Středa, Leden 23

Fotografie

Jádro v síti! Shippingport, 1957

Jádro v síti! Shippingport, 1957

Články, Fotografie
Prosinec 1957 je prvním měsícem jaderné elektrárny Shippingport. Elektrárna, která byla v té době zrovna dokončena a první kritičnosti dosáhla 2. prosince toho roku. Jednalo se o první dny jejího provozu. Povolení k výstavbě této elektrárny bylo uděleno v červnu 1953, přibližně 4 a půl roku před jejím spuštěním. Po výběrovém řízení ze září 1954, které rozhodlo, jaká společnost bude spolupracovat s Atomic Energy Commission (AEC) na projektu výstavby na pozemcích společnosti Duquesne Light Company, začaly stavební práce v březnu 1955. To dokazuje, že byla celá elektrárna postavena za přibližně dva a půl roku. Takže 18. prosince 1957, poté, co byly dva týdny vypínány, zapínány a testovány jednotlivé prvky, došlo k synchronizaci s elektrickou rozvodnou
EBR-I ve fotografiích

EBR-I ve fotografiích

Články, Fotografie, Ve světě
20. prosince 1951 je z hlediska historii jaderné energetiky důležité datum. Jedná se o první užitečné využití energie štěpné řetězové reakce. I když je dnes již tato skutečnost dobře známá, byly tenkrát rozsvíceny 4 žárovky pomocí energie produkované štěpením jader. Tehdejší „kaskadérská“ povaha elektrárny zakrývala skutečnost, že byla zkonstruována k výrobě mnohem většího množství energie. Pojďme se podívat na tuto elektrárnu detailněji prostřednictvím následujících fotografií. EBR-I je umístěna na vzdálenějším rohu národních laboratoří Idaho.  Při výstavbě v 50. letech se oficiálně jednalo o ryze testovací reaktor, umožňující testování návrhu nejrůznějších provozovaných reaktorů, dokonce systémů, které jsou určeny ke zničení během experimentu bez vlivu na veřej
Komentář: Exkurze do MIT reaktoru

Komentář: Exkurze do MIT reaktoru

Články, Fotografie
MIT reaktor – dříve známý také jako „MITR“ – byl navržen a postaven společným úsilím univerzity MIT a divize zabývající se výrobou jaderných zařízení ERCO společnosti ACF Industries. ACF udělala rozhodující krok k rozvoji jaderné energetice v 50. letech. Dlouhou dobu byl jedním ze zaměstnanců tohoto výzkumného reaktoru Dr. Marshall Holloway, dříve zaměstnaný u společnosti US AEC (dozorný orgán Spojených Států). Součástí listopadového vydání časopisu „ACF Horizons“ z roku 1956 obsahovalo následující text: „ACF získalo s Massachusettkým institutem technologií zakázku na návrh a výstavbu reaktoru, přilehlých budov a zařízení v blízkosti jejich hlavního kampusu v Cambridge, Massachusetts.“ Informace byla doprovázena výše přiloženou ilustrací. R
Bazénové reaktory – budovy a jejich vybavení

Bazénové reaktory – budovy a jejich vybavení

Články, Fotografie
Pokračování článků s tematikou bazénových reaktorů je dnes zaměřeno na informace a fotografie z výstavby Ford Nuclear Reactor a jemu přilehlých budov na Michiganské univerzitě. Výstavbu tohoto reaktoru zařizovala společnost Babcock & Wilcox, trvala 19 měsíců a reaktor poté dokázal poskytnout výkon až 1000 kW tepelných.   Ford Nuclear Reactor měl více jak jeden provozní režim. Jak může být vidět na fotografiích výše, měl reaktor možnost posouvat aktivní zónu pomocí speciálního stroje napříč bazénem. Pro výzkumné účely byly u reaktoru vývody svazku neutronů. Pro potřeby velmi rychlých experimentů byla taktéž instalována pneumatická potrubní pošta. Při provádění experimentů s tepelnými neutrony byla aktivní zóna posunuta do blízkosti tepelné kolony. Reakto
Bazénové reaktory – větší plány, lepší vybavení

Bazénové reaktory – větší plány, lepší vybavení

Články, Fotografie
V předchozím článku byly představeny obecně bazénové reaktory a jejich nejstarší představitelé, u kterých byly ovládací prvky přímo nad aktivní zónou. Jak se ale reaktory zvětšovaly, zvětšoval se i jejich výkon a míra ozáření personálu, takže musely být ovládací prvky vzdáleny od aktivní zóny. Později byly ovládací prvky přesunuty do samostatných místností – velínů (jak je vidět na fotografii výše). Velíny bývaly umístěny jak na podlaží reaktoru s výhledem na něj, tak i mimo podlaží bez přístupu k reaktoru. Před koncem 50. let se většina zařízení pro reaktory začala vyrábět ve větším měřítku a nešlo již jen o několikakusovou zakázkovou výrobu, takže mohly být reaktorové systémy a bazény stavěny mnohem rychleji. Malé reaktory se tak staly mnohem dostupnější a lacinější
Bazénové reaktory – úvod

