporuje jaderný průmysl a poukazuje na velký hlad po energii v rychle se rozvíjejících státech, jako jsou třeba Čína či Brazílie. Důvod, proč se vrátit k jaderným elektrárnám, však podle WNA mají také státy na Západě. K tomu, abychom v boji proti změně klimatu mohli snížit emise CO2, je prý jaderná elektřina nezbytná. A navíc chrání státy a spotřebitele před závislostí na politicky nespolehlivých dodavatelích ropy či plynu.
Není tedy divu, že se dnes všichni hrnou do jádra. Podle statistik MAAE se v současné době po celém světě staví 53 jaderných elektráren. Experti z WNA navíc počítají s tím, že jich během příštích desetiletí přibude více než 300. Většina nových reaktorů se plánuje v Číně, Indii a Rusku. Ale také v Evropské unii hodlá atomové elektřině dát druhou šanci celá řada zemí: Velká Británie chce stavět deset reaktorů, Polsko sní o dvou zařízeních, Maďarsko plánuje zdvojnásobit kapacitu své elektrárny v Paksi, Itálie se chce k atomu vrátit hned čtyřmi novými zařízeními. Ve Finsku a Francii se již staví dva moderní tlakovodní reaktory. Se svými plány na rozšíření elektráren v Temelíně a Dukovanech a eventuální stavbu dalšího zařízení v Čechách se ČEZ tedy nachází v dobré společnosti. O skutečné “renesanci“ jaderné energie se však přesto zdráhají mluvit i lidé, kteří vlastně proti jádru vůbec nic nemají.
Vysoce riskantní
“Skutečná renesance podle mého začne teprve tehdy, až se zájem o jadernou technologii projeví v reálných objednávkách elektráren,“ řekl loni na podzim televizní stanici Deutsche Welle Hans-Holger Rogner, vedoucí oddělení plánování a ekonomické analýzy z MAAE. A z tohoto pohledu jaderný průmysl zatím může o velkém comebacku jenom snít. S výjimkou Číny a Indie většina států při stavbě nových elektráren nikdy nepřekonala fázi plánování. A mezi reaktory, kde se oficiálně “staví“, je řada případů, které za poslední léta nevyrostly ani o metr. Podle aktuální studie švýcarského institutu Prognos je stavenišť, na kterých se skutečně pracuje, jen třicet sedm – což nestačí ani k tomu, aby byly nahrazeny vysloužilé reaktory, které rok co rok zastavují provoz. Jen v letech 2002 až 2009 se tak počet všech atomových elektráren na světě snížil ze 444 na 435. A švýcarský institut počítá s tím, že z nich v roce 2020 budou v provozu už jen dvě třetiny. Na otázku, proč se jadernému průmyslu daří rozhodně hůř, než jak organizace typu WNA tvrdí veřejnosti, najdeme odpověď na poloostrově Olkiluoto v jihozápadním Finsku. Tam se totiž už pět let staví nejmodernější jaderný reaktor Evropy. A právě tady vědí o renesanci jaderné energie své.
“Nejelektričtější obec ve Finsku.“ Heslo, kterým malé městečko Eurajoki vítá své návštěvníky na ceduli u vjezdu do obce, zní trochu přehnaně. Superlativ je však na místě. V obci se zhruba 6000 obyvateli se totiž nachází nejen největší finská jaderná elektrárna, ale mělo by zde také vzniknout úložiště jaderného odpadu. Za cenu tří miliard eur měl francouzský jaderný koncern Areva do roku 2009 rozšířit elektrárnu Olkiluoto o třetí reaktor. Mezitím se však stavba pro všechny zúčastněné proměnila v jednu velkou noční můru. Po nekonečné sérii chyb a oprav (ke kterým došlo zřejmě i proto, že na stavbě spolupracuje 700 firem ze 60 zemí) bude nový reaktor připojen k síti nejdříve v roce 2012. A místo plánovaných tří miliard eur se náklady na stavby odhadují na dvojnásobek. Kdo má tyto peníze zaplatit, není jisté. A tak se výrobci, dodavatelé a zákazník (finský energetický podnik TVO) po dokončení projektu setkají před soudem.
