Sobota, Srpen 24

Rozhovor s Vladimírem Asmolovem, jedním ze členů ruského expertního týmu, vyslaného do Japonska tři dny po havárii na JE Fukušima

 

Kdo sleduje dění kolem jaderné elektrárny Fukušima, si určitě všiml, že přinejmenším první týden byly informace, přicházející z Japonska, jen kusé a občas mírně rozporuplné. To je samozřejmě možné vysvětlit snahou místní samosprávy a vlády nepřipustit, aby došlo k panice, což by mohlo skončit velmi tragicky – prefektura Fukušima leží jen asi 100 kilometrů od Tokia a jde o jednu z nejhustěji zabydlených oblastí v Japonsku. Je to však velmi nepříjemné pro ostatní země, které se pak mohly při analýze situace opřít pouze o více či méně úspěšné dohady. Řada jaderných zemí proto poslala do Japonska jednak materiální pomoc (například Francie robotickou techniku pro práci v místech s vysokou hladinou radiace, USA ochranné obleky), jednak odborné delegace. Ty měly za účel především nabídnout Japoncům pomoc při likvidaci havárie, ale také zjistit aktuální informace „z terénu“. Učinily tak USA a Rusko, obě země vyslaly dvoučlenné skupiny. Přinášíme nyní rozhovor s jedním z ruských delegátů, zástupcem ředitele společnosti Rosenergoatomu a odborníkem na bezpečnost jaderných reaktorů Vladimírem Asmolovem, který do Japonska zamířil krátce po tragickém zemětřesení.

Pane Asmolov, vy jste do Japonska letěl už tři dny po zemětřesení…

Ano. Ještě předtím, hned další den po té tragédii, vytvořil Rosatom zvláštní operativní štáb pro sledování situace na jaderné elektrárně Fukušima. Už od prvního dne jsme se snažili být v obraze, co se tam děje. Měli jsme jen velmi málo informací, ale už od počátku bylo jasné, že naši japonští kolegové budou potřebovat pomoc, a že čím dříve jim bude poskytnuta, tím lépe. V pondělí Sergej Kirijenko (šéf Rosatomu, pozn. red.) nařídil, že máme odletět do Japonska, a letadlem záchranné služby jsme letěli do Tokia. Tam jsme byli tři dny a sešli jsme se s mnoha lidmi, kteří byli tak či onak zapojeni do likvidace havárie.

V čem vlastně úloha Vaší delegace spočívala?

Chtěli jsme poskytnout našim japonským kolegům veškeré své zkušenosti a znalosti s řešením krizových situací na jaderných elektrárnách. Za posledních 25 let byly u nás, v USA, Evropě a jinde provedeny stovky pokusů a propočítány všechny možné mimořádné, krizové a havarijní situace. Už čtvrtstoletí (myšleno od havárie na JE Černobyl, pozn. red.) pracujeme na tom, aby se neopakovaly tragické scénáře velkých havárií. Naši pomoc ale využili jen zčásti a myslím, že ne příliš úspěšně. Podle mého názoru byla řada jejich kroků málo efektivní a vůbec je nemuseli dělat.

Co konkrétně podle Vás šlo na Fukušimě udělat lépe?

Především měli za každou cenu co nejdříve připojit přívod elektrické energie. Natáhnout kabely, přivézt dieselové generátory, využít vojenské loďstvo – cokoliv, jen aby začal fungovat havarijní chladicí systém (zemětřesení a vlna tsunami vyřadily na JE Fukušima záložní dieselové generátory, které napájejí ochranná zařízení; systém byl funkční, ale neměl „šťávu“ a v důsledku toho začaly všechny další problémy: zvýšení teploty palivových článků, únik vodíku atd. – pozn. red.). Jsou to základní postupy, které jsou vyzkoušeny desetiletími praxe.

Další věc, které jsme si všimli – Japonci v první chvíli neměli efektivní řízení. V takových situacích je nejhorší možnou věcí nečinnost. Celý jejich organizační aparát byl příliš pomalý, my jsme například vůbec nechápali, kdo za co odpovídá a kdo to vlastně řídí. Při takové krizi je potřeba nastavit jasný a tvrdý, až totalitní systém kontroly a rozhodování.

Měli jste nějaké praktické návrhy?

