Středa, Leden 22

Kulturní noviny: JADERNÁ ELEKTRÁRNA V ZWENTENDORFU: PŘÍBĚH SÍLY VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ V DEMOKRATICKÉ ZEMI (1. ČÁST)

V těchto dnech uplyne 41 let od jedné ne nevýznamné rakouské události: lidového hlasování o mírovém využití jaderné energie v Rakousku a o uvedení atomové elektrárny v Zwentendorfu do provozu. Kniha nazvaná „Kein Kernkraftwerk in Zwentendorf!“ („Ne jaderné elektrárně v Zwentendorfu!“) a stejnojmenná výstava ve Štýrském Hradci chtěly toto výročí oslavit příběhem tehdy vzniklého hnutí bojujícího s etablovanými institucemi a jeho vítězství v boji proti civilnímu využívání atomové energie v Rakousku – jímž bylo právě referendum, které se konalo 5. listopadu 1978. Přinášíme první díl výboru z textu, který může ukázat cestu i mnohým občanům dnešní České republiky…

Jaderná elektrárna Zwentendorf (Zdroj: atlasobscura.com)

Hnutí proti atomovým elektrárnám sahalo od spolkové země Vorarlbersko až po Vídeň, od Horního a Dolního Rakouska až po Štýrsko a z politického pohledu od extrémní levice až daleko po pravici. Charakteristikou hnutí proti atomové elektrárně v Zwentendorfu bylo i to, že se skládalo z mnoha regionálních center, která o svých postupech vzájemně věděla, a z hnutí tehdejších levých radikálů, většinou členů a příznivců maoistického Komunistického svazu Rakouska, se rekrutovala značná část aktivistů proti jaderným elektrárnám, jak o tom svědčí zprávy jejich tehdejších politických „odpůrců“ i známý výrok spolkového kancléře Bruna Kreiskyho z 26. října 1977 o „všivácích, podněcovaných Komunistickým svazem“. Byli to oni, kteří radikalizovali tehdejší osamocené bojovnice a bojovníky kritizující atomovou energii, kteří dlouho doufali, že vláda uzná jejich argumenty. Levicoví radikálové je zformovali do hnutí, které především od roku 1977 na rakouské poměry velkými demonstracemi probudilo v rakouské vládě obavy ze „západoněmeckých poměrů“.

Na cestu Bruna Kreiskyho k referendu je třeba pohlížet nejen jako na vnitropolitický kalkul, ale především jako na reakci na eskalaci událostí v Německu, kdy na jaře 1978 v Brokdorfu obléhalo přes 30.000 lidí tamní atomovou elektrárnu a kdy se od tohoto „Německého podzimu“ v roce 1977 část obyvatelstva Spolkové republiky Německo stále více radikalizovala. Strach z poměrů podobajících se občanské válce také na „klidném rakouském dvorečku“ mohl tenkrát Kreiskyho – též s ohledem na občanskou válku v Rakousku v roce 1934, od které uplynulo jen 40 let – přimět k tomu, aby splnil požadavek rakouských odpůrců atomové energie vyhlásit referendum o mírovém využití jádra. Toto vedlo ke známému výsledku 50,47 % hlasů proti spuštění elektrárny. Lidovým hlasováním dosáhlo etablující se protestní hnutí, navazující na hnutí perné čtvrthodiny (které v květnu 1968 navázalo na studentské bouře ve Francii a USA, které dosáhly úpravy sociálních a rasových zákonů) svého vrcholu – a jeho zkušenosti později zužitkovala i nová sociální hnutí.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO (FRIEDRICH WITZANY)

