Pondělí, Srpen 20

Fotografie

Bazénové reaktory – úvod

Bazénové reaktory – úvod

Články, Fotografie, Ve světě
Historie bazénových reaktorů sahá až do 70. let, kdy se inženýři začali zajímat o vývoj jednoduchých reaktorů, primárně určených k vytápění částí měst. Jednalo se převážně o bazénové reaktory s otevřenou hladinou. Jednou ze společností vyvíjející tuto technologii byla také ASEA-ATOM. Nyní se opět tyto snahy vrací a jedná se o velmi chytré myšlenky. Nynější bazénové reaktory jsou většinou výzkumné, či výukové, ale nikoliv energetické. Studenti se pomocí nich učí základní charakteristiky a ovládání jaderných reaktorů. V tomto článku se můžete dozvědět základní informace o těchto reaktorech. Typy reaktorů Bazénové reaktory byly historicky chápány jako reaktory neurčené k výrobě elektřiny, ani výrobě tepla. Spadaly do kategorie výzkumných, testovacích a výukových reaktorů. Byly
Příběh lodi s jaderným pohonem, NS Savannah

Příběh lodi s jaderným pohonem, NS Savannah

Články, Fotografie
21. července jsme si mohli připomenout výročí spuštění jaderné lodi NS Savannah na vodu. V roce 1995 tak byla uvedena do provozu jediná komerční obchodní loď s jaderným pohonem, kterou kdy Spojené státy vyrobily. NS Savannah byla průkopníkem i jiným způsobem, reaktorové systémy na ní použité byly v mnoha ohledech zkvalitněny a vylepšeny oproti systémům použitých v tehdejších jaderných elektrárnách. Hlavní problém Když byla jaderná loď NS Savannah navrhována a stavěna, byla stavěna na základě již předem stanovených požadavků na výkon. Nejdůležitějším z nich byl výkon 20 000 koňských sil (téměř 15 MW) na hřídeli dlouhodobě a 22 000 koňských sil (16,5 MW) krátkodobě. Nominálního výkonu bylo dosaženo pomocí dálkově ovládaného ventilu, jehož ovládání bylo umístěno na ř
Fort St. Vrain v obrázcích 6

Fort St. Vrain v obrázcích 6

Fotografie, Ve světě
První kritičnosti elektrárny Fort St. Vrain bylo dosaženo 31. 1. 1974, přibližně měsíc poté, co dostala elektrárna povolení k provozu od státního dozoru pro atomovou energii (AEC). V té době bylo ve Spojených státech ve zvyku výzkumné elektrárny zařazovat do speciálních kategorií a elektrárny pak získávaly povolení podle speciálního zákona o atomové energii. Díky tomuto zákonu bylo experimentálním reaktorům a reaktorům určeným k výrobě lékařských prostředků umožněna mnohem vyšší flexibilita. Při řešení nejrůznějších problémů nebylo třeba zařizovat zdlouhavá povolení týkajících se návrhu, provozu, vývoje či zkoušek jaderných zařízení. Vzhledem k vývoji a jedinečnosti návrhu Fort St. Vrain nebylo možné elektrárnu uvést do komerčního provozu podle plánu. Majitel elektrár
Fort St. Vrain v obrázcích, část 5

Fort St. Vrain v obrázcích, část 5

Články, Fotografie
V druhé polovině roku 1968 získala energetická společnost Public Service of Colorado potřebná povolení od dozorného úřadu. Tímto milníkem oficiálně začala výstavba komerční jaderné elektrárny s vysokoteplotním reaktorem Fort St. Vrain.  Svařovací štít obklopující spodní část vložky do nádoby z předepjatého betonu. Ocelová vložka byla vyráběna ve výrobním závodu a až po výrobě byla přesunuta na staveniště elektrárny. Otvory uvnitř vložky jsou pro přesné rozmístění héliových dmychadel a parogenerátorů.   Ačkoliv General Atomic, který byl koupen společností General Dynamics v roce 1967, byl hlavním dodavatelem elektrárny, zaměstnala energetická společnost Public Service of Colorado společnost EBASCO jako hlavního konstruktéra. V&n
Fort St. Vrain v obrázcích, část 4

Fort St. Vrain v obrázcích, část 4

Články, Fotografie, Věda a jádro kolem nás
Fort St. Vrain byla komerční jaderná elektrárna s vysokoteplotním reaktorem se speciální reaktorovou nádobou z předepjatého betonu. V minulých článcích byly shrnuty základní informace o reaktorové nádobě, konceptu, i předchozí, demonstrační elektrárně Peach Bottom. V následujících odstavcích pokračuje výčet jednotlivých systémů a testování héliových dmychadel. Ve Fort St. Vrain byly parovody zařízeny složitěji, než v jiných elektrárnách. Pára byla zpětně vháněna do nádoby z předepjatého betonu, kde poháněla dmychadla. Výstupní parametry páry byly 16,5 MPa a přibližně 540 °C. Při těchto hodnotách pára vstupovala do vysokotlakého dílu turbíny (na diagramu označeného jako H.P.). Potom, co pára expandovala na vysokotlakém dílu turbíny, byla přivedena zp
Fort St. Vrain v obrázcích, část 3

