Úterý, Říjen 16

Historie jihoafrické jaderné bomby: překvapivá odhalení a tichý konec

Jihoafrické jaderné hlavice na skladě. Zdroj: Atominfo.ru

Africký kontinent většinou není místem, které bychom spojovali s rozvojem vysokých technologií. Historická odhalení však často překvapí, jako i v tomto případě. S tím, jak víc a víc vody utíká od konce studené války, jsou postupně odtajňovány četné archivy a dokumenty, které například ukazují, že Jihoafrická republika svého času rozvinula velmi rozsáhlý jaderný program, zcela srovnatelný například s jaderným programem dnešního Íránu, a dokázala to i přes četná embarga a mezinárodní sankce. V 90. letech se svého jaderného arzenálu vzdala a zlikvidovala jej, společně s dokumenty, týkajícími se jejich vývoje. Jeho historie však pro nás může být zajímavá i dnes. Uvádíme zde proto článek, převzatý z ruského portálu Atominfo.ru, jehož prvotním zdrojem jsou statě amerického armádního důstojníka Roye Hortona III, který dlouhá léta pracoval v různých odděleních vojenské rozvědky (například jako radarový analytik). Odkazy na ruský a americký zdroj jsou umístěny na konci článku.

Od civilu ke zbrani

Ve svých začátcích jihoafričtí vědci a politici směrovaly jaderný program své země převážně civilním směrem, na výzkumné a energetické reaktory, a obohacování uranu pro výrobu jaderného paliva. Tato jeho část je poměrně dobře známa a popsána.

Ale historie jihoafrické jaderné bomby je dodnes zahalena tajemstvím, především proto, že vláda JAR stále není ochotna poskytnout informace o konkrétních detailech jejího vývoje. Navíc nechala zničit všechny dokumenty, které s vojenským jaderným programem souvisely.

Snaha Jihoafrické republiky o vytvoření vlastního jaderného arsenálu si vyžádala čtyři hlavní složky: uranovou rudu, centrifugy, schopné obohatit uran až do zbraňové kvality, vzdělaný a schopný personál a možnost vyrábět nebo kupovat součástky jaderných hlavic.

Suroviny nepředstavovaly žádný problém, základem civilního jihoafrického jaderného programu byly obrovské zásoby přírodního uranu, kterými země disponuje. Jižní Afrika dodávala uran pro potřeby amerického a britského vojenského jaderného programu na konci druhé světové války. Podle Richarda Bettse, předsedy amerického Institute of War and Peace Studies, JAR prodala Spojeným státům přibližně 40 tis. tun oxidu uranu, za které obdržela 450 milionů dolarů.

Výměnou za tyto dodávky Spojené státy umožnily více než 90 vědcům a inženýrům z JAR výcvik a vzdělání na svých jaderných objektech. Druhá položka v seznamu tak byla odškrtnuta a země mohla zahájit vlastní výzkumný program „na využití explozivních jaderných zařízení za mírovým účelem“. Na tomto místě stojí za to poznamenat, že „civilní jaderný výbuch“ není žádnou nesmyslnou formulací – v 50. a 60. letech tehdejší jaderné země, především SSSR, prováděly pomocí jaderných výbuchů například seismologické průzkumy.

Spojené státy se také uvolily postavit v Jižní Africe výzkumný reaktor SAFARI (funguje dodnes, především jako výrobna radioizotopů) a vycvičit další tým vědců a techniků, zaměřených na reaktory. Od roku 1965 američtí výrobci zásobovali SAFARI jaderným palivem.

Americká pomoc umožnila JAR postavit svůj jaderný program na pevných základech, vzala si jej pod svou záštitu i MAAE. V roce 1976 ale jihoafrická vláda odmítla podepsat Dohodu o nešíření jaderných zbraní a Spojené státy přerušily veškerou spolupráci v této oblasti. V té době už měly všechny tehdejší jaderné velmoci (USA, Velká Británie a SSSR) k dispozici četné zprávy o tom, že „mírový“ jaderný program JAR není mírový tak docela.

