Čtvrtek, Únor 20

Jaderné ledoborce (3. část) – ledoborec nové generace LK-60

Ve třetím dílu seriálu o jaderných ledoborcích se zaměříme na vznikající ledoborec LK-60. Ptáte se zda Rusko opravdu potřebuje ještě větší a výkonnější ledoborec, nebo jde jen o předvedení jeho převahy v tomto oboru? Autor článku vám kromě odpovědi na tuto otázku přinese i vyprávění o průběhu vývoje tohoto projektu od první myšlenky, která stála u zrodu univerzálního ledoborce. Celý článek naleznete zde, my opět přinášíme malou ochutnávku.

Vizualizace podoby jaderného ledoborce typu LK-60. (Zdroj: Barentsobserver.com)
Vizualizace podoby jaderného ledoborce typu LK-60. (Zdroj: Barentsobserver.com)

V minulých dílech našeho povídání (část 1, část 2) jsme se věnovali jaderným ledoborcům, které již byly postaveny, dnes se zaměříme na právě se rozvíjející projekt 22220, čili ledoborec, který zatím nemá jméno a je znám pod svým kódovým označením LK-60. Povíme si, proč ruská jaderná flotila potřebuje ještě větší a výkonnější plavidla a proč bude mít ledoborec LK-60 právě takové rozměry, jaké bude mít.

Rusko dosud provozovalo jaderný ledoborec Lenin, jakousi nultou třídu o jednom plavidle, a pak dvě generace, které již byly zastoupeny větším množstvím plavidel. Jedna z nich vznikla jaksi nouzově, aby doplňovala třídu Arktika, která nemohla operovat v mělkých vodách. Od sedmdesátých let minulého století do roku 2007 bylo postaveno celkem šest jaderných ledoborců třídy Arktika a dva třídy Tajmyr. Nyní přichází třetí generace, která má nahradit současná plavidla, z nichž některá již přesluhují. Jak ale může jedno plavidlo nahradit výkonný jaderný ledoborec pro hluboké vody a ledoborec s omezeným ponorem pracující v mělkých vodách? Na tuto otázku si odpovíme později, nejdříve mi dovolte vrátit se o několik desítek let zpět.

První vize o ledoborci nové generace se objevila již v době po uvedení ledoborce Arktika do provozu, ale vývoj představ o novém plavidle se protáhl na několik desítek let. Nejdříve bylo potřeba poznatky získané provozem jaderného ledoborce Lenin uvést do praxe a nějakou dobu provozovat třídu Arktika, aby byly odhaleny její nedostatky. Provoz ledoborce Arktika byl zahájen v roce 1975 a o dva roky později doplul na Severní pól. Při této náročné cestě se nejlépe projevily její omezení a nedostatky. Další ambiciozní cestu podnikl ledoborec Sibir v roce 1978, kdy doprovázel nákladní loď Kapitan Miševskij po celé délce Severní mořské cesty. Odsud Rusko opět získalo řadu důležitých poznatků, ale to nejdůležitější mělo teprve přijít. Už tehdy ale bylo projektantům jaderných ledoborců jasné, že půjde o poměrně dlouhý proces, protože plánovali zahájení provozu ledoborce nové generace mezi lety 1995 a 2000.

Provoz jaderných ledoborců v mělkých vodách

Konstrukce ledoborce Arktika vycházela ze zkušeností s provozem jednoho jaderného ledoborce, kterým byl Lenin, což nebylo dostatečné. Proto tedy třída Arktika, i když se jednalo o třídu výkonných a velkých ledoborců, nesplňovala představy konstruktérů. Například až po uvedení prvních ledoborců třídy Arktika do provozu vyšla najevo potřeba provozovat tato plavidla v mělkých vodách Obského zálivu a řeky Jenisej, na níž leží přístav Dudinka ležící téměř 400 km od ústí této řeky. V těchto oblastech je požadován ponor maximálně 9 metrů, což je pro ledoborce třídy Arktika s 11m ponorem nepřekonatelná překážka. I kdyby ale došlo ke zmenšení ponoru stejně by tyto oblasti zůstaly zapovězeny, protože jaderný reaktor OK-900A potřebuje poměrně velké množství vody k chlazení, takže by v mělkých vodách nemusel fungovat bezpečně. První dva požadavky na nový jaderný ledoborec tedy byl menší ponor a nový jaderný reaktor.

V mělkých vodách měly původně sloužit ledoborce třídy Kapitan Sorokin se vznětovým motorem na těžká paliva, proto nebylo od jaderných ledoborců třídy Arktika požadováno, aby měly menší ponor. Tyto dieselové ledoborce měly délku 131 až 138 metrů, šířku 26,5 až 30,5, ponor 8,5 metru a výtlak 12290 až 17000 tun. Poháněla je dieselelektrická sestava čítající šest dieselových motorů o celkovém výkonu 16,2 až 18,5 MW v závislosti na konkrétním plavidle. Pro srovnání jaderné reaktory v ledoborcích třídy Arktika dodávaly na lodní šroub výkon kolem 54 MW a u ledoborců třídy Tajmyr to bylo 36 MW. Mezi lety 1977 a 1981 vypluly z finských loděnic celkem čtyři dieselelektrické ledoborce této třídy: Kapitan Sorokin, Kapitan Nikolajev, Kapitan Dranicyn a Kapitan Chlebnikov. Jejich provoz by měl skončit před rokem 2020. První dva ledoborce měly zajímavý osud, takže se k nim v textu ještě vrátíme.

Ledoborce třídy Kapitan Sorokin trpěly několika nedostatky. První z nich vás jistě napadne při srovnání jejich výkonu s výkonem třídy Tajmyr, která byla také vyvinuta pro mělké vody. Druhý nedostatek byla závislost na zásobě paliva, protože zajíždění do doku kvůli doplnění paliva a vlastní doplňování omezuje provoz ledoborce. Výkon by šel zvýšit použitím silnější motorů, což by ale znamenalo větší zásoby paliva, čímž by vzrostl výtlak a ponor. Ponor této třídy ledoborců byl 8,5 metru, což je jen o půl metru méně než je minimální ponor požadovaný k provozu ve vodách Obského zálivu a toku řeky Jenisej. Touto cestou tedy nebylo možné jít a konstruktéři ledoborců začali projektovat ledoborec s jaderným pohonem, který by byl výkonnější a lehčí.

Zimní pohled na nákladní přístav v Dudince. (Zdroj: E-river.ru)
Zimní pohled na nákladní přístav v Dudince. (Zdroj: E-river.ru)

Celý článek najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..