Fort St. Vrain v obrázcích, část 3

Články, Fotografie
V dosavadních článcích byla shrnuta historie jaderné elektrárny Fort St. Vrain a jedinečnost konceptu vysokoteplotního reaktoru s reaktorovou nádobou z předepjatého betonu. Články také informovaly o výhodách a nevýhodách této reaktorové koncepce i porovnání s prvním vysokoteplotním reaktorem firmy General Atomic, umístěném v elektrárně Peach Bottom. Důležitým návrhovým vylepšením elektrárny Fort St. Vrain s vysokoteplotním plynem chlazeným reaktorem generace II, byla kompaktní reaktorová nádoba, mnohem kompaktnější, než jaká byla použita na elektrárně Peach Bottom. Inovativní návrh reaktorové nádoby byl vyvinut s použitím skládaných grafitových bloků, obsahujících palivové tyče s palivem ve formě povlakovaných částic. Na obrázku je
Fort St. Vrain v obrázcích, část 2

Fort St. Vrain v obrázcích, část 2

Články, Fotografie
V minulém článku byly shrnuty základní informace o elektrárně Fort St. Vrain, výběr lokality, schvalovací proces a částečně výstavba elektrárny. V následujících odstavcích se dozvíte více informací o vysokoteplotním, plynem chlazeném, grafitem moderovaném reaktoru v Coloradu. Zejména pak informace o jedinečné reaktorové nádobě. Projekt elektrárny Fort St. Vrain byl v mnoha ohledech inovativní. V 70. letech nebyl ani jeden blok vysokoteplotního reaktoru v komerčním provozu, protože jadernou elektrárnu Peach Bottom nelze brát jako plnohodnotný komerční blok. Bylo provedeno několik změn v návrhu, které měly později vést k jednoduššímu licencování a výstavbě vysokoteplotních jaderných elektráren. Jedna z nejzajímavějších změn návrhu oproti el
Fort St. Vrain v obrázcích, část 1

Fort St. Vrain v obrázcích, část 1

Články, Fotografie
To, co vedlo později k jaderné elektrárně Fort Saint Vrain, začalo jako studie proveditelnosti téměř 20 let před dokončením prvního vysokoteplotního reaktoru.  Zatímco úsilí vyvinout komerční vysokoteplotní reaktor se neprojevilo jako velká konkurence lehkovodním reaktorům, přidalo velké množství informací ohledně plynem chlazených reaktorů, vysokoteplotních jaderných systémů a jejich použití do znalostní báze lidstva. V následujících odstavcích a obrázcích můžete proniknout do výstavby komerční jaderné elektrárny s vysokoteplotním reaktorem. Energetická společnost Public Service Company of Colorado (PSCo) – vlastník a provozovatel jaderné elektrárny Fort St. Vrain – začala s jadernou energetikou v roce 1954, když ona a dalších 8 společností vytvořily j
Balakovská jaderná elektrárna, fotogalerie

Balakovská jaderná elektrárna, fotogalerie

Fotografie, Ve světě
Balakovská jaderná elektrárna leží poblíž města Balakovo v Saratovské oblasti. V komplexu jsou v provozu 4 jaderné reaktory VVER-1000, typ 320, stejný typ jako je vystavěn v Temelíně. Původní plán počítal se 6 bloky VVER-1000, ale výstavba 5. a 6. bloku se v roce 1992 pozastavila a nebyla nikdy realizována. Balakovská jaderná elektrárna patří k novějším komplexům vystavěným v Rusku, výstavba prvního bloku začala v roce 1980 a ke komerčnímu provozu přešel již v roce 1986. Další bloky byly postupně stavěny v letech 1981, 1982 a 1984. Všechny jaderné bloky jsou prozatím v provozu. Plánovaná životnost reaktorů VVER-1000 je podle plánu 30 let, pokud blok splňuje bezpečnostní kritéria, může být provozován i nadále, musí však projít kv
Laboratoř vysokých energií v Dubně

Laboratoř vysokých energií v Dubně

Fotografie, Hlavní, Věda a jádro kolem nás
Veksler-Baldinova laboratoř vysokých energií je jednou ze sedmi laboratoří provozovaných Spojeným ústavem jaderných výzkumů v ruském městečku Dubna, situovaném přibližně 100 km severně od Moskvy. Laboratoř pro zkoumání chování částic, především jejich srážkám, při vysokých energiích byla založena v roce 1944. V roce 1949 začala výstavba urychlovače, synchrofázotronu. Celý urychlovač byl umístěn v jedné budově a hmotnost elektromagnetů dosahovala přes 36 000 tun. Jedním z důvodů, proč nebyla jádra elektromagnetů rozebrána, poté co byl odstaven, byl strach ze stability budovy po odstranění tak velké hmotnosti. Pomocí synchrofázotronu bylo možné urychlovat protony až do energie 10 GeV či těžká jádra do energie 4 GeV na nukleon. Nyní již není synchrofázotron používá