První kroky na jaderné cestě

Úspěchy, kterých dosáhli jihoafričtí vědci a inženýři v civilním jaderném sektoru, a zájem o výrobu elektrické energie na jaderných elektrárnách podnítil v JAR výzkum obohacovacích technologií. Jelikož na SAFARI byly používány články se 45% obohacením, nechala jihoafrická vláda postavit továrnu „Y“ (Y-Plant) ve Valindabě 35 kilometrů od Pretorie. Na Y-Plant se jihoafrickým vědcům podařilo zrealizovat vlastní originální proces separace izotopů U-235 a U-238 pomocí proudu vodíku. Mimochodem, právě obchodním tajemstvím a ochranou duševního vlastnictví později vláda odůvodňovala svou neochotu pustit na jaderné objekty inspektory MAAE.

Satelitní snímek Y-Plant, továrny na obohacování uranu, z roku 1991. Zdroj: isis-online.com
Satelitní snímek Y-Plant, továrny na obohacování uranu, z roku 1991. Zdroj: isis-online.com

Současně s obohacováním uranu JAR zahájila program na výzkum civilních jaderných výbušnin. V roce 1969 hlavní jaderný úřad země, AEB (později AEC) zřídil vědeckou skupinu, jejímž úkolem bylo vyhodnotit všechny ekonomické a technické aspekty civilních jaderných výbušnin. Úkolem skupiny nebyla skutečná průmyslová výroba, nýbrž teoretický průzkum a vyhledávání v tehdejší vědecké literatuře.

Vědci se soustředili na nejjednodušší konstrukci jaderných bomb, s dělovou hlavicí. Podstatou jejího fungování je, že uran nevybuchuje, dokud jej není pohromadě větší množství, takzvaná kritická hmotnost. V bombě s dělovou hlavicí jsou dva kusy uranu, každý o podkritické hmotnosti, vystřeleny proti sobě pomocí konvenční výbušniny, a po srážce začíná nekontrolovaná štěpná reakce. Složitější, ale účinnější konstrukce je imlozivní, u které je uran (nebo plutonium, které nelze použít u dělové bomby) uložen v kouli o nízké hustotě, takže její hmotnost je efektivně podkritická. Koule je obklopena výbušninami, které ji při při výbuchu stlačí natolik, že se štěpná reakce spustí. Jihoafričané se soustředili na jednodušší leč méně účinnou dělovou konstrukci, která je zároveň bezpečnější (je možné ji rozebrat a skladovat po částech), a nevyžaduje plutonium, které země v té době neměla k dispozici.

V roce 1974 tehdejší premiér Forster vydal nařízení o zahájení tajného výzkumu na tomto poli, který měl být kryt různými projekty z mírového sektoru, například budováním uranových dolů. Schválil také financování jaderné střelnice v poušti Kalahari. Ačkoliv všechny výzkumy v Jižní Africe zůstaly oficiálně i nadále čistě civilní, stát je začal postupně utajovat, což odůvodňoval například výše zmíněnou ochranou vlastních originálních výsledků před průmyslovou špionáží.

Utajení se však neudrželo dlouho. Už v 70. letech se od lidí, kteří jihoafrické jaderné objekty navštívili, začaly objevovat zprávy o začínajícím a vážně míněném vojenském programu. Místní jaderní vědci byli totiž na své úspěchy patřičně hrdí a v soukromých rozhovorech s cizinci o nich mluvili téměř otevřeně. Zahraniční návštěvníci o nich mluvili jako o dobře připravených odbornících, kteří chtěli „ukázat světu, čeho je schopna Jižní Afrika“.

V době, kdy práce na jaderné bombě v JAR teprve začínaly, mnozí jihoafričtí jaderní vědci studovali v zahraničí. Později jim byla tato možnost odepřena, stejně jako účast na mezinárodních konferencích. Zůstali ve svém úsilí osamoceni, což jim však nezabránilo bombu dělového typu skutečně vytvořit.

