Pátek, Září 21

První turecká jaderná elektrárna se stává realitou

První turecká jaderná elektrárna je na světě, alespoň podle dokumentů.

Ruská jaderná korporace Rosatom na konci roku 2010 zorganizovala v tureckém Istanbulu fórum dodavatelů, účastnících se projektu první turecké jaderné elektrárny u obce Akkuyu. Její průběh je pro Česko velmi zajímavý – jedná se o první po dlouhé době stavbu jaderné elektrárny na zelené louce v zemi, která žádnými jadernými technologiemi, znalostmi ani zkušenostmi nedisponuje. Turecko je demokratickou zemí a investory jsou jak stát, tak i soukromé firmy, JE v Akkuyu tak vytváří precedens pro podobná jednání v budoucnu a pro případné zájemce o ruské dodavatele zdroj informací, jaké nabídky a jednání od nich mohou čekat.

Poměrně ožehavými otázkami jsou vlastnictví a provoz elektrárny. Podle dohody s tureckou vládou realizuje Rosatom projekt podle schématu „stavět-provozovat-vlastnit“, která se dá popsat takto: Rusko staví v Turecku jadernou elektrárnu částečně za vlastní peníze, částečně s tureckým příspěvkem. Po dostavbě zůstává v ruském vlastnictví, Rusové ji na vlastní náklady a vlastním personálem provozují. Turečtí energetici od nich budou odkupovat část elektřiny za předem dohodnutou cenu, odvíjející se od amerického dolaru (70% z prvních dvou bloků, 30% z druhých dvou). Další část budou ruští distributoři prodávat v Turecku na volném trhu. Součástí dohody je příslib až třetiny zakázek místním dodavatelům, zatím se jedná především o méně kvalifikované stavební a montážní práce a strojírenské zakázky, jelikož s jadernými zařízeními nemají Turci žádnou zkušenost. To je ostatně pravděpodobně jedním z důvodů, proč nabídku takového uspořádání přijali. Rusové však už při několika příležitostech uvedli, že jakmile s postupem času turecké firmy naberou zkušenosti v oboru, bude možné přeložit na jejich ramena větší podíl práce.

Rosatom je podle smlouvy svázán poměrně přísnými časovými limity (například vypracovat celou technickou a stavební dokumentaci projektu a získat všechny potřebné licence musí Rosatom v roce 2011), při jejichž nedodržení má Turecko právo ji vypovědět. Předpokládá se také školení a příprava tureckých kádrů, nikoliv však předání jaderných technologií, jak je tomu například v českém tendru na JE Temelín.

Alexander Lokšin, zástupce šéfa Rosatomu, ve svém vystoupení na konferenci uvedl, že při oboustranném zájmu mohou Rusové prodat 49% akcií tohoto útvaru strategickým investorům, především tureckým. Dodal, že „žádný z takových projektů se nemůže obejít bez pomoci místních dodavatelů“ a že financování stavby bude probíhat především prostřednictvím bankovních úvěrů, ale že není vyloučena ani vládní podpora.

Toto řešení však s sebou přináší řadu problémů hned z několika stran. Opozice v tureckém parlamentu okamžitě začala rázně tepat do „zřejmé nevýhodnosti projektu“ pro Turecko (především do fixní výkupní ceny elektřiny). Stojí za zmínku, že protijaderná hnutí a uskupení v Turecku existují, ale přinejmenším v současnosti jsou spíše marginální. Navíc Rusko nezvítězilo ve standardním výběrovém řízení – Turci se nejprve snažili dohodnout s jihokorejskou KEPCO, z dohody však nakonec sešlo a vláda poté začala jednat přímo s Rosatomem. Domácí média a politici jí nyní tento průběh věcí vyčítají a nastolují mimo jiné otázky, nakolik vlastně Turecko jadernou energii potřebuje a zda vláda dostatečně zvážila a projednala všechny možné cesty, jinými dodavateli počínaje a jinými zdroji elektřiny konče.

Obě strany mají potíže i s mezikulturní komunikací – zatím není jasný statut budoucího ruského personálu a kde bude žít, zda na nich bude požadována znalost turečtiny a překlady veškeré technické dokumentace (s přeložením důležitých dokumentů typu havarijní bezpečnosti se počítá) a do jaké míry budou muset školit místní zájemce o práci v jaderné sféře.

Projekt má soudě podle prohlášení, která zazněla na fóru, velkou podporu současné vlády – první zástupce ministra energetiky Metin Kılıci při rozhovoru s novináři nečekaně uvedl, že nevylučuje možnost, že by Rusko stavělo v jeho zemi i druhou jadernou elektrárnu. „Práce na budování naší jaderné infrastruktury jsou na samém počátku. Ale už jsme s Ruskem dokázali úspěšně dokončit první fázi prací na projektu první jaderné elektrárny. Proč bychom tedy nemohli spolupracovat i na druhé elektrárně“, řekl žurnalistům.

Plány druhé turecké jaderné elektrárny jsou již rozpracovány, jako místo byla vybrána provincie Sinop na pobřeží Černého moře. Rusko se zatím od projektu spíše distancuje, zájem projevily japonské firmy.

V každém případě je Akkuyu nyní objektem velkého mezinárodního zájmu a důležitým mezníkem v tureckých dějinách, jak průmyslových, tak politických – tradičně výrazně proevropská a proamerická země si vybrala dodavatele jaderných technologií z Ruska, s nímž má poměrně komplikované vztahy už několik staletí. Její oficiální vládní úředník také nepřímo naznačil, že není vyloučena, přinejmenším z turecké strany, ani další rozsáhlá spolupráce. V každém případě, je na co se těšit.

Stručná dosavadní historie JE Akkuyu: 12. května 2010 při státní návštěvě ruského prezidenta Dmitrije Medvěděva byla podepsána mezivládní dohoda o spolupráci v jaderné oblasti a stavbě a provozu jaderné elektrárny. Hlavním dodavatelem je Atomstrojexport, součást Rosatomu. Základem jsou čtyři lehkovodní VVER bloky, kapacita každého z nich činí 1200 megawattů. Celková cena elektrárny podle současných odhadů bude činit 20 miliard dolarů.

Atominfo.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.