Olkiluoto je v mnoha aspektech jedinečným příkladem. A naznačuje nám, proč jaderné elektrárny i v časech globálního oteplování nikde nerostou jako houby po dešti. Organizace jako WNA sice tvrdí, že se díky nadnárodním koncernům a spolupráci značně sníží náklady na výzkum, vývoj a stavby moderní jaderné technologie – investice do atomové elektrárny i přesto zůstává vysoce riskantní záležitostí. Největší část nákladů, které jaderná elektrárna přináší, totiž spočívá právě v nákladech na stavbu. A ty jdou těžko vyčíslit. Vždycky se může objevit skupina obyvatel nebo ekologů, kteří proti stavbě budou protestovat. A vždycky se může přihlásit nějaký úřad, který bude žádat další bezpečnostní opatření. U obrovských projektů, jako je jaderná elektrárna, zároveň sebemenší prodloužení stavebních prací zpravidla hned vede k expanzi nákladů: na staveništi v Olkiluotu pracuje více než 4000 lidí s průměrným platem 400 eur. Každý den navíc tedy stojí minimálně 1,5 milionu eur.
Další věcí jsou zisky, se kterými provozovatel jaderné elektrárny může počítat. I ony totiž nejsou vůbec jisté. Cena za atomový proud závisí nejen na trhu, ale také na tom, do jaké míry do něj zasahuje politika. Je v kurzu elektřina z obnovitelných zdrojů? Funguje v té či oné zemi systém emisních povolenek? A pokud ano, kolik musí konkurence za provoz klasických elektráren platit? To všechno má vliv na cenu jaderné elektřiny a tím i na zisk investorů.
Jiná renesance
Nejasné náklady na nejisté zisky – není divu, že investoři nad otázkou, jestli mají své peníze vložit do jaderné elektrárny, váhají. “Veškeré modely, které vycházejí z toho, že soukromý provozovatel nese celé riziko jaderného projektu sám, jsou odsouzeny ke zkáze,“ shrnul loni známá rizika jeden z manažerů německého energetického gigantu E.ON v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung a lapidárně dodal: “Bez peněz od státu žádná jaderná energie nebude.“ Vzhledem k hospodářské krizi však tyto “veřejné peníze“ v dohledné době budou spíše výjimkou než pravidlem. A proto lze například také pochybovat o tom, jestli švédský návrat k jádru bude více než pouhým symbolickým aktem. V červnu tohoto roku parlament ve Stockholmu na možnost výstavby nových jaderných elektráren kývl – ale jen za určitých podmínek. Nové reaktory se mohou stavět jen tehdy, pokud se zároveň starý reaktor od sítě odpojí. A především: státní subvence pro soukromého provozovatele elektráren jsou přísně zakázané.
Tvrzení, že už brzy budeme svědky “renesance“ jaderné energie, tedy zřejmě patří spíš do kategorie přání. Výrobci jaderných zařízení i vlády zemí, kde firmy sídlí, mají ovšem obrovský zájem drahou technologii prodávat. A přitom neváhají ani s vývozem do států, které jinak považují za “politicky problematické“. Ruská technologie v íránské elektrárně Búšehr je přitom jen špičkou ledovce. Francie hodlá prodat jaderný reaktor na odsolování mořské vody do Libye. Německá vláda se začátkem roku po letech opět zaručila za export jaderné elektrárny – tentokrát do Brazílie, tedy do země, která se na íránskou snahu o “atomovou emancipaci“ nedívá zdaleka tak kriticky jako Západ. A tento vývoj oživuje starou obavu, aby renesance jádra nepřišla v jiné formě, než o které je tady řeč. Tedy nikoli ve formě jaderných elektráren, ale jako další šíření jaderných zbraní.
Zdroj: respekt.cz
