Pátek, Duben 26

Od krystalky k mikroprocesorům – rozhovor s prof. Čestmírem Šimáněm, jedním ze zakladatelů české jaderné fyziky

Atominfo.cz s laskavým svolením autora, Filipa Jediného ze Studentské unie FJFI ČVUT, přináší čtenářům rozhovor s jedním z největších doyenů české jaderné fyziky, profesorem Čestmírem Šimáněm (nar. 1919), který spoluzakládal Ústav jaderné fyziky AV a stal se jedním z pionýrů jaderného a kvantově-fyzikálního výzkumu v tehdejším Československu.

Studoval ve Francii u Frederica Joliota-Curiea, nositele Nobelovy ceny za práce v oblasti radioaktivity, a podílel se také na organizační práci v jaderné oblasti – působil v několika agenturách s působností jak v ČSSR, tak i po celém Východním bloku.

Rozhovor uvádíme v plném rozsahu s drobnými redakčními úpravami a poznámkami. Je velmi rozsáhlý, pan profesor Šimáně mluví jednak o své vědecké práci, jednak o životě vědce před a po válce, slavných fyzicích, které zažil osobně a které dnes najdeme v každé středoškolské učebnici, a mnoha dalších tématech.

Prostřední část rozhovoru, ve které rozpráví o fyzikálních tématech, je mírně náročnější (určitě si však vystačíte se středoškolskou fyzikou), v první a závěrečné části si však přijdou na své všichni – dozvíte se mnoho zajímavostí například o začátcích spolupráce v jaderné a kosmické oblasti mezi zeměmi socialistického tábora a USA v době studené války, co se měřilo ve fyzikálních praktikách na technice před sedmdesáti lety či například o začátcích indického jaderného výzkumu a některých záhadách, které je provázejí.

Je naší milou povinností poděkovat redaktorovi studentských novin FJFI ČVUT Filipu Jedinému za poskytnutí kompletního textu rozhovoru a za svolení k publikaci. Nyní už uvádíme samotný rozhovor.

* * *

Dostalo se mi té cti domluvit si setkání s profesorem Čestmírem Šimáně, jedním ze zakladatelů naší fakulty, a zeptat se ho na pár otázek. Jelikož i přes požehnaný věk (91 let!) dochází každou středu pod Vítkov na urychlovač mikrotron, domluvili jsme si rozhovor právě tam. Setkání to bylo velice příjemné, zajímavé a hlavně poučné. Ani jsem se nemusel moc vyptávat, pan profesor se rozhovořil sám.

Tak jsem si pročítal ten váš časopis. Za mého studia jsme také vydávali časopis, jmenoval se Kruh. Vydávali jsme ho v septimě, tedy asi jeden rok. Musel jsem se kvůli tomu naučit psát všemi deseti. Přivydělával jsem si kondicemi, tak jsem si zaplatil kurz psaní na stroji. Také jsem obstarával tisk.

Šéfredaktorem byl spolužák, o kterém se později ukázalo, že to byl skrytý fašista. Před válkou navštívil Německo a potřásl si rukou s Hitlerem, ale to jsme se dozvěděli až několik desítek let potom.

A když zatýkali 17. listopadu studenty, dal jim seznam. Byl to provokatér, který sbíral reakce na různé podněty. Jedna z hlášek, které jsme otiskli, byla „Ten Benito Mussolini je*al až mu tekly sliny“, a on potom pozoroval, jak se k tomu kdo zachová, takže z naší třídy bylo hned několik studentů zatčeno na jeho udání.

To jsou takové skandální detaily… Je prostě třeba dát si pozor na kamarády, víte?

Gymnázium jste studoval kde?

Do tercie v Opavě, pak na 3. reálném gymnáziu v Brně. Pocházím tedy z Opavy, konkrétně z Kateřinek. Ještě pořád se hlásím ke slezské národnosti, stejně jako dalších pár tisíc lidí.

Potom se otec musel přestěhovat do Brna, protože byl státní úředník. Aby nepřišel o doživotní penzi, volil přestěhování celé rodiny do Brna, v Opavě jsme nechali vilu se zahradou. To bylo tenkrát kruté.

Rodná vila stále stojí?

Ano. Můj otec byl stavitel, sám si ji navrhl, takže mám výkresy, které jsou podepsané jeho jménem. Vlastně mým, já se totiž podepisuji totožně. Po válce ale bylo na domě hodně dluhů a po smrti otce jsme vilu museli prodat. Ale současní majitelé ji hezky zvelebili a máme s nimi velmi dobré vztahy.

Jaké máte vzpomínky na dětství?