Překažená zkouška 1977

Stavbou střelnice v Kalahari přešli Jihoafričané od slov (neboli teoretického výzkumu) k činům. V letech 1975 až 1976 byly v okolí vojenské základny Vastrap vyryty dva vrty, hluboké 250 metrů, na rok 1977 byly naplánovány první zkoušky. V roce 1974 své vlastní jaderné testy provedla Indie a jihoafrická AEC pravděpodobně spoléhala na to, že hněv „světové veřejnosti“ zůstane ve snesitelných mezích.

Práce na jaderných výbušninách podléhaly v JAR státnímu tajemství, ale země neudělala nic pro to, aby jakkoliv zakamuflovala výstavbu potřebné infrastruktury. V roce 1977 byla dokončena první hlavice, honosící se jménem Monstrum, která obsahovala méně obohacený uran a měla tak mít menší účinnost. Podle některých informací AEC pracovala v té době i na druhé bombě a plánovala ji dokončit další rok, přičemž nová hlavice by již obsahovala vysoce obohacený uran. Úspěchy jihoafrických vědců nebyly malé, podařilo se jim snížit výchozí hmotnost pumy ze 3 tun na 600 kilogramů.

Američané v té době již věděli o tom, že se Jižní Afrika chystá testovat jaderné výbušniny a že tato zkouška má být „civilní“. Rozdíl mezi civilním a vojenským jaderným testem je však čistě věcí názoru a fakticky žádný neexistuje. Spojené státy tenkrát varovaly JAR, že takové pokusy mohou neblaze ovlivnit politiku v regionu a ohrozit vzájemné vztahy dvou zemí. Stojí za připomenutí, že celý jihoafrický jaderný program v té době stále podléhal utajení, takže Američané oficiálně – ať už fakticky či nikoliv – o jeho vojenské složce neměli žádné informace.

Samotnou zkoušku nakonec zhatili Sověti. V srpnu 1977 byly přípravy na test zpozorovány ze sovětské družice a sovětští předáci o tom okamžitě informovaly Američany. Ačkoliv jihoafrická vláda všechno zapřela, pod nátlakem SSSR, USA a Francie přípravu na „civilní“ zkoušku zastavila.

Tento neúspěch vedl ke změnám v domácím jaderném programu. Vláda předala jeho vedení od státního úřadu AEC státní korporaci Armscor – Jihoafrické zbrojní společnosti, která změnila směr prací od výzkumu k budování skutečného obranného jaderného arzenálu.

Incident Vela

22. září 1979 americká výzvědná družice zaregistrovala krátký, ale intenzivní dvojitý záblesk světla v jižní části Atlantického oceánu. Tento objev, známý jako incident Vela a dodnes oficiálně nevysvětlený, opět přitáhl pozornost celého světa k jadernému programu JAR, dva roky poté, co byla země donucena přerušit jaderné zkoušky, a především ke spolupráci mezi JAR a Izraelem. Mnozí spekulovali o tom, že tyto dvě země, z nichž každá rozvíjela (v případě Izraele nejspíš rozvíjí) tajný vojenský jaderný program, provedli společný jaderný test. Jihoafrická vláda všechna obvinění tenkrát popřela. Stojí za zmínku, že některé verze mluví také o tom, že incident Vela neměl s jadernými zkouškami nic společného a že mohlo jít například o pády meteoritů.

Nová armádní infrastruktura

Výzkumná laboratoř Advena. Zdroj: http://nuclearweaponarchive.org/
Výzkumná laboratoř Advena. Zdroj: http://nuclearweaponarchive.org/

Přechod od výzkumu ke zbrojení vedl k významnému zlepšení jaderné infrastruktury JAR. Armscor nechala vybudovat nový objekt Advena 20 kilometrů od Pretorie, který zahájil provoz v květnu 1981. Nejprve to byly jen dvě nenápadné budovy, součást velké centrály Armscor. Advena měla dobré vybavení, bylo na ní možné vytvořit i implozivní atomovou bombu, ale vojáci se rozhodli soustředit na výrobu bezpečných a účinných dělových bomb na základě koncepce, navržení AEC. V polovině 80. let se společnosti podařilo vymoct od vlády financování Centrálních laboratoří Advena, kde byl naplánován vývoj strategických raketových nosičů s jadernými hlavicemi. Země vedla rozsáhlou spolupráci s Izraelem pod krytím „vesmírného programu“, jehož základem byly izraelské rakety Jericho.

