Marija Miletić je mladá srbská inženýrka, která u nás studuje jadernou fyziku a při svých doktorandských povinnostech i pracuje v Ústavu jaderného výzkumu Řež, kde (vlastně jako jediná žena) řídí jaderný reaktor. Přijde vám tohle povolání takové neženské? Marija si myslí, že to mu tak není!
Sešli jsme se na čaji a, přiznávám, šel jsem na rozhovor s velkou dávkou respektu. Jsem svým způsobem technický antitalent, takže jsem se bál, abych ze sebe neudělal blbce. I když je Marija z Bělehradu, mluví plynně česky, JEN má trochu legrační přízvuk. „Múžme tykat?“ zeptala se mě hned zkraje a všechen strach ze mě spadl. Souhlasil jsem, a tak se hovor nesl v přátelském duchu. Povídali jsme si docela dlouho o fyzice a štěpení jádra, o získávání energie vůbec. Ale samozřejmě o Mariji a její cestě k tomuhle netradičnímu povolání. A největší paradox? V Srbsku, které ji vyslalo studovat, je štěpení jádra zakázané!
Jak se to stane, že člověk začne pracovat u jaderného reaktoru?
Už na základní i na střední škole jsem měla strašně ráda fyziku a biologii. Říkala jsem si, že bych se tomu chtěla věnovat celý život. Pak jsem úplně náhodou dostala stipendium od české vlády. Když jsem si po roce učení češtiny měla vybrat nějakou fakultu, tak všichni říkali, že jaderná fakulta je jedna z nejtěžších. Byla to pro mě výzva, které jsem nemohla odolat. První dva roky byly obecné a ve třetím ročníku jsme si měli vybrat nějakou specializaci. Chtěla jsem studovat nukleární medicínu, ale nakonec jsem zjistila, že to pro mě moc není, tak jsem si vybrala jaderné reaktory.
Takže šlo o stipendium od vlády – kolik zahraničních studentů ho získalo? Kolik vás bylo?
V Poděbradech, kde jsme se učili češtinu, nás byla asi stovka, rozdělená do technických a ekonomických tříd. V mé třídě bylo dvacet studentů, z toho tři jsme pak šli studovat Jaderku. Se mnou šel ještě jeden kluk z Kolumbie a jeden z Vietnamu, ale oba přešli po prvním ročníku jinam. Asi to nevydrželi (smích).
Když se budu ještě ptát na ty počty, kolik žen se věnuje jaderným reaktorům?
Reaktorům málo, ale jaderné fyzice teď docela dost. Když jsem loni končila magisterské studium, byly jsme ze sedmi studentů dvě ženy, takže asi patnáct procent.
Proč jsi šla studovat do zahraničí?
V roce 2002 dostal stipendium můj bratr, který jel do Prahy studovat elektrotechniku. Přemýšlela jsem, jestli pojedu za ním, nebo někam jinam, ale doma mi řekli, že bude lepší, když budeme pohromadě, tak jsem si vybrala Českou republiku.
Dobře, ale proč jsi nechtěla studovat v Srbsku?
Tam nejsou takové možnosti studovat jadernou fyziku. V Srbsku platí zákon o zákazu využívání jaderné energie, takže ani neexistuje škola, kde by se to učilo. Říkala jsem si, že v zahraničí budu mít větší výběr a lepší možnosti.