Vzpomínky na Opavu mám nádherné, to je krásné město a rád se tam vracím. Před dvěma měsíci jsem měl na Slezské univerzitě přednášku, takže tam mám stále jakousi vazbu. Jinak vzpomínky na dětství jsem vydal knižně samizdatem, ale pouze pro kruh rodiny a nejbližších známých.

Já jsem nebyl vůbec nějak nasměrovaný, v Opavě jsem se věnoval všemu, takže jsem za doby studia nevěděl, čím budu. Tenkrát se vydávala Encyklopedie československé mládeže, kam psal i Běhounek (František Běhounek, jeden z prvních českých jaderných chemiků a zakladatelů jaderného výzkumů, autor řady autobiografických a sci-fi děl – redakce Atominfo.cz) a řada univerzitních profesorů, a to formovalo mládež. To, co se tam zrovna objevilo nového, tím jsem chtěl být. Chtěl jsem být třeba hvězdářem, ale rodina mne od toho odradila, protože hvězdáři mají nízké platy.

Jaderné začátky

A jak jste se dostal k jaderné fyzice?

Něco o radioaktivním rozpadu jsme měli už na střední škole, ale Brno, na rozdíl od Prahy, nebylo „kvantované“, tam se přednášela i na vysoké škole klasická mechanika, zatímco v Praze už profesor Trkal (Viktor Trkal, představitel prvorepublikové generace českých vědců, fyzik a autor proslulé mezi studenty přírodních věd a techniky učebnice Mechanika hmotných bodů a tělesa, redakce Atominfo.cz) vychovával nástupce v kvantové fyzice – Votrubu (Václav Votruba, český kvantový fyzik, který významnou část svého života strávil v SSSR a stal se náměstkem ředitele SÚJV Dubna), bratry Matyáše (Zdeněk a Miloš Matyášovi, profesoři UK)

Jinak já sem začínal všecko, věnoval jsem se řemeslnické práci, konstruoval jsem letadýlka, bastlil jsem, na bicyklu jsem měl namontovanou krystalku, takže jsem jezdil po Brně se sluchátky na uších. Úplně chápu dnešní blázny s mobily, co pořád něco poslouchají.

Tenkrát měly stanice i několik stovek kW, takže to hezky do sluchátek hrálo. Když se vložila do sklenice od piva, tak se to ještě zesílilo. A takhle mě to vzbudilo, když byla první mobilizace v květnu roku 38.

Co jste dělal za války?

Já jsem se ještě stihl vrátit z letního pobytu v Jugoslávii, shlédnout barevný film Tajemství panoptika a druhý den byla mobilizace. Protože jsem šel studovat na techniku, tak jsem se přihlásil do studentského oddílu, navlékli nám uniformy, naučili nás výstražně harašit závěrem od pušky, jak dělat strážní službu a byli jsme nasazeni na měsíc na brněnské hlavní nádraží. Samozřejmě jsme neměli ani jeden náboj, aby nedošlo k nějakému incidentu. No a když nás velmoci Mnichovskou dohodou prodaly, tak nám Češi plivali pod nohy, že jsme se nebránili. To nebyla příjemná doba.

Pak se šlo studovat a i po březnu, kdy nás Němci zabrali, jsme si z toho pořád ještě dělali legraci. Na prázdninové praxi u Paříků v Napajedlích – to už se zdravilo Heil Hitler – tak se vcházelo do kanceláře se vztyčenou pravicí a hláškou „Nové kolo, mokré kolo. Neurath, nas*at!“ Neurath byl Reichsprotektor. Ale to ještě Němci nezatýkali, protože ještě neměli všechno zmapováno. To všechno začalo až 17. listopadu, takže pro mě jsou hlavní vzpomínky nejen na listopad 1989, ale především na listopad 1939.

Co jste dělal po zavření škol?

Víte, co je to Puddelspringer?

Tak to netuším.

To je poskok v obchodě. Poskok, který skáče za pultem – Puddelspringer. Našel jsem zaměstnání v obchodě s rádii, tam se uplatnila moje znalost radioamatéřiny. Postavil jsem oscilograf s obrazovkou Philips, který té firmě pak sloužil jako reklama.

No a potom v roce 41, když se otevřel abiturientský kurz na průmyslové škole, tak jsem tam absolvoval druhou maturitu jako strojní průmyslovák. Pak už nezbylo nic, než být nasazen.

Kde?

Mohl jsem volit mezi západním Německem a Chomutovem. Tak jsem si vybral Komotau – Poldihütte, Poldinu huť. To už bylo jako v Reichu, nemohl jsem jezdit volně domů, do Brna. Ale chovali se k nám nasazeným (byli jsme tam 4) ti Němci vcelku slušně. Bydleli jsme ale v dřevěných barácích v lágru, mezi myšmi, blechami a štěnicemi. Z Brna jsem si přivezl publikaci od V. Majera (Vladimír Majer, jeden z dalších zakladatelů bádání v oblasti jaderné chemie v ČR, profesor FJFI ČVUT – redakce Atominfo.cz). Ten za války vydal takovou knížečku Radiochemie, kde jsem se poprvé dověděl o štěpení uranu.

