Středa, Únor 19

Neopěvovaný hrdina na své poslední cestě

Poslední dny plovoucí jaderné elektrárny Sturgis mohou být předzvěstí nového úsvitu plovoucích jaderných elektráren, napsal Will Davis.

Sturgis 460
První plovoucí jaderná elektrárna na světě – Sturgis (Zdroj: World Nuclear News)

Když ráno 16. dubna několik remorkéru obklopilo a pomalu odtáhlo na dlouho utichlé a dobře udržované plavidlo z rezervní flotily James River Reserve Fleet, neproběhly žádné ceremonie, žádné famfáry, žádné kanonové saluty, pouze bylo pořízeno několik informativních fotografií. Takto za jasného slunečného dne začala poslední kapitola první plovoucí jaderné elektrárny na světě, téměř bez předchozího upozornění.

Oficiálně označovaná jako MH-1A, byla první plovoucí elektrárna na světě po generálu Samuelu D Sturgisovi, Jr. pojmenována Sturgis.

Plavidlo Sturgis bylo do značné míry neznámé jak v námořních kruzích, tak i v oblasti jaderné energetiky především proto, že celý projekt měl vojenskou povahu. Zatímco v 50. letech kolovalo společností mnoho propagačních materiálu ukazujících americký armádní koncept plovoucí jaderné elektrárny, která muže být dotažena téměř kamkoliv a poskytovat energii pobřežním oblastem, o skutečně vybudované elektrárně toho bylo publikováno velmi málo.

Plovoucí jaderná elektrárna Sturgis byla vytvořena rozpůlením plavidla SS Charles Cugle s tím, že mezi poloviny byla vložena ještě nová střední sekce. Ta obsahovala jadernou elektrárnu navrhnutou společností Martin-Marietta. Uvnitř ukrývala jednoduchý tlakovodní jednosmyčkový reaktor o tepelném výkonu 45 MW. Turbogenerátor pak dokázal poskytnout přenosné elektrické rozvodně, kterou loď vozila sebou, elektrický výkon až 10 MWe. Sturgis však nedokázal plout svými vlastními silami a musel být tažen. Měl ale vlastní kormidlo, které ho pomáhalo ovládat, zatímco byl tažen remorkéry.

Americká armáda vlastnila a provozovala plavidlo v souladu s americkou koncepcí o provozování rychle nasaditelných malých jaderných elektráren o malém výkonu ať už pro pobřežní nebo vnitrozemské použití.

Reaktor byl poprvé spuštěn 25. ledna 1967, svoji první elektrickou energii elektrárna vyprodukovala v srpnu stejného roku. Po celý rok 1967 a první polovinu roku 1968 probíhaly zkoušky a testy elektrárny, výcvik posádky a několik modifikací včetně přestavění turbíny. Historický okamžik nastal 5. října roku 1968, kdy se Sturgis stal první plovoucí jadernou elektrárnou na světě. Tehdy poskytoval energii pobřežní síti u umělého jezera Gatun Lake v Panamském průplavu. Zde Sturgis pracoval po celou dobu jeho životnosti (s výjimkou návštěvy suchého doku v roce 1972) až do roku 1976.

Svoji činnost elektrárna vykonávala bez větších přerušení (přestože se objevily menší problémy, které by mohlo mít jakékoliv takovéto zařízení) s několikerou výměnou paliva až do roku 1976, kdy byla vyřazena z provozu. Poté byl Sturgis přesunut zpět do USA, kde bylo v létě roku 1977 na základně ve Fort Belvoir ve Virginii (více méně americké vojenské centrum pro jadernou energii pro východní část USA) z reaktoru vyjmuto palivo. Poté nebyla elektrárna již nikdy uvedena do provozu a dalších více než 30 let byla ukotvena v rámci záložní flotily James River Reserve fleet a zakonzervována pro případ, že by někdy ji bylo potřeba znovu nasadit pro původní či jiný účel.

Historie ukázala, že jaderný program americké armády nepostupoval tak dobře jako jaderný program amerického námořnictva. Nakonec v novodobější historii skončila armáda (nyní pod označením Army Corps of Engineers) s několika jadernými reaktory, kterých by se raději zbavila, neboť žádný z nich nefungoval po mnoho let, přičemž Sturgis je jedním z nich. Stejně jak tomu bylo po celý jeho život i kontrakty na trvalé vyřazení z provozu a demontáž plavidla byly připraveny ve vší tichosti. Teprve před nedávnem bylo oznámeno, že americká firma Chicago Bridge & Iron se postará o rozebraní této jaderné elektrárny a o likvidaci všech souvisejících částí v Galvestonu v Texasu. Jakmile budou tyto práce dokončeny, zbytek plavidla bude pravděpodobně odtažen do Brownsville v Texasu, kde bude sešrotován. Přestože zde byly určité spory mezi lokálními městskými radami a Army Corps of Engineers, práce nakonec pravděpodobně provedeny budou.

A tak se dostáváme do letošního dubna, 48 let po výstavbě první plovoucí jaderné elektrárny na světě, a nacházíme zde určitý kontrast. Na jedné straně je v Rusku velká sláva okolo Akademika Lomosonova, plovoucí jaderné elektrárny s dvěma reaktory, která je často popisována jako „první na světě“, a jejíž start je naplánován během následujících dvou let. V důsledku tohoto vývoje si různá města a organizace začaly pohrávat s myšlenkou, že flotila takových to elektráren by mohla oživit mnoho arktických pobřežních oblastí. V některých kruzích byly dokonce rozníceny futuristické naděje, že by se mohlo nasadit mnoho takových elektráren. Na druhé straně skutečně první jaderná elektrárna na světě, Sturgis, je nyní tažena do zálivu kde bude ukončen její život.

A co říct na konec? Zachováno bylo několik částí lodi včetně kormidla a mnoha dokumentů. Možná bude snaha zachovat i několik dalších částí při jejím rozebírání, ale to budou už jen zlomky. Technické detaily konstrukce lodi a provozu, jsou vzhledem k ranému datu výstavby relativně nevýznamné. V dnešní době jsou plovoucí jaderné elektrárny na některých místech opěvovány jako nejmodernější vývoj. Těm, co však vědí o lodi Sturgis je jasné, že tomu tak ani zdaleka není.

Zdroj: World Nuclear News

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..