Jak Jihoafričané k jadernému materiálu za dob embarga přišli

Na tomto místě je třeba říct, jak vlastně se podařilo jihoafrickým politikům, vědcům, inženýrům a armádě vybudovat prakticky z ničeho utajený jaderný program v době studené války, kdy všechny takové aktivity byly sledovány, a dokonce v něm pokračovat i poté, co tehdejší velmoci podepsaly Dohodu o nešíření jaderných zbraní. V 70. letech hrála v jihoafrickém jaderném programu klíčovou roli zahraniční pomoc, například příprava odborníků na amerických jaderných objektech. Vojenské aktivity v jaderném sektoru vláda, jak už bylo řečeno, tajila, a navíc v 60. a 70. letech neexistoval jednotný světový systém kontroly vývozu jaderného zboží tak, jak ho známe dnes. Podle odtajněných dokumentů CIA, „Jihoafrická republika neměla prakticky žádné problémy s nákupem materiálů a technologií, potřebných pro jejich jaderný program“.

Podmínky prodeje jaderných komponent a technologií zpřísnil až prezident Jimmy Carter (v úřadě 1977-1981), jehož kabinet také pozastavil vzdělávání studentů z Jižní Afriky a dodávky jaderného paliva. V té době však již JAR měla vše, co potřebovala pro obohacování uranu a vytvoření jaderné bomby. Navíc USA zůstaly ve své snaze osamoceny, mnoho evropských zemí ve spolupráci s Jižní Afrikou pokračovalo.

Další důležitou okolností je, že vojáci z Armscor zvolili právě dělový typ bomby, který je sice nejprimitivnější, ale zároveň nejjednodušší. Mezinárodní sankce tak sice zabránily jihoafrickým inženýrům nakupovat v zahraničí technologicky vyspělé vybavení, ale nakonec nebylo až tak zapotřebí – vymysleli si vlastní originální řešení nebo upravili výrobky, které pod dohody o nešíření jaderných zbraní nespadaly a koupit je nebyl problém. Například ve zmíněné továrně Y navrhli a dokonce i vyrobili spolehlivé izolační klapky, oddělující dvě rotující části obohacovacích centrifug. Inženýrům z Armscor se zase podařilo upravit obyčejný dvouosý soustruh tak, že na něm bylo možné opracovávat kovové součástky pro bombu. Nabízí se tu mimochodem přímá analogie s dnešním Íránem, kde mezinárodní sankce podle některých zpráv spíš domácí jaderný výzkum podněcují, přestože značně ztěžují podmínky vědecké práce.

Jak AEC, tak Armscor si dobře uvědomovaly, že jejich práce musí probíhat v co největším utajení, aby nepřitahovala příliš velkou pozornost výzvědných služeb západních ostatních zemí. Nákup materiálů a technologií proto prováděly po malých částech a od různých dodavatelů. Dnes už JAR nepřímo přiznává, že v 70. letech obcházela celní a státní vývozní kontroly a směrnice o obchodu s jaderným materiálů, ale vláda pochopitelně odmítá odhalit, jakým způsobem se jim to podařilo a kdo byli její dodavatelé. Skutečnost je taková, že v případě Jižní Afriky se sankcemi podařilo dosáhnout pouze toho, že práce na bombě byla o něco zpomalena.

USA a dalším zemím se však podařilo zasadit ránu jménu Jihoafrické republiky na mezinárodním poli. V roce 1977 přišla o své místo v Radě guvernérů MAAE, kde ji nahradil Egypt. Šlo o poměrně významný políček, jelikož toto místo bylo rezervováno pro „africkou zemi s nejrozvinutějším jaderným programem“, což JAR v té době nepochybně byla (a vlastně je dodnes).