V tom jste pokračoval po válce?

Po válce jsem měl za sebou předválečný rok a měsíc techniky a rychle se doštudovávalo. Celkem jsem absolvoval asi 2 roky a 7 měsíců vysoké školy. Přitom jsem se dal ještě zapsat na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy university jako mimořádný posluchač, chodil jsem na přednášky z matiky, z teoretické fyziky a experimentální fyziky, na které jsem byl navíc asistentem… No byl to fofr, to člověk neznal ani hodinu oddychu.

Maminka ze mne chtěla mít strojního inženýra, pokud možno ve Škodovce, ale já měl už z průmyslovky strojařiny dost. Navíc nás tam učili vysokoškolští profesoři, kteří nás mimoděk již připravovali na zkoušky na technice po válce. Přešel jsem tedy na slaboproudařinu. A hlavně jsme absolvovali praktika.

Co se tenkrát v praktikách měřilo?

Když jsem pak jako asistent na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity praktika organizoval já, měřila se třeba velikost náboje elektronu. Byla taková příručka, myslím, že od Maška, Jeništy a Nachtigalla, kde byly všechny úlohy pro přírodovědecké fakulty a podle těch se dělalo. Dále bylo v Brně velké množství přístrojů, které tam Němci nechali. Díky benevolenci profesora Zahradníčka jsem je uváděl do provozu. Například Wilsonovu mlžnou komoru, rtuťovou difúzní vývěvu, rotační vývěvu, Geiger-Millerův počítač … K tomu se váže taková příhoda. Mlžnou komoru jsem uvedl do provozu, Geigery pouze částečně, ale stačilo to, abych zjistil, že šutry, které jsem si vezl z Jáchymovských hald, jsou pouze hlušina. Protože když jsem utíkal z Německa, tak jsem všechno, co jsem měl na lágru, nechal tam a radši jsem vezl to kamení, v domnění, že budu mít nějaké radioaktivní preparáty. Naučil jsem se také docela dobře sklářit.

Profesor Zahradníček jednou za mnou přišel, že byl v Praze, a že Akademie věd vypsala dvě stipendia do zahraničí na jadernou fyziku. Takže jsem na jeho popud jel za profesorem Petržílkou (tenkrát ještě nebyl profesorem, byl tam profesor Žáček, vynálezce magnetronu, kterého studenti vyobcovali). Profesor Petržílka zahlaholil „To je výborný, pane kolego, že jste přijel. Půjdeme hned za profesorem Trkalem.“ Tak jsme za ním šli a ten mě přivítal: „Víte, ta možnost sice je, ale spíše jen potenciální, ale napište si žádost.“ Vzal jsem tam tedy nějaký papír a napsal rukou žádost o to stipendium, nechal jsem to v Praze a čekal. To byl leden nebo únor 1947.

Nevěděl jsem však, že přítelem profesora Zahradníčka je Ing. Dohnálek, který za války stavěl Rybitví a byl náměstkem ministra chemického průmyslu a členem té pracovní komise v akademii. A ten prý řekl: „Když pojede jeden Čech, tak pojede taky jeden Moravák“. To já tenkrát netušil, že se to rozhodlo takto, to jsem se dozvěděl až po mnoha letech.

Takže jsem do Francie o velikonočních prázdninách přijel, koupil si knížku o cyklotronu, zopakoval si fráninu, a když mě přijal profesor Joliot, tak první otázka byla, co jsem dělal. Když jsem mu řek, že jsem uváděl do provozu Wilsonovu mlžnou komoru a že se vyznám ve vysokém vakuu, tak mne hned přidělil do skupiny cyklotronu. A tam se mi podařilo náhodou vybudovat zařízení, které automatizovalo provoz cyklotronu. Operátor tam jen seděl a zařízení samo začalo regulovat, relátko tikalo „Te Te Te Te Te Te“ a už to dovedlo magnetické pole do rezonance… To se Joliotovi hrozně líbilo, protože byl původně inženýr. Pak už jsem měl dveře otevřené všude. Jako jeden z pěti francouzských komisařů pro jadernou energii mě pustil do Châtillon, kde se vyvíjel jaderný reaktor a kde se projektoval nový cyklotron na 25 MeV, pro který jsem na logaritmickém pravítku počítal magnetické pole. Odtamtud jsem také přivezl plány Van der Graafa, který je v Řeži. Ale to nebylo tajné, Francouzi byli velice benevolentní.

