Generální ředitel Ústavu jaderného výzkumu v Řeži Aleš John je světově uznávaným odborníkem na jadernou energetiku. Má za sebou léta práce v mnoha jaderných disciplínách a jeho ústav se nyní pouští do velmi ambiciózního projektu – práce na jaderných reaktorech IV. generace. O této práci, o současném stavu a perspektivách ve výrobě izotopů technecia, radioaktivního prvku, který je základním kamenem dnešní nukleární medicíny a dalších věcech mluvil Aleš John s Natálií Sudliankovou.
V květnu ÚJV podepsal Memorandum o vývoji reaktoru čtvrté generace typu Allegro. Chápu to dobře, že tím bylo zřízeno nové výzkumné centrum, které vznikne v Plzni z prostředků fondů EU?
Výzkum, který připravujeme v Plzni, se má zabývat problematikou Allegra. Čtvrtá generace reaktorů jsou reaktory, které zatím nejsou nikde v provozu, budou se stavět někdy v budoucnu. Je vybráno šest typů a zatím probíhá vývoj konstrukcí a základní výpočty pro tyto typy reaktorů. My chceme v rámci jednoho velkého investičního projektu, který je placen ze strukturálních fondů EU, vybudovat výzkumnou a vývojovou infrastrukturu, přičemž nám nejde jen o to, mít tu ta zařízení, jde i o výchovu lidí, kteří by měli možnost bádat v oblasti jaderné energie. Chceme vychovat další generaci špičkových vědců v oblasti jaderné energie.
Jakých konkrétně oblastí se bude týkat výzkum v novém centru?
V rámci tohoto projektu se chceme zaměřit na několik vybraných oblastí, jako jsou diagnostika, palivo, a další z nich jsou experimentální zařízení pro zkoušení komponent reaktorů čtvrté generace. Připravujeme tedy vybudování takzvaných experimentálních smyček, na nichž by bylo možné zkoušet prvky „ve skutečné velikosti“ – čerpadla, armatury a tak dále.
Tzn. nejaderné součásti?
Ano, nejaderné. My máme vybudovány experimentální zařízení pro reaktory čtvrté generace, které umíme připojit na reaktor v Řeži. Na tom můžeme zkoušet všechno, co se týká chemického režimu, co se týká působení na materiál, usazování, a také transportu radioaktivity. Co se týče Plzně, tam budeme pracovat na experimentálních smyčkách bez radioaktivity. To znamená, že pokud někdo má zájem pracovat na vývoji armatur, čerpadel na tekutý sodík nebo například zařízení pro nadkritickou vodu a vysokoteplotní plyn, tj. nejaderných součástí okruhu, bude mít k dispozici experimentální smyčky, na nichž si to může zkoušet.
Memorandum o Allegru bylo podepsáno třemi zeměmi Centrální Evropy. Ale jeho vývoj začal ve Francii. To Francie prodává své technologie? Jak se k tomu vlastně země Střední Evropy dostaly?
Allegro už je jeden konkrétní projekt vysokoteplotního reaktoru, který patří do té čtvrté generace. Jeho vývoj rozběhla CEA (Commissariat à l’énergie atomique et aux énergies alternatives (Atomic and Alternative Energies Commission) ve Francii. Francouzi jdou ve vývoji reaktorů čtvrté generace dvěma cestami. Tou první jsou sodíkem chlazené rychlé reaktory, druhou jsou reaktory s vysokoteplotním plynem. U druhého typu jde o druhotné využití tepla pro technologické účely, jsou využívány teploty až osm set stupňů Celsia. Jedním z těchto reaktorů je i Allegro. Projekt je však brzděn ze strany Francie, protože tamní výzkumníci začali dávat přednost reaktorům s tekutým sodíkem a na jejich vývoji pracují velmi intenzivně. Podobně jako ruský Rosenergoatom dělá BN-800, tak staří zbrojnoši oprašují vzpomínky na sodík, jelikož ten tu už kdysi byl. My jsme o tom pak diskutovali s CEA a došli jsme k tomu, že výzkum bude tady v Čechách, na Slovensku a v Maďarsku. Se Slováky a Maďary jsme se dohodli, že bychom mohli převzít vývoj toho Allegra a výhledově, až bude proveden výzkum „na papíře“, postavit referenční vzorovou jednotku.