Bazénové reaktory – úvod

Fotografie, Ve světě
Historie bazénových reaktorů sahá až do 70. let, kdy se inženýři začali zajímat o vývoj jednoduchých reaktorů, primárně určených k vytápění částí měst. Jednalo se převážně o bazénové reaktory s otevřenou hladinou. Jednou ze společností vyvíjející tuto technologii byla také ASEA-ATOM. Nyní se opět tyto snahy vrací a jedná se o velmi chytré myšlenky. Nynější bazénové reaktory jsou většinou výzkumné, či výukové, ale nikoliv energetické. Studenti se pomocí nich učí základní charakteristiky a ovládání jaderných reaktorů. V tomto článku se můžete dozvědět základní informace o těchto reaktorech. Typy reaktorů Bazénové reaktory byly historicky chápány jako reaktory neurčené k výrobě elektřiny, ani výrobě tepla. Spadaly do kategorie výzkumných, testovacích a výukových reaktorů. Byly
Příběh lodi s jaderným pohonem, NS Savannah

Příběh lodi s jaderným pohonem, NS Savannah

Aktuálně, Fotografie
21. července jsme si mohli připomenout výročí spuštění jaderné lodi NS Savannah na vodu. V roce 1995 tak byla uvedena do provozu jediná komerční obchodní loď s jaderným pohonem, kterou kdy Spojené státy vyrobily. NS Savannah byla průkopníkem i jiným způsobem, reaktorové systémy na ní použité byly v mnoha ohledech zkvalitněny a vylepšeny oproti systémům použitých v tehdejších jaderných elektrárnách. Hlavní problém Když byla jaderná loď NS Savannah navrhována a stavěna, byla stavěna na základě již předem stanovených požadavků na výkon. Nejdůležitějším z nich byl výkon 20 000 koňských sil (téměř 15 MW) na hřídeli dlouhodobě a 22 000 koňských sil (16,5 MW) krátkodobě. Nominálního výkonu bylo dosaženo pomocí dálkově ovládaného ventilu, jehož ovládání bylo umístěno na ř
Fort St. Vrain v obrázcích 6

Fort St. Vrain v obrázcích 6

Fotografie, Ve světě
První kritičnosti elektrárny Fort St. Vrain bylo dosaženo 31. 1. 1974, přibližně měsíc poté, co dostala elektrárna povolení k provozu od státního dozoru pro atomovou energii (AEC). V té době bylo ve Spojených státech ve zvyku výzkumné elektrárny zařazovat do speciálních kategorií a elektrárny pak získávaly povolení podle speciálního zákona o atomové energii. Díky tomuto zákonu bylo experimentálním reaktorům a reaktorům určeným k výrobě lékařských prostředků umožněna mnohem vyšší flexibilita. Při řešení nejrůznějších problémů nebylo třeba zařizovat zdlouhavá povolení týkajících se návrhu, provozu, vývoje či zkoušek jaderných zařízení. Vzhledem k vývoji a jedinečnosti návrhu Fort St. Vrain nebylo možné elektrárnu uvést do komerčního provozu podle plánu. Majitel elektrár
Fort St. Vrain v obrázcích, část 5

Fort St. Vrain v obrázcích, část 5

Články, Fotografie
V druhé polovině roku 1968 získala energetická společnost Public Service of Colorado potřebná povolení od dozorného úřadu. Tímto milníkem oficiálně začala výstavba komerční jaderné elektrárny s vysokoteplotním reaktorem Fort St. Vrain.  Svařovací štít obklopující spodní část vložky do nádoby z předepjatého betonu. Ocelová vložka byla vyráběna ve výrobním závodu a až po výrobě byla přesunuta na staveniště elektrárny. Otvory uvnitř vložky jsou pro přesné rozmístění héliových dmychadel a parogenerátorů.   Ačkoliv General Atomic, který byl koupen společností General Dynamics v roce 1967, byl hlavním dodavatelem elektrárny, zaměstnala energetická společnost Public Service of Colorado společnost EBASCO jako hlavního konstruktéra. V&n
Fort St. Vrain v obrázcích, část 4

Fort St. Vrain v obrázcích, část 4

Články, Fotografie, Věda a jádro kolem nás
Fort St. Vrain byla komerční jaderná elektrárna s vysokoteplotním reaktorem se speciální reaktorovou nádobou z předepjatého betonu. V minulých článcích byly shrnuty základní informace o reaktorové nádobě, konceptu, i předchozí, demonstrační elektrárně Peach Bottom. V následujících odstavcích pokračuje výčet jednotlivých systémů a testování héliových dmychadel. Ve Fort St. Vrain byly parovody zařízeny složitěji, než v jiných elektrárnách. Pára byla zpětně vháněna do nádoby z předepjatého betonu, kde poháněla dmychadla. Výstupní parametry páry byly 16,5 MPa a přibližně 540 °C. Při těchto hodnotách pára vstupovala do vysokotlakého dílu turbíny (na diagramu označeného jako H.P.). Potom, co pára expandovala na vysokotlakém dílu turbíny, byla přivedena zp