Neděle, Únor 17

Litva a Bělorusko: příběh jedné až tří jaderných elektráren v Pobaltí

Země v okolí Baltu byly vždy znesvářenou rodinou (podobně jako například Střední Evropa). Nyní se staletý konflikt přesunul do energetické roviny. Není však o nic méně vyhrocený, spíše naopak.

Přinášíme čtenářům Atominfo.cz příběh souboje o vlastní jádro mezi Běloruskem a zeměmi pobaltského regionu. V minulém článku byla uvedená stručná historie nedávného bělorusko-litevského konfliktu, kdy Bělorusové nepřímo obvinili Litevce z porušování bezpečnostních zásad při likvidaci Ignalinské jaderné elektrárny v souvislosti s únikem radiací kontaminované mycí suspenze do půdy. Radioaktivní kapalina se mohla dostat do půdy a půdou do příhraničních běloruských jezer. Zatím není nic známo o tom, že by někdo podnikl skutečné dozimetrické experimenty, které by to potvrzovaly nebo vyvracely, k dispozici jsou pouze více či méně odborné odhady. Celá věc však má i velmi významný politický rozměr a úzce souvisí s vývojem energetické situace v Pobaltí.

Připomeňme si současnou bilanci zdrojů elektřiny pobaltských zemí. Polsko, které je bezpochyby významným hráčem na tomto poli, nemá žádnou jadernou elektrárnu a žije z tradičních tepelných a alternativních zdrojů. Už několik let tamní politici nahlas koketují s myšlenkou nějakou postavit, zatím však nedošlo dále, než na slova (je samozřejmě možné, že něco již bylo politiky dohodnuto v kuloárech). Z trojice Lotyšsko, Estonsko, Litva má vlastní jaderné kapacity pouze Litva. Tedy, v současnosti už ne – jednou z podmínek připojení k Evropské unie bylo uzavření Ignalinské JE, oficiálně z důvodů bezpečnosti (reaktor elektrárny je typu RBMK, tedy stejný, jako měl Černobyl). Tehdejší litevské vedení jej odsouhlasilo, země tím ale přišla o největší zdroj elektřiny, dle různých zdrojů Ignalina produkovala 60 až 80 procent energie. Nemá jej však čím nahradit, a to ji činí závislou na dovozu, především na ruské ropě.

Rusko staví v Kaliningradské oblasti zbrusu novou Baltskou jadernou elektrárnu se dvěma bloky, která má být dokončena v roce 2016 a která je mimochodem jedním z těch skutečně úspěšných projektů Rosatomu v poslední době – zatím nedošlo k žádnému časovému skluzu ani větším problémům. Elektrárna (a to je důležité) je už předem dimenzována na vývoz elektrické energie do okolních zemí.

Posledním významným hráčem v regionu je Bělorusko, které nedávno zásadně změnilo rozložení sil – vláda konečně po dlouhých a náročných jednáních dohodla stavbu první jaderné elektrárny v zemi. Hlavním dodavatelem bude „překvapivě“ Rusko. Stojí za zmínku, že prosadit tento projekt nebylo ani pro Lukašenkův režim zcela jednoduché – jinak k politice vcelku neteční Bělorusové si tentokrát dupli s tím, že mají v živé paměti černobylskou tragédii, a zorganizovali několik protestních akcí. Nakonec však elektrárna zvítězila a nyní jedou přípravné práce ke stavbě naplno, již byly vyřešeny otázky s dodavatelem a financováním (ruské banky poskytly Bělorusku půjčku).

Litva se tak ocitla ve velmi nezáviděnihodné situaci. Země se totiž chystala postavit místo Ignaliny novou jadernou elektrárnu, dokonce na stejném místě, jež by vyřešila energetický deficit, který jí hrozí, a navíc by mohla energii vyvážet. Ruský a běloruský projekt, které oba mají před Litvou velký náskok, však činí tuto možnost téměř nerealizovatelnou – západní Evropa akutním deficitem netrpí a disponuje vlastním jádrem, a sousední země jsou vesměs už zabrané. Litevská vláda peníze na zaplacení celého projektu nemá, nemožnost vyvážet energii snižuje jeho atraktivitu pro potenciální zahraniční investory.

