Pátek, Říjen 18

Jaderné elektrárny a malá japonská města. Příběh jedné symbiózy

Idylický pohled na jadernou elektrárnu Šimane. Dokud je vše v pořádku, japonský model spolupráce malých měst a elektráren funguje dobře.

V roce 1970 začala u japonského města Kašima stavba jaderné elektrárny Šimane. Místní obyvatelé byli zpočátku vůči projektu naladěni velmi negativně a prošel jen s velkými obtížemi, proběhla řada demonstrací a protestů, především ze strany místních rybářů. Dvacet let nato lety začal provozovatel elektrárny, společnost Chugoku Electric, mluvit o možném rozšíření a stavbě nových bloků. Opět to vyvolalo demonstrace, tentokrát ale projaderné. Hlasy místních rybářů v místní samosprávě opět rozhodly – 15 ku 2 pro rozšíření elektrárny.

Tento příběh je pro Japonsko poměrně typický a dává klíč k pochopení toho, proč jsou Japonci z větší části věrni jádru i po pětistupňové havárii na Fukušimě (před ní to byla víra téměř absolutní). Kašima totiž nezůstala zkrátka – jako protislužbu za souhlas městské samosprávy k výstavbě dalšího bloku jaderné elektrárny Šimane vybudovala Chugoku (v českém přepisu Čugoku) obrovské sportovní centrum s fotbalovými a baseballovými poli, tenisovými hřišti a gymnastickou halou a mnoho dalších infrastrukturních zařízení. Samotný blok ještě hotový není, ale sportovní centrum ano a navštěvují jej tisíce lidí.

Takové protislužby za povolení od radnice však nejsou ani zdaleka jedinou výhodou, kterou mají obce v sousedství jaderných objektů. Každý rok vydává japonská vláda na jejich účet nezanedbatelné částky ze státního rozpočtu, v roce 2009 činila toto „morální odškodné“ 1,15 miliard dolarů. Je třeba říci, že ne celou částku dostávají obce pro své potřeby, i tak jde ale o nemalé peníze. Stojí za zmínku, že slušné podle domácích měřítek odškodné vyplácí všem zasaženým stavbou jaderných bloků i Čína, z tohoto důvodu jsou tamní úřady při vydávání povolení ke stavbě snad ještě vstřícnější, než japonské – někdy natolik vstřícné, že energetici zahajují stavbu ještě dřív, než ji schválí ústřední kontrolní orgány (také více než ochotné).

Platby z centra nejsou jediným příjmem, který plyne obcím, sousedícím s jádrem. Mají své podíly na četných vedlejších dotacích, všichni obyvatelé dostávají individuální „odškodné“, obecní samosprávy zase anonymní příspěvky, které podle názorů mnohých posílá ve skutečnosti jaderný průmysl.

Například město Higašidori, které se nachází vedle stejnojmenné jaderné elektrárny, je na ní v podstatě závislé – 46% jeho rozpočtu tvoří peníze, které získalo tak či jinak jejím prostřednictvím, ať už z dotací, daní nebo z toho, že tam pracuje mnoho jeho obyvatel. Ve městě nyní probíhá rozsáhlá rekonstrukce centra, na kterou by jinak nejspíš nemělo.

Tento způsob soužití měst a elektráren je však velkým trnem v oku odpůrcům jaderné energetiky a nutno říci, že jejich argumenty mají smysl – místní úřady podle nich zavírají oči nad problematickými otázkami bezpečnosti a nehledají jiné zdroje příjmů, protože jsou už zvyklí na laciné jaderné peníze.

Japonská veřejnost tomu však příliš velkou váhu nepřikládá. Protijaderná hnutí v Japonsku nikdy nevyšplhala do takových výšin, jako se jim podařilo ve Spojených státech a Evropě. Vodou na jejich mlýn je havárie na Fukušimě, po které se v Tokiu sešly dvě velké demonstrace a premiér Naoto Kan vyhlásil dočasné pozastavení dalšího rozšiřování jaderného parku. To je však v podstatě první krok tohoto druhu po letech jaderné expanze a jeho dopady nejdou vůbec srovnávat s tím, co nyní probíhá v Evropě (včetně Ruska, kde jsou po Fukušimě prováděny rozsáhlé bezpečnostní kontroly) a Spojených státech.

Jaderná elektrárna – jediná cesta k přežití

To však může těžce narazit u místních politiků. Například starší obyvatelé Kašimy si dobře pamatují, jak jejich město vypadalo, než byla postavena JE Šimane – stejně, jako několik staletí předtím. Lidé ráno chytali ryby a odpoledne chodili na trh je prodat, což byla jediná dostupná obživa (Kašima leží na odlehlém pobřeží jižního cípu Japonských ostrovů). Teď to sice provozují také, ale jen tak pro zábavu – každý z nich dostává ročně tisíce dolarů přímých kompenzací.

Výmluvný je například komentář třiašedesátiletého rybáře Cunejošiho Adatiho, který byl před 40 lety, když probíhala jednání o stavbě elektrárny, protijaderným aktivistou. Říká, že mnozí obyvatelé městečka byli vůči projektu naladěni velmi nepříznivě. Dvacet let nato, při stavbě nových bloků, nikdo z Kašmy už nebyl proti, včetně samotného Adatiho. „Fukušima nás vyděsila, v hloubi duše se samozřejmě bojíme toho, že by se něco takového mohlo stát tady. Ale město ví – bez jaderné elektrárny nepřežije“.

Rybářské chatrče vystřídaly moderní domy, vyšlapané cesty – asfaltové silnice. Jen několik desítek obyvatel Kašimy si dále vydělává na život tradičním rybařením, všichni ostatní pracují na Šimaně.„Oni ani vůbec pracovat nemusejí, peníze k nim tečou proudem tak jako tak“, řekl jistý místní politik, který si přál zůstat v anonymitě. Dvakrát se pokusil získat místo starosty s protijadernou kampaní a pokaždé prohrál.

Jeho oponenti, například Jošifumi Matsujama, předseda obchodní komory města Oma (leží v nejsevernější části ostrova Honšú), argumentují podobně jako Adati – malá a odlehlá města jaderné elektrárny potřebují, nic jiného jim totiž údajně nezajistí stabilní přísun peněz do rozpočtu.

Japonská vláda tedy svou vyhláškou zasáhla do zájmů mnoha menších měst v sousedství jaderných elektráren. To se však dotýká i krajských samospráv (nebo, podle japonské tradice, prefektur) – pokud budou zastaveny probíhající projekty, mohou mít zanedlouho všechny problémy těchto míst na starosti. Otázka bezpečnosti elektráren je v tomto případě až na druhém nebo přinejlepším „jedenapůltém“ místě.

Související články: Čína: mezi růstem a bezpečností

Čína: turisté versus jádro, jádro versus turisté

Zdroj: New York Times, Atominfo.ru

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..