Kde se bude tento experimentální reaktor nacházet?
Kde ta jednotka bude, zatím nevíme. Způsob financování zatím také není úplně jasný, budeme asi žádat o příspěvek od české vlády, možná na to budou mít vliv i Francouzi. Zatím máme memorandum, že budeme pokračovat v jednáních. Takže jedna věc je vybudování infrastruktur, které děláme pro reaktory čtvrté generace, jež by měly pomoct českým firmám, zabývajícím se konstrukcí a vývojem, a druhá věc je samotné Allegro, to je specifická záležitost.
Říkáte, že nový projekt pomůže českým firmám. Potřebují české firmy, které postavily více než dvě desítky reaktorů, nějakou pomoc?
Když jsme ještě byli v „táboře“, tak v RVHP existovala určitá dělba práce v rámci jaderného programu. Česko se rozhodlo, že se ve Škodovce budou dělat reaktory, tj. parogenerátory, a turbíny. Vznikl tak model, že ve Škodovce vyráběli například tlakové nádoby a ty pak byly dodávány do Dukovan, na Temelín, do Mochovců, do Maďarska do Pakše, na Belene. Škodovka si vybudovala výrobní haly a vycvičila si lidi, kteří to uměli udělat. Tenkrát tedy – asi 25 let zpátky. To samé Vítkovice, tam zase dělali parogenerátory, které jsou na všech elektrárnách. Plus další firmy, například potrubí dělali v Modřanech. Takže když se dnes podíváte na Temelín, tak kromě opravdu vysoce speciálních zařízení, jako jsou například měřiče neutronů – nemluvím o palivu, to je něco jiného – bylo všechno uděláno v českých firmách. Takhle to fungovalo. Pak zvítězil kapitalismus a všechno to padlo. Lidé měli úplně jiné starosti, další elektrárny nebyly stavěny. Pocit, který tu byl v 80. letech, že všechno bude na jádro, opadl a ty firmy najednou neměly práci. Poslední tlaková nádoba, kterou Škodovka vyrobila, byla myslím opravdu ta pro Belene. Zařízení chátrala a lidé neměli práci.
A jak je tomu teď?
Nyní je ten stav takový, že zařízení jsou zchátralá a lidé jsou v penzi. To, co vlastně bychom tady potřebovali, je, aby se české firmy zapojily do té výstavby, aby oprášily to svoje know-how, neboť přeci jen určitá tradice se zachovává – existují výkresy, protokoly v archivech, návrhy, i to zařízení pořád existuje. Lidé, kteří v tom byli angažováni, jsou sice většinou v důchodu nebo těsně před ním, ale určitě by se našli tací, kteří by chtěli pracovat na tom, aby se to know-how udrželo.
A právě dostavba Temelína takovou možnost dává…
Ano, teď tu máme obrovskou příležitost v rámci výstavby nových bloků na Temelíně. Bez ohledu na to, kdo to vyhraje, ty firmy dostanou zakázky na vybavení – na ventilátory, čerpadla…V rámci takové zakázky si vyškolí lidi, získá znalosti o takových konstrukcích, projde kvalifikací a pak bude schopna se podílet i na dodávkách jinde. Tak se dostane znovu do hry. Na takovou šanci čeká spousta českých firem.
Je možné, aby za 15-20 let mohlo Česko nabízet nejen jednotlivé díly, komponenty a vybavení pro jadernou energetiku, ale aby české firmy dokázaly stavět celé reaktory „na klíč“?
Že by ty české firmy vytvořily nějaký konglomerát, který by byl schopen dodat celou elektrárnu na klíč, se nedomnívám – to je podle mě příliš velké sousto. A to proto, že kupříkladu zařízení na VVER reaktory tady sice byla vyrobena, nicméně řada zásadních věcí je pořád konzultována s ruským ústavem, kde se dělá „basic design“. Je to podobné, jako u aut – sice umíme vyrobit škodovku, ale ten vývoj se dělá společně s Němci. Že bychom jako stát uměli dodávat kompletní bloky, to je přece jen příliš velké sousto. Rozhodně by však naše firmy, ať už státní či soukromé, bez ohledu na vlastníka, měly být zapojeny do té výroby. Zaprvé, peníze se pak vrací do České republiky, přestože vlastník samozřejmě dostává dividendy. Zadruhé, budeme si tu držet své know-how, v čemž je potenciál pro další zakázky, další bloky, které mohou být stavěny někde jinde.