Někdy v listopadu 1973 zveřejnil deník Oberösterreichische Nachrichten titulek: „Druhá jaderná elektrárna u ústí řeky Enže, začátek stavby 1974“. Nepříliš mnoho lidí to tehdy zvedlo ze židle. Proč také? Zwentendorf byl uprostřed výstavby, spotřeba energie rostla exponenciálně, dobře se dařilo hospodářství – a tím údajně i lidem, dá-li se věřit vymývání mozků plakáty. Ministryně zdravotnictví Leodolterová, zároveň zodpovědná za radiační ochranu, tehdy mínila: „Je skutečností, že se spotřeba energie každých 10 let zdvojnásobuje. A podle toho se musíme řídit.“ Ještě po několik let následovaly výpovědi mnoha venkovských starostů, jak černých, tak rudých, že se jim nebude vadit, když v jejich zahradách bude zakopán jaderný odpad. V žargonu provozovatelů byla tato úložná místa tehdy nazývána takřka „roztomilý odpadní park“.

Právě včas se tehdy objevila první zpráva Římského klubu „Meze růstu“: Zdroje jsou omezeny, zatížení životního prostředí (pojem životní prostředí se právě razí) má dlouhodobé následky vedoucí až ke klimatické změně, exploze obyvatelstva a nerovné rozdělení bohatství přivádějí svět na pokraj kolapsu, ideologie růstu tedy není z důvodů logiky přírodních procesů trvale prosaditelná a vede nevyhnutelně k sociálním a ekologickým krizím.

Tak se ve společnosti blahobytu, jakou bylo Rakousko, vytvořila frontová situace. Zde se chroničtí blokátoři, zpátečníci, naivové, fantasti, snílci, utopisté, kterým by „měl být odpojen proud, nebo ještě hůře, kteří musí být sledováni státní policií, kteří neuznávají právo a pořádek“ (jak je charakterizoval kancléř Kreisky) občanskospolečensky sdružili a troufli si zpochybňovat, co si mocní vymysleli. Na druhé straně se shromáždili ti „důvěřující v pokrok“, realisti a technokrati, udržovatelé systému, betonářská lobby, bezohlední prosazovatelé své vůle a mnozí lobbisti v propletenci hospodářství, politiky, peněz a moci, kteří říkali politikům, kudy je třeba jít a kteří se cítili být kverulanty rušeni. Byla to tvrdá společenskopolitická srážka vyvolaná a posílená nárůstem těch, kteří se cítili být osobně ohroženi plány na atomovou elektrárnu v hustě osídleném regionu Linec–Enže–Perg.

Černobyl na sebe sice nechal ještě dvanáct let čekat, ale pryč byla doba, v níž si sami ochránci přírody nechali vemluvit atomovou energii jako neškodící životnímu prostředí, bezpečnou a nevyčerpatelnou jako alternativu k zahrazení Dunaje nebo nedotčených alpských údolí.

Když odteď často říkám „my“, myslím tím onu spontánně vzniklou občanskou iniciativu v oblasti Lince, započatou tvrdým jádrem, ke kterému jsem od počátku patřil, která se seskupila kolem lineckého lékaře Dr. Alfreda Tisseranda, a která svým buřičstvím a virulencí a rázným vystupováním a nekonvenční agitací podnítila tolik veřejné pozornosti, že vlna přetekla až do Vídně. Měli jsme už také své vzory a inspirátory, ve Švýcarsku, v jižním Německu a ve Vorarlbersku. Nejpozději od jara 1976 jsme se „my“ všichni rakouští odpůrci atomu dali dohromady pod jednou pomyslnou střechou – nyní MY nikoli už v uvozovkách. Co dnes ještě udivuje a musí být hodnoceno jako zázrak, je skutečnost, že mezi ideologicky velmi vzdálenými skupinami odpůrců atomu byla nezlomná jednomyslnost a solidarita s mottem: „Náš pochod má účel, atomová elektrárna musí pryč“.

Organizovaní odpůrci atomu se mohli veřejnosti prezentovat homogenně, věrohodně a svorně až do nesporného vrcholu protiatomového hnutí v Rakousku, do lidového hlasování vyhraného za šťastných doprovodných okolností 5. listopadu 1978, což byl obrovský bonus, který je v dnešní závistivé a mediální společnosti těžko představitelný.

Celý článek najdete zde.

Zdroj: kulturni-noviny.cz