Také jsem pracoval na urychlovači v Ivry, téhož typu, který byl poté tady v Hostivaři. Účastnil jsem se dokonce stávek v Paříži a podepisoval jsem petice, když zavřeli jednoho pracovníka francouzského komisariátu. (smích)

Proč ho zavřeli?

No protože asi vyzradil nějaké státní tajemství ohledně zásob uranu. Byla to šťastná doba, poslouchal jsem přednášky Joliota, přednášky de Broglieho. Víte, já bych všem studentům přál, aby se co nejdříve dostali do zahraničí. Doma nebudou proroky! Naše země je moc malá a nemáme peníze, abychom postavili zařízení, odpovídající jejich znalostem. A je to i propagace české vědy. Takže počítat s tím, že musíte jet do zahraničí. A když jste ženatí, tak mít tolerantní manželku.

Vy jste se ženil kdy?

No já byl ženatý, já už měl tenkrát pětiletého syna. Ale za peníze ušetřené na stipendiu jsem si pak manželku do Paříže na kratší čas přivezl a pracovala s dcerou Joliotových. Joliot mi nabízel, ať tam zůstanu, ale já cítil morální povinnost se vrátit, protože jsem tam byl za peníze ČAVU. Takže jsem únor 48 prožil v Paříži, ale pak jsem se vrátil, protože jsem cítil povinnost zde něco splnit. K tomu Joliot také přispěl svou tezí, kterou měl v přednáškách – proč se dělá aplikovaný výzkum. Že totiž teoretický fyzik musí hledat také uplatnění svých výsledků. Já nevím, jestli jste katolík…

Jsem křtěný, ale…

No já jsem sice vystoupil z církve, ale mám úplné církevní vzdělání. Když se Ježíše ptali, zda je správné platit daně, řekl jim: Dej císaři co císařovo a božího Bohu. Takže když někoho táhne pouze teorie, tak by se měl pořád koukat, jestli může tomu císaři něco dát. A když mu něco dá, tak pak je volný a má svobodu si bádat o čem chce! Proto mám hodně výsledků z aplikací.

Jak jste si vydělával za dob studií?

Já nepamatuji, že by někdo dostal nějaké kapesné. Já si vydělával kondicemi, vždycky tu byli žáci, kteří potřebovali doučování. Platilo se 5 K za hodinu. A já si za to mohl dopřát jezdit si na jízdárně na koníčcích. Taky jsem si platil English College.

Kolika jazyky hovoříte?

Plynně slovem i písmem francouzsky a německy ze školy, rusky z pobytů v Rusku v Dubně, anglicky především ze styků a zaměstnání v atomové agentuře ve Vídni. Já měl pod sebou v oddělení Američana, Australana, Francouze, Rakušana, Rusa, Němce… A to se mluvilo všemi jazyky.

Pak samozřejmě rozumím mluvené polštině a přeložím si italštinu a španělštinu. Jo a také umím latinsky, latina má kupodivu velmi blízko k češtině. Německy jsem uměl, protože otec pocházel z dvojjazyčné rodiny. My jsme si normálně hráli s německými dětmi, to se všechno změnilo až s Hitlerem.

Byl potom cítit odchod Němců a německého kapitálu?

Německý kapitál neměl kam odcházet, ten byl hlavně v Sudetech. Před válkou jsme taky neměli svůj průmysl, Škodovka byla napůl francouzská, brněnské textilky byly anglické… To se u nás tkaly látky, poslaly se do Anglie na oštemplování a vracely se jako anglické látky.

Takže žádný rozdíl oproti dnešku?

Ne! Ne, to bylo velice podobné, možná jen méně kruté. Dnes již mohou firmy sbalit zařízení a přestěhovat jej za ještě lacinější pracovní silou. Globální kapitál…

Co vy a počítače?

No, nikdy jsem se nedostal ke hraní her na počítači, já ho prostě beru jako nástroj, který usnadňuje práci. To co se dřív pracně počítalo ručně, spočítá za mne třeba Excel.

A čím se zabýváte tady na urychlovači?

V podstatě jsem se vrátil k tomu bastlení, na kterém jsem kdysi začínal, ale teď je to trochu na jiné úrovni. Od rádií jsem se přes urychlovače a integrované obvody dostal až k mikroprocesorům.

V rozhovorech se s oblibou ptáme, se kterou historickou osobností či vědcem byste se rád setkal, ale s Vámi je to tak, že Vám tito vědci přednášeli…

(smích) To je moc složitý, víte. To se s časem mění podle mých různých zájmů, ale třeba s takovým panem profesorem Hostinským z Brna, který zemřel v roce 1951. Na toho jsem napsal takovou hezkou vzpomínku, která vyjde v časopisu Československých matematiků a fyziků.