Když došlo ke zvýšení radiace v areálu elektrárny, navrhl jsem, aby se pracovalo na směny – střídat pracovníky. Přijali to. Také jsem doporučil udělat díry ve střechách, to už neprošlo. Pokud by tak učinili, mohly by se vyhnout několika explozím vodíku.

Jak celkově oceňujete práci Japonců?

Nemohu nikoho soudit. Došlo tam k hrozné tragédii, zemětřesení a tsunami všechno zničili a srovnali se zemí. Ale personál a provozovatel jaderné elektrárny musejí za jakýchkoliv okolností myslet především na jadernou bezpečnost. Přestože velmi cítím s Japonci, myslím si, že v případě havárie na Fukušimě neudělali všechno, co bylo možné udělat, aby zabránili degradaci paliva, se kterou začaly všechny další potíže.

Nicméně k ní došlo, a hned začaly spekulace o budoucnosti jaderné energetiky… Možná to z mé strany zní trochu paradoxně, ale jaderná energetika sama o sobě naopak ukázala svou výdrž. Samotné reaktory a ochranné systémy téměř dva dny bojovaly o život, zatímco lidé nedělali skoro nic. Reaktorové nádoby vydržely jak výbuchy, tak obrovské přepady tlaku a teploty (to už nyní není tak úplně pravda, na jednom z bloků je menší trhlina, přes kterou uniká radioaktivní voda do moře, velká odolnost reaktorů je přesto neoddiskutovatelná vzhledem k tomu, že šlo o zcela mimořádnou situaci – pozn. red.).

Ale došlo k radiační kontaminaci okolí.

Bohužel ano. Ale hladina záření zatím nijak neohrožuje lidské zdraví. Projel jsem 150 kilometrů dlouhou cestu od Tokia na sever s dozimetrem – úroveň radiačního pozadí se za tu dobu zvýšila 1,5-krát. Například v Helsinkách je čtyřikrát vyšší úroveň radiace přirozeně a nikomu to nevadí (sluší se připomenout, že p. Asmolov porovnává hodnoty v Japonsku a Finsku s běžným radiačním pozadím v Rusku).

Nebo ty spekulace, že s párou se do vzduchu dostal radioaktivní jód a že nikdo nesmí jíst špenát, pokud nebyl pěstován v uzavřeném skleníku. My jsme počítali ty dávky a došli jsme k tomu, že by člověk musel sníst téměř tunu špenátu, aby do sebe dostal významnější množství radioizotopů. A v tuto chvíli je toho jódu-131 už asi jen pětina z původní hodnoty, protože se rychle rozpadá (poločas rozpadu I-131 činí přibližně 8 dní, pozn. red.

Teď budou nejspíš požadavky na bezpečnost jaderných elektráren dále zvýšeny, že?

U nás v Rusku jsou bezpečnostní požadavky i tak velmi vysoké, někdy možná až příliš. Nicméně teď po Fukušimě budeme zkoušet jejich odolnost v situacích, se kterými se dříve vůbec nepočítalo – například kdyby někde ve středním Rusku najednou vzniklo tornádo a vysušilo všechny chladicí bazény. Ale i pro tento případ, který je zcela nepravděpodobný, musíme mít připravena zvláštní ochranná opatření – například připojení záložního čerpadla, které dodá potřebnou vodu.

Je možné jadernou elektrárnu Fukušima opravit?

Ne, fungovat už nikdy nebude. Teď je potřeba všechno zalít vodou a stabilizovat reaktory v tom stavu, v jakém jsou teď – nelze připustit další degradaci palivových článků.

Vladimír Asmolov (nar. 1946) je v současnosti zástupcem ředitele energetické společnosti Rosenergoatom. Narodil se v Moskvě, vystudoval Moskevskou univerzitu energetiky. Jeho odbornou specializací je termofyzika, přenos tepla v jaderných elektrárnách, bezpečnost jaderných reaktorů, je autorem 170 odborných článků, kromě řady ruských vědecko-technických časopisů je členem odborné rady mezinárodního „Nuclear Engineering and Design“. V jaderné sféře pracuje celý život, začínal v Kurčatovském institutu, v roce 2006 byl jmenován zástupcem generálního ředitele Rosenergoatomu pro vědu a výzkum. Stojí za zmínku, že rok působil jako zástupce ministra jaderné energetiky (2003-2004).

Zdroj: Atominfo.ru

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..