V roce 1979 Jihoafrická republika nebyla připuštěna na Generální konferenci MAAE, tímto chtěly tehdejší jaderné velmoci přinutit zemi k podpisu Dohody o něšíření jaderných zbraní. Ironií osudu tato konferenci probíhala v indickém Dilí – Indie pět let předtím provedla podobné jaderné zkoušky, jako ty, které JAR zatrhly Velká Británie, USA a SSSR a též odmítla podepsat Dohodu. Přesto se na rozdíl od JAR jaderným vyděděncem nestala.

Jaderná zbraň hotova

Přes všechny sankce a omezení se Armscor podařilo na objektu Circle spustit výrobní linku na jaderné hlavice. AEC nakonec v roce 1979 dovedla k dokonalosti svou druhou bombu, kterou však nebylo možné dopravit k cíli kvůli nízké bezpečnosti.

Koncem 70. let se také továrně Y-Plant podařilo vypořádat s prvními problémy a zahájila výrobu obohaceného uranu pomocí centrifug. Jihoafričané při jejich stavbě a nastavování postupovali především metodou pokusu a omylu. Továrna se tak přes slibné začátky neustále potýkala s velkými problémy, například kvůli chemické kontaminaci byla výroba v letech 1979 až 1981 zcela zastavena. Podle odhadů vyrobila JAR na Y-Plant asi 550 kilogramů vysoce obohaceného uranu.

V roce 1982 dokončila Armscor první skutečně použitelnou (tj. přepravovatelnou) variantu jaderné bomby. Jelikož JAR neměla k dispozici žádné strategické nosiče, dopravit ji k cíli bylo možné pouze letadlem. Armádní inženýři neustále vylepšovali a modifikovali technickou stránku projektu, koncepčně ale zůstali u návrhů, vytvořených AEC.

Vývoj bomby brzdila nutnost dodržovat velmi přísný režim utajení. Pracovalo na něm také poměrně málo lidí, například na objektu Circle v této oblasti pracovalo pouze 35 lidí z celkového počtu 100 zaměstnanců. Spoustu vybavení museli navíc dělat téměř na koleně. Pod vedením armády se však projekty rozjížděly, v roce 1989 už na Circle pracovalo na 300 lidí, z toho přibližně polovina na úkolech, souvisejících s jadernou pumou a obohacováním uranu.

Charakteristika zbraně

Armádní korporace Armscor kladla velký důraz na modernizaci a bezpečnost jaderných hlavic. Dělová konstrukce bomby nevyžaduje žádné zvláštní výbušniny ani technologicky vyspělá hi-tech řešení, praktická realizace však vyžaduje poměrně komplikovaná technická řešení, například pojistku proti detonaci při neplánovaném pádu či mechanické manipulaci.

Inženýři z Armscor vymysleli a sestrojili unikátní systém pojistek proti detonaci při pádu bomby, ale jeho zkoušky trvaly několik let a obsluha se ukázala být velmi náročná. Jako další ochranné opatření rozdělili jadernou část bomby na dvě části. Sestávala tak ze čtyř fragmentů, dvou jaderných a dvou „nejaderných“, zajišťujících aerodynamickou stabilitu bomby. Jaderná část obsahovala kouli z vysoce obohaceného uranu s otvorem uprostřed a druhá měla formu válce, který do něj přesně pasoval, oboje s podkritickou hmotností. Při detonaci by byl válec velkou silou vytlačen ze svého pouzdra do otvoru a celková hmotnost tohoto útvaru by přesáhla kritickou. Výkon takové pumy činil okolo 10 až 18 kilotun.

Výroba hlavic probíhala velmi pomalu. Zabývalo se jí málo lidí, obrovská pozornost byla věnována kvalitě produkce a bezpečnosti, kvůli embargu na dovoz jaderného materiálu vyráběla země řadu produktů svépomocí. Dokázala proto sestavit nanejvýš dvě bomby ročně.

V době, kdy se chystalo zrušení vojenského jaderného programu, měla JAR k dispozici osm hlavic. Šest z nich bylo připraveno k použití, ale jen pět bylo vhodných pro dopravu, jedna byla zkušební, další nebyla dokončena a poslední neobsahovala obohacený uran a sloužila spíš jako prostředek pro výcvik personálu. Všechny hlavice, které bylo možné dopravovat letadlem, byly použitelné i na raketových nosičích, které země rovněž aktivně vyvíjela, ale tyto výzkumy byly zrušeny současně s jaderným odzbrojením.