A také Louis de Broglie, toho jsem pamatoval. Byl to takový šlechtic, musí se to vyslovovat [de broj] a kdo to vyslovuje [broglie] tak je považován za neinteligenta… To byl velmi kritický a vzdělaný člověk. On se vždycky na semináři postavil do kouta, opřel se a měl velice fundované připomínky k přednášené látce. Například si všiml, že ve vlnovodech lze použít stejné rovnice jako pro rozptyl fotonu.

To byli ti velcí fyzikové. Oni se mezi sebou bili! Já, když dnes čtu paměti Einsteina, Borna, de Broglie, Heisenberga, tak se vracím do jejich doby. Einstein až do své smrti pořád nevěřil teorii neurčitosti. A když čtete Heisenbergovy principy kvantové teorie, tak z velké části je to dokazování, že v každém případě neurčitost existuje. Pokud se teda uvažují částice. Schrödinger zase nikdy nepřestal věřit, že všechno jsou vlny. Byl v rozporu s Bornem, který požadoval částice a ne kontinuum. No a oni si to mezi sebou vyřizovali takovým elegantním způsobem. Oni se citovali, uznali a pak napsali „ALE můj názor je…“

Takže vrátit se zpátky do dvacátých let, k tomu víru, do počátku, kdy ještě všichni žili, a podebatovat s nimi. Já jsem v Paříži už zachytil jen konec, už byla kvantová elektrodynamika, spinorová pole, kvazispinorová a jiná pole a částice jako jejich excitace… To jsem se mimochodem musel všechno naučit až tam, u nás to nebylo. A později byla kvantová mechanika a kvantová elektrodynamika prohlášena za evangelium. Asi právem . Ale ten svět je možná někde jinde.

Mně teď snad vyjde taková práce, ve které dokazuji, že pomocí tzv. mezonových sil, které mění klidovou hmotnost, lze dojít až k vlnové Schrödingerově rovnici. To samozřejmě platí pro kontinuum, čili například pro elektron ve vázaném stavu v atomu. To je právě to moje „císaři jsem dal všechno, co jsem dal“ a teď se můžu zabývat tím svým.

Dnešní studenti mají ten hendikep, že naprosto věří tomu, co je ve školách naučí. A jsou to ochotni tvrdě obhajovat.

Henri Poincaré (francouzský matematik, který žil na přelomu 19. a 20. staletí, všeobecně uznávaný jako jeden z největších matematiků všech dob; mimo jiné významně přispěl k rozvoji Einsteinovy teorie relativity a matematického aparátu mechaniky – redakce Atominfo.cz) jedenkrát napsal, že kvantovou mechaniku nepovažuje za konec. A Henri Poincaré byl Někdo! Takže bych studentům radil, aby byli pořád skeptičtí a nic nepřijímali jako dogma. Jakmile začnou pochybovat, jsou na správné cestě.

Třeba fascinující na kvantové chromodynamice (věda o stavbě základních stavebních částech atomového jádra, protonech a neutronech – redakce Atominfo.cz) je, že se nepodařilo dostat z toho kvarkového pytlíku jeden izolovaný kvark, a je spousta nezodpovězených otázek. Proč je náboj tak přesně definován? Proč je hmota soustředěná ve vazebných silách mezi kvarky a ne přímo v nich? Odvození spektra klidových hmotností pomocí Higgsova bosonu se stále posunuje dál a dál…

Takže to je teď Váš předmět zájmu?

Já už jen dávám dohromady, co jsem si za celý život vymyslel. Je to dost těžký, protože je to často kontra současným názorům. Ale snažím se to dostat na papír, protože když je člověk takhle starej, tak už si nemůže moc plánovat.

Ale oči Vám zjevně slouží velmi dobře (pan profesor má před sebou vytištěný email docela malým fontem)
To je díky tvrdým umělým čočkám z plexiskla, které mi v roce 90 implantoval profesor Kraus. A když chci vidět ještě přesněji, tak si vezmu brýle.

Máte nějaký recept na dlouhověkost?

Dokázat, abyste každý večer hodil starosti za hlavu, usínat bez stresu, přečíst si něco, při čem se Vám zavírají oči… Já teď čtu Švejka a nějaké ty paměti, ale přednost má Švejk, toho znám už nazpaměť.

Dále je velmi důležité pevné rodinné zázemí. Já jsem měl do konce života jednu manželku, a nebýt nešťastné nehody v domácnosti před rokem a půl, byla by tu dodnes se mnou.

Moje manželka mne následovala do míst, kam se jí třeba i nechtělo, snášela stěhování a starost o děti.