Takže co se týče Temelínu, můžeme říct, že pro ČEZ je to jen velký investiční celek, ale pro Česko jako pro stát se jedná o možnost dostat se v jaderné sféře opět na světové trhy jako aktivní hráč?
Ano, je to tak. Pokud budou české firmy aktivně zapojeny do výstavby, zvýší svou konkurenceschopnost. To je zájem, který na tom má stát, a ten jej bude nejspíš uplatňovat prostřednictvím svého podílu v ČEZu.
Řekl jste, že nezáleží na tom, kdo je vlastníkem. Avšak pojďme se podívat: Škoda Power – vlastníkem je Doosan, Škoda JS – vlastníkem je OMZ, pak například MSA nebo Arako, kde jsou také ruští majitelé. Určitě přijde ještě někdo, například Američané. Nejsou namístě obavy, že by ti majitelé mohli převzít to know-how, které přijde během stavby Temelína?
Já bych v tom nehledal problém. Já bych skutečně odděloval vlastnické vztahy a vlastní firmy. Ta firma vyrábí. Majitel firmu má ke dvěma účelům – zaprvé aby mu vydělávala peníze, zadruhé s ní má nějaké strategické záměry. Kupříkladu – teď si vymýšlím – Škoda Power může v rámci kooperaci s majitelem Doosan pracovat na nějakých jeho projektech, takže majitel si vlastně pro sebe blokuje výrobní kapacity. Samozřejmě v té firmě je nějaké know-how a to se může v rámci celé skupiny předávat dál, protože všichni jsou tam jedna velká rodina. Kupříkladu kdyby ve Škodě JS přišli na něco chytrého, tak majitel, ruská Ižora, to samozřejmě nejspíš aplikuje také. Takže já bych se toho nebál. Když firma vydělává, zaměstnanci jsou spokojeni a místní ekonomika roste. Když v rámci toho vzniká nějaké know-how, může se v rámci vlastnické struktury použít někde jinde v rámci skupiny.
Já bych se ještě vrátila k reaktorům čtvrté generace. Momentálně existuje jeden jediný funkční komerční reaktor, a to je ruský BN-600. Kdy podle Vás nastane reálná možnost, že takové reaktory budou stavěny v Evropě?
Minimálně za 40 let.
ÚJV v oblasti radioizotopů dostal šanci na světovém trhu, jelikož tři hlavní výrobci přestali vyrábět a dali tak ÚJV komerční příležitost. Co se stane, až se tyto reaktory vrátí do provozu?
Skončí naše komerční příležitost.
Opravdu? Ten trh není flexibilní? Zdá se, že na trhu je úplný hlad po izotopech a nový výrobce si najde místo bez problémů, nebo tomu tak není?
Začnu zeširoka: základním prvkem pro vyšetřování v medicíně a diagnostiku je technecium. Technecium je čistý gama-zářič s krátkým poločasem rozpadu a vyrábí se generátorovou metodou – je tam molybden, technecium a generátor. Molybden se vyrábí jako boční produkt štěpení uranu. To se dělalo na třech reaktorech, jeden byl v Kanadě, druhý v Belgii, třetí v Jižní Africe. Tyto reaktory se dostaly do technických potíží a musely být dlouhodobě odstaveny. Najednou přišla situace, že nebyl molybden pro generátory. Jelikož náš reaktor v Řeži má dostatečné kapacity, domluvili jsme s belgickou společnosti IRE, která dělala ozařování a dodávala molybden do Mo-Tc reaktorů, že ozařovací práce budeme dělat my. My tu ozáříme uran, ten si odvezou a pustí jej do procesu. Je to ale tedy dražší o cenu dopravy z Česka do Belgie. Takže jakmile si opraví svůj reaktor a nebudou potřebovat ozařovat u nás, náš byznys skončí.
A co Německo, Rakousko? Kdo dodává technecium tam?