Válka o Namibii a návrat střelnice v Kalahari

Vojenský jaderný program dostal pro JAR zvláštní význam v letech 1987 až 1989, když se politická a vojenská situace regionu změnila výrazně v neprospěch Jižní Afriky v souvislosti s válkou o nezávislost Namibie. Angolská vojska, vybavená a vycvičená sovětskou armádou, stále častěji vycházela ze střetu s Jihoafričany jako vítězové. Kubánský vůdce Fidel Castro vyslal na angolsko-namibijskou hranici 15-tisícový oddíl vojáků pro účast v útočných operacích. Kubánská armáda předpovídala, že pokud spojené síly socialistických zemí zaútočí na Namíbii, čeká JAR drtivá porážka.

K rozsáhlé válce nakonec nedošlo, v srpnu 1988 obě strany podepsaly dohodu o ukončení palby, ale ne mír, a kubánští vojáci zůstali blízko severních hranic JAR. Jihoafrická vláda proto rozehrála jadernou kartu. Dala USA a SSSR najevo, že země se bude bránit všemi prostředky, které má, pokud mírová jednání nebudou dovedena do konce. Tehdejší prezident Pieter Botha nařídil korporaci Armscor zahájit přípravu na jadernou zkoušku v poušti Kalahari. Tím chtěla JAR nejspíš dotlačit obě velmoci k tomu, aby dosáhli odvedení kubánských vojsk z jihoafrických hranic. V prosinci roku 1988 nakonec Kuba, JAR a Angola uzavřely formální dohodu o uznání nezávislosti Namibie a dohodly harmonogram odchodu Kubánců.

Jaderné odzbrojení

Slavná fotografie Frederika Klerka a Nelsona Mandely, dvou prezidentů JAR, kteří ukončili politiku apartheidu. Davos, 1992. Zdroj: flickr.com

Odchod Kubánců a angolských vojsk, podporovaných Sovětským svazem, byl zlomem v historii jihoafrického jaderného zbrojení. Konec studené války postupně význam vojenského atomu snižoval a tento trend nedokázala zvrátit všechna úsilí společnosti Armscor, která při budování jaderné infrastruktury předvedla poměrně slušný výkon. Pieter Botha z vedení země odešel a v září 1989 se prezidentem stal Frederik de Klerk, spojovaný ve světě především s ukončením éry apartheidu.

Kromě ukončení politiky apartheidu začala Klerkova administrace připravovat zemi k jadernému odzbrojení a podepsání Dohody o nešíření jaderných zbraní. V červenci 1990 byly zahájeny práce na demontáži hlavic, do konce září 1991 pak technici vybrali z hlavic všechen obohacený uran a přepravili jej do skladů v Pelindabu. 10. července 1991 JAR podepsala Dohodu, 16. září pak vstoupila v platnost smlouva s MAAE, na jejímž základě pak o dva měsíce později do země dorazili první inspektoři agentury. Potřebovali však celé dva roky na to, aby si prohlédli všechny objekty a zmapovali celý jihoafrický jaderný program.

24. března 1993 prezident de Klerk poprvé veřejně – parlamentu JAR a světu – oznámil, že jeho země vyvíjela rozsáhlý a ambiciózní vojenský jaderný program a že zlikvidovala veškerý svůj arzenál. Jižní Afrika se tak stala první zemí, která tak učinila (po rozpadu Sovětského svazu se své jaderné výzbroje vzdala například Ukrajina).

Odkazy na zdroje: Atominfo.ru, Fas.org, Globalsecurity.org

2 Comments

  • Jana

    Dobrý den,
    chtěla jsem se zeptat, z jaké literatury jste čerpal? Píšu ve škole seminární práci právě na toto téma a sháním zdroje a literaturu.
    Děkuji
    Jana Vaculová

    • admin

      Dobrý den,
      zdroje jsou uvedeny pod článkem. Čerpali jsme z internetu, informace na odkazovaných webech jsou převzaty z knihy Roye Hortona III.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.