A dále je velmi důležitá i svoboda. Když jsem chytal divoké myšky a dával je do terária, tak ony měly spoustu prostoru ve středu té nádoby, ale umřely u skla, neustálým běháním dokola. Také jsme měli jezevčíka a ten jako štěně nesnesl být zavřený. Při otevřených dveřích neopustil kuchyň (kde se dala podlaha dobře utřít), i když tu možnost měl. Když jsme ho ale v kuchyni zavřeli, tak bez ustání škrábal a naříkal. Stejně tak člověk má v genech touhu po svobodě, ta se nedá potlačit, i když dnešní civilizace se o to pokouší. Když náš jezevčík něco provedl, tak byl smutný a čekal trest. Když dostal plácnutí, bylo hned všechno v pořádku. Trest má následovat co nejdříve po provinění.

No a kromě toho se nenechat ničím vystresovat. Měl jsem takovou knížku Sur la coordination, kterou napsal francouzský profesor Yves Rocard, a tou jsem se také zčásti řídil. Nic není tak vážné, aby to nenalezlo nějakou nápravu, život jde vždy dál. Ale je třeba počítat s tím, že při změně zaměstnání musíte začínat všechno od začátku. A dobré je začít v něčem, co se zrovna rozvíjí.

Když jsem odešel z Řeže v roce 61 do atomové agentury, tak jsem nepočítal s návratem do Řeže. Kariéra vysokoškolského učitele mne stále lákala. S brněnskou technikou jsem byl ve vztahu jako přednášející už od počátku padesátých let. Mohl jsem si dovolit létat ráno z Prahy přednášet do Brna a pak zpět. To co dnes vyčítají poslancům (smích).

A stál jsem u zrodu Jaderné fakulty, takže díky konexím jsem pak přešel na fakultu a musel jsem začínat znova, teorie reaktorů pokročila. No a potom jsem odešel do Dubny a zase konec.

Jak dlouho jste byl v Dubně?

Čtyři roky. Vrátil jsem se jako šéf katedry, ale snažil jsem se dát co nejrychleji prostor mladým. Přednášek je vždy omezený počet. A když je někdo docentem, tak musí mít přednášky. Před válkou platilo, že přednášky měli pouze profesoři a docenti, to bylo vyloučené, aby přednášel asistent. Venia docendi znamená „přístup k vyučování“. A když nebylo místo na vysoké škole, přednášeli docenti na středních, já měl v Brně na střední škole tři! A také, když učila před válkou profesorka, tak si mohla za plat dovolit pomocnici v domácnosti. Dnešní žena musí pracovat na dva stavy, a to je nemyslitelné.

Takže podle Vás chybí peníze pro profesory?

Málo peněz a učitelů je moc. A škol je ještě víc, i těch vysokých. To náš stát nemůže absorbovat, absolventi nemají uplatnění a školy jsou kvůli financování nuceny nabrat co nejvíce studentů. A pak se kontroluje, kolik jich uspělo, takže zase vzniká tlak na učitele a snižují se nároky a kvalita. To je začarovaný kruh. Jediné východisko je udržet kvalitu výuky na VŠ i za cenu nižšího výstupu a nehodnotit školy podle toho, kolik vychovaly studentů. Kvalita vzdělání by se měla také zvyšovat umožněním studia na zahraničních univerzitách, studenti se pak mohou sami rozhodovat, zda se vrátí, nebo zůstanou v cizině, to já nikdy neodsuzuji.

Navíc dnes se musí školy starat studentům o ubytování a stravování, to za mých studentských let nebylo. Student se musel sám starat. Většinou braly studenty na byt za poměrně nízký peníz vdovy. A na vysokých školách neexistovala osobní oddělení (to měly na starosti zemské úřady) ani velká studijní oddělení. Školy se nestaraly, kolik lidí prospělo. Index a vysvědčení ze zkoušky, to bylo všechno. Vysvědčení mělo desetikorunový kolek. A profesor, když zkoušel, tak ať student uspěl nebo ne, musel zaplatit 30 korun, to byl vedlejší příjem profesora (smích). Já sám považuji spoustu údajů, které rektorát nebo ministerstvo sbírá, za úplně zbytečné. Předpověď nějakých trendů je stejně scestná. Profesor Čupr, který nám v Brně přednášel statistiku, řekl: „Varuji vás, nikdy nevěřte statistikám.“

Jaký je Váš názor na celkovou koncepci školství?

No to je hotová katastrofa. Vždy, když se unifikuje a centralizuje, tak je to k ničemu. Je třeba školství diferencovat. Mozkové hardwary jsou také diferencované. A nevím, k čemu bude zlatníkovi nebo skláři matematika. Pro šikovné ruce je to přece vedlejší a nedůležitá zátěž. Taky mi přijde nesmyslná představa utajení státních maturit. Vždycky se totiž nějakým způsobem k těm věcem najde cesta, to je taková česká povaha.