Teď přesně nevím, možná také Belgičané. Jde o to, že my neděláme finální výrobek, my jen ozařujeme uran, takže je to všechno nákladné a podobné drbání pravou rukou za levým uchem – dovézt sem uran, nechat jej tu ozářit a zase odvézt, z Belgie to posílají do Holandska ke konečnému zpracování a Holanďané to pak distribuují po celé Evropě, i do Čech. Takhle ten byznys funguje. My to bereme jako jednorázovou obchodní příležitost, smlouva je asi na rok.
Takže to nebude tak, že by v Čechách mohlo vzniknout výrobní centrum pro Střední Evropu?
Ne. My máme vyvinutou jinou metodu, a to teď nabízíme na český trh. Mohli bychom vyrábět technecium v Řeži a dodávat jej do nemocnic v Čechách. Technecium má poločas rozpadu 6 hodin, z Prahy dojedete za 3 hodiny kamkoliv, takže by se vyplatilo vyrábět to tady. Výrobu máme certifikovanou, prošlo to kontrolou SÚKL, prošlo certifikací SÚJB, takže máme všechny papíry a naše dceřiná firma Lacomed, která se zabývá prodejem radiofarmak, dělá v nadbytku a pořád jedná s nemocnicemi.
Ale čeští lékaři si stěžují, že se jim nedostává radiofarmak, že pacienti umírají…
Takhle to zase není, říkáte to hezky dramaticky, ale to trochu přeháníte. Nicméně bych chtěl vzkázat českým lékařům: izotopů je v České republice dost! Každý den je tady k dispozici technecium v potřebném množství. Jde o to, že je to zásah do chodu nemocnice. Na odděleních nukleární medicíny jsou většinou zvyklí na to, že tam mají generátor, píchnou tam lahvičku, ono to tam vyteče, přelijí to do jiné lahvičky a mohou to podávat pacientovi. My přivezeme izotopy rovnou v lahvičce, takže to ani nemusejí někam píchat. Nepotřebují generátor. Ale já opravdu nevím, proč o to není zájem, psychologií chování lékařů jsem se nikdy nezabýval.
Nicméně pokud má technecium poločas rozpadu 6 hodin, vozit jej odněkud z Holandska přece nemá smysl, nebo ano? Není pak produktivnější jej vyrábět tady pro všechny země Centrální Evropy?
Je to trochu jinak, nemocnice si technecium vyrábějí na místě v Tc-Mo generátorech. Ty Tc-Mo generátory jsou dováženy do nemocnice, tam stojí asi týden, tolik je jejich průměrná životnost, a lékaři jej jednou až dvakrát denně „vyberou“. Potřebují však ten molybden a v tom je ten háček, že dodavatelský řetězec molybdenu byl odstávkou reaktorů přerušen. My tento problém pomáháme vyřešit jednak tak, že do toho vstupujeme se svým reaktorem a přerušený řetězec se spojí. Pak je druhá cesta, kterou jsme vyvinuli my – když nejsou Mo-Tc generátory, umíme vyrobit technecium v potřebném množství, které jsme schopni dodat do 3 až 4 hodin. Je to podobné, jako když nejsou rohlíky, neumřeme hlady, protože máme ještě chleba. A ten my můžeme dodávat.
V čem je tedy problém s prodejem těchto izotopů v České republice?
Ono jde také o to, že lékaři jsou zvyklí na určitý postup. Když pořád jezdíte k pumpě Shell z nějakého důvodu, třeba proto, že tam mají dobré kafe, a tu pumpu Shell zavřou, nezačnete jezdit k Lukoilu, budete jezdit k nějakému jinému Shellu a nadávat.
To zní, jako kdyby to ti doktoři měli rozpracováno jako rituál – zapnout generátor, dát tam lahvičku…
Ano, přesně tak, je to rituál.
Ing. Aleš John, MBA
Ing. Aleš John, MBA, (*1950) absolvoval Vysoké učení technické v Brně v oboru sdělovací elektrotechnika, postgraduální studium na Univerzitě Komenského v Bratislavě v oboru jaderná energetika a životní prostředí, absolvent MBA na Prague International Business School. Je členem Governing Board WANO a Inženýrské akademie ČR. V současné době je generálním ředitelem a předsedou představenstva ÚJV Řež a. s.