Nutno říci, že si země za tyto potíže může z velké části sama. Litva vstoupila do EU v roce 2004, rozhodnutí uzavřít Ignalinu tedy padlo ještě dříve. Vedení země však velmi dlouho nepodnikalo žádné kroky k napravení situace a nahrazení výpadku energie. Kvůli protahování a rozpolcenosti litevských špiček například padla ruská nabídka spoluúčasti na projektu výše zmíněné Baltské jaderné elektrárny. První a zatím poslední výběrové řízení na novou litevskou JE bylo vypsáno vloni a zúčastnila se jej jediná společnost, jihokorejská KEPCO, která však nakonec ze soutěže odstoupila. Někteří litevští politici obvinili Rusko z ovlivňování tendru, nicméně zůstalo jen u slov a je příznačné, že se řízení nezúčastnila ani Francie, ani USA, pro které by možnost postavit vlastní jaderné elektrárny přímo pod nosem u Ruska byla jistě lákavá (například Francie několikrát vyjádřila ochotu zapojit se do běloruského projektu, nakonec z toho sešlo).

Litva tedy zvolila jinou taktiku – co nejvíce zpochybnit projekt běloruské jaderné elektrárny (potenciálně chystané polské projekty přitom nechávají litevské politiky zcela chladnými) a pokud možno co nejvíce oddálit jeho uvedení do provozu. Již několikrát čelní představitelé země prohlašovali, že ji považují za nebezpečnou a neodpovídající mezinárodním standardům (viz Související články). Jistou odezvu to vyvolalo, například letos 5. května ve Vilniusu prohlásil Ronald Pofalla, šéf kanceláře německé kancléřky, že „projekt běloruské JE nevyhovuje mezinárodním bezpečnostním standardům“, po setkání s litevským premierém Andriusem Kubiliusem. Uvedl, že „…jsme stejného názoru v této věci – jaderná elektrárna na běloruské straně, která se nachází jen 50 kilometrů od Vilniusu, nebude odpovídat existujícím mezinárodním požadavkům na bezpečnost pro takové projekty“. Mezinárodními požadavky jsou zde míněny evropské standardy. Litevský ministr energetiky Arvidas Sekmokas zase požádal Evropskou komisi o věnování většího dílu její pozornosti ruskému a běloruskému projektu, údajně zazněl z litevské strany i návrh, že by se země EU zavázaly elektřinu z nich nekupovat.

Už dříve (v roce 2010) zazněla také řada protestů proti běloruskému projektu z Rakouska. Běloruská jaderná elektrárna bude stavěna podle ruského projektu AES-2006, jedná se o systém generace III+, tedy to nejlepší a nejmodernější, co může Rusko nabídnout (a co nabízí například v tendru na stavbu dvou bloků JE Temelín). Z hlediska bezpečnosti je podle názorů expertů zcela srovnatelný s analogickými americkými a francouzskými projekty AP-1000 a EPR (každý z nich má své zhruba stejně velké „mouchy“). Rakušané však nezpochybnili kvality samotného projektu, ale to, zda mu bude běloruská elektrárna vyhovovat, a považovali za nedostatečné informace, které Rusko o ní poskytlo. Až doteď v tom byli sami, nyní se k nim ve světle chystaných „pofukušimských“ testů jaderných elektráren napříč Evropou připojilo Německo. Zbytek Evropské unie však zatím reaguje jen vlažně nebo vůbec nijak. Stojí za zmínku, že jedním z nejvážnějších rakouských argumentů proti běloruské elektrárně byla údajná nedostatečná odolnost proti pádu letadla, nedávné testy v Německu však ukázaly, že některé tamní JE na tom také nejsou v tomto ohledu příliš dobře (viz Související články).

Pro Litvu tedy situace vypadá skutečně špatně. Jedinou nadějí pro ni je tak to, že ruská Baltská JE nebo běloruský projekt nebudou dovedeny do konce. U Baltské JE to zřejmě nehrozí (uznává to například i litevský konzultant u Mezinárodní agentury pro jadernou energii Povilas Vaišnis). V Bělorusku však potíže nastat mohou – zatím nejsou zcela dořešeny otázky prodeje a distribuce elektrické energie a vlastnictví elektrárny po dostavbě a ukládání radioaktivních odpadů.

Související články: Litva se nevzdává projektu nové jaderné elektrárny, zatím však není připravena mluvit o konkrétních časových lhůtách

Běloruská jaderná elektárna straší Litvu

Čtyři německé reaktory nejsou bezpečné, může je poškodit i pád menšího letadla

Další střet mezi Litvou a Běloruskem při likvidaci Ignalinské elektrárny: údjaně unikly tuny radioaktivního odpadu a půdou se dostaly až do Běloruska

Jan Reichler

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.