Jaký jste byl vyučující?

Měl jsem například přednášku z neutronové fyziky. Bylo tam 7 posluchačů a postupně přestávali na přednášky chodit. Když se to zcvrklo na 3, zeptal jsem se jich: „Jestlipak jste viděli film Sedm statečných? A viděli jste, jak to dopadlo?“ no a začali mi chodit.

Při zkouškách jsem nikdy nebyl zastáncem omezování doby zkoušek. Důležité je, aby ten zkoušený byl za libovolně dlouhou dobu schopen najít odpověď na otázku, třeba i hledáním v literatuře. Vysoká škola vám musí dát tu techniku, jak se vyznat ve světě informací, to už nás učil profesor Nedoma. Ten tvrdil, že rozdíl mezi posluchačem univerzity a inženýrem je ten, že například posluchač teorie pevnosti látek na universitě může říci „Tohle nemá řešení“, inženýr ale musí vždycky řešení najít, pro něj neexistuje „Nemá řešení“, i kdyby musel během zkoušky odejít na záchod, dostat se do studovny, proštudovat to a vrátit se, že to vyřešil.

Já jsem nedbal na ministerský příkaz, že na zkoušku musí být omezený čas. Nechal jsem studenty, dokud otázku nezodpověděli. Také jsem si musel pár otázkami ověřit, že student je ten, za koho se vydává, protože mám hrozně špatnou paměť na tváře. A dvojčata se často mohou vydávat jeden za druhého. Hodně jsem taky dal na zprávy od asistentů o výkonu studentů na cvičení. Známkoval jsem tak, jak si kdo zasloužil, ale myslím, že jsem za celou dobu nikoho nevyhodil. Ale tenkrát to byl skutečně výběr nejlepších studentů, fakulta měla pověst nejtěžší školy a mohla přijmout do prvního ročníku maximálně 90 uchazečů. Jednou jsem neposlechl ministerstvo, a jako děkan jsem povolil nábor všech, kdo se přihlásili. A z těch 160 jich po prvním semestru zbylo stejně, kolik by zbylo po těch 90.

Jistě máte spoustu zajímavých historek ze svého působení v různých agenturách.

Těch je skutečně spousta. Já jsem byl členem všech různých atomových institucí od roku 1955.

Například během konference o monitorování jaderných výbuchů, která se konala v Ženevě v Paláci národů v roce 1958, byla svolána na sovětský zastupitelský úřad schůzka amerických a sovětských velvyslanců. Řídil ji americký profesor Rabi (s ním jsme samozřejmě, když byl v Čechách, museli zajet na hrad Rábí) a byl tam také výborný sovětský teoretik Tamm. No a pozvali tam také mě, jako spolehlivého tlumočníka, který nevyzradí tajemství, protože to bylo opravdu tajné. Rabi předložil plán Spojených států na spolupráci se Sovětským svazem ve výzkumu kosmu. To už bylo po letu Gagarina. Bylo to založeno na tom, že USA měly lepší elektroniku, kdežto SSSR dokonalejší palivo. Spojením těchto dvou věcí by se uspíšil kosmický výzkum, ale nesmělo to prosáknout na veřejnost. Toho jsem byl účasten a viděl jsem, že s obou stran je vůle, kterou ale potom politici pokazili. Také další zasedání už neměla technický či odborný charakter, vše už řídili politici a diplomati, o zastavení jaderných zkoušek se vůbec nejednalo za vědecké účasti. Vyvrcholilo to v roce 61 jednáním mezi Chruščovem a Kennedym. Z toho já mám osobní informace, protože s šéfem sovětského atomového výzkumu Jemeljanovem, který byl na jednání přítomen, jsem takříkajíc vypil mnoho číší. Poznali jsme se v Indii, kterou jsme spolu cestovali po zahájení provozu indického pokusného reaktoru Upsara, který spustil sám Nehru.

Oba přítomní na tom jednání přiznali protějšku, že mají atomových bomb na padesátinásobné zničení zeměkoule, čili je nezbytně nutné, aby měli mezi sebou naprosto okamžité spojení. Tak vznikla červená linka, protože ti nejvyšší pohlaváři se dohodli, že nebezpečí nehrozí z té rovnováhy, ale v případě vzletu nějaké neznámé rakety. Na to je totiž nutno okamžitě reagovat, navíc počet států s atomovými zbraněmi se rozrůstal a přibývala také teroristická hnutí. Takže ta snaha o vybudování satelitní sítě, která by sledovala, odkud co letí, je podle mě naprosto oprávněná. Dnes máme mnoho zemí s vojenským jaderným arzenálem, k těm velkým se přidává i Čína a Indie.

Indie, pokud vím, neratifikovala NPT (Non Proliferation Treaty, dohodu o nešíření jaderných zbraní)

Ne a to především proto, že ji považuje za diskriminující.

Indie… No já jsem znal profesora Bhabhu, což byl teoretický fyzik, který počítal takové věci jako rozptyl elektronů na polarizovaných elektronech a podobně… Bhabha byl předsedou Druhé ženevské konference, a předpověděl, že do konce století budeme mít termonukleární energii, takže delegace se vracely s tím, že nemá cenu pracovat na vývoji klasických reaktorů. Tomu jsem tehdy silně odporoval, ale byl jsem v menšině. Tenkrát vznikl v naší akademii Ústav fyziky plazmatu.

Bhabha založil v Trombay poblíž Bombaye ústav, který sám projektoval. Také inicioval Tata institut v Bombaji. Přes atomovou agenturu byl pak profesor Bhabha pozván do Československa, aby se přijel podívat, jak vyspělý průmysl tu máme. On skutečně přijel, zhlédl Řež, Vítkovice, Novou Huť a tak dále. A když se ho ptali, jaký to na něj udělalo dojem, tak jen řekl, že takových závodů má v Indii desetkrát víc. A dnes vlastní Indové i Vítkovice.

Se Sethnou jsme s ministrem Vlasákem v Indii v roce 1966 jednali o dokumentaci k výrobě plutonia, kterou nám Indie byla ochotná předat, ale po Pražském jaru k tomu už nedošlo.

Bhabha zahynul v roce 1966 při výbuchu letadla nad Mont Blancem. Jeho nástupce Sethna, který předtím pracoval také v atomové agentuře ve Vídni, mně vyprávěl, že pozadí této katastrofy bylo záhadné a nikdy se nevyšetřila. Sethna byl jako Bhabha také brahmínem, a brahmín prý musí buď mluvit pravdu, nebo mlčet. To mně zdůraznil, než se mnou o tom začal mluvit. Bhabha prý vezl sebou nějakou tajnou dokumentaci…

S ministrem energetiky Vlasákem, který po 68 upadl v nemilost, jsem se dobře znal. Má velkou zásluhu na tom, že Řež byla vybudována v plném rozsahu. Ministr Hájek (ministr zahraničí), zase uváděl po roce 68 v úžas své hlídače, protože každý den naběhal 20 km a oni to museli běhat s ním. Já ho zažil na velvyslanectví v Londýně, když jako velvyslanec tvrdě káral svůj personál za nepřístojné chování na předchozí recepci…

Těch vzpomínek je velmi mnoho a naštěstí se mi vracejí čím dál tím víc. Řada z nich je však nepublikovatelných a některé si sebou vezmu do hrobu. Ale nevím, jestli dnešnímu člověku může něco z toho přijít zajímavé.

Na závěr nějaká stručná rada studentům?

Nikdy se netrápit!

* * *

Prof. Ing. Čestmír Šimáně, vědecký pracovník Ústavu jaderné fyziky Akademie věd ČR se narodil 9. května 1919. Po skončení války se coby absolvent Vysoké školy technické v Brně věnoval studiu elektroniky a jaderné fyziky a v letech 1947 až 1949 absolvoval studijní pobyt v Paříži u prof. Frederica Joliot-Curie.

V roce 1948 nastoupil jako první zaměstnanec Ústavu pro atomovou fyziku a vybudoval Laboratoř jaderné fyziky v Hostivaři. Byl ředitelem Fyzikálního ústavu ČSAV a od roku 1955 prvním ředitelem nově založeného a budovaného Ústavu jaderné fyziky v Řeži. Později vedl také divizi Mezinárodní atomové agentury ve Vídni. V r. 1973 byl zvolen náměstkem ředitele Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně.

Prof. Čestmír Šimáně je autorem celé řady knih a publikoval v časopisech z oblasti elektrotechniky a elektroniky, jaderné fyziky, neutroniky, reaktorové fyziky, aplikací jaderných metod, jaderné přístrojové techniky.. Po zřízení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ČR pracuje jako člen jeho poradního sboru.

Zdroj: Studentské noviny FJFI ČVUT Corpus Omne (Corpus Omne), Český rozhlas Leonardo

Pro zájemce: mnoho dalších informací lze najít například v článku Davida Chvátila na http://abicko.avcr.cz/cs/2009/07/12/, epizodu pořadu Českého rozhlasu Leonardo Vstupte!, či epizodu z pořadu České televize Ještě jsem tady – Čestmír Šimáně.

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..