Neděle, Září 23

Kam s vyhořelým jaderným palivem

Otázka uložení vyhořelého paliva je jednou z nejpalčivějších v jaderné průmyslu a jedním z nejvážnějších argumentů odpůrců jaderné energetiky. Každá země se k ukládání vypotřebovaných článků staví jinak – jak na úrovni vrcholové politiky, tak obcí.

Najít místo pro hlubinné úložiště vyhořelého jaderného paliva je mimořádně složité, zatím se to nejlépe daří ve Skandinávii. Podmínkou úspěchu je rovnoprávné postavení všech účastníků. Obce a občanské iniciativy navrhují, jak na to.

Havárie jaderného reaktoru nastane s velmi malou pravděpodobností, ale zato následky budou katastrofální. Podobný nepoměr existuje i u vyhořelého, přesněji „použitého“ jaderného paliva. Jeho objem resp. množství je až překvapivě malé – každá z obou českých jaderných elektráren ho produkuje asi padesát tun za rok. Zato jeho nebezpečnost, a tím i zneužitelnost je vskutku mimořádná, vždyť obsahuje zhruba 90 % uranu ve srovnání s novým palivem.

Kam s ním?

Vyhořelé palivo je možné znovu přepracovat, ale to je velmi technologicky a hlavně ekonomicky náročné. Takto získané palivo je totiž dražší než z přírodního uranu. Jinou možností je jaderná přeměna čili transmutace. S pomocí svazku elektronů z lineárního urychlovače je možné přeměnit vyhořelé palivo na radioizotopy s krátkým poločasem rozpadu, buď znovu využitelné jako palivo v elektrárnách, nebo alespoň snáze – rychleji zneškodnitelné. Princip transmutační technologie je sice znám už od 50. let 20. století, ale metoda je dosud provozována jen v laboratorním nebo podle některých optimistů v poloprovozním měřítku. V nejbližších letech se vůbec nepředpokládá její průmyslové využití a i v delší budoucnosti je velmi nejisté.

Obecným způsobem nakládání s vyhořelým palivem a jinými vysoce radioaktivními odpady je proto ukládání do tzv. trvalých, hlubinných úložišť. Izolaci od okolního prostředí zajišťují různé bariéry technické i přírodní. Ty první mívají životnost v řádu desítek až stovek let, ty druhé – jde mj. o stabilitu geologických formací – až milióny let. Úložiště vojenských vysoce radioaktivních odpadů v Novém Mexiku v USA má certifikaci na deset tisíc let.

Palivo v jaderných elektrárnách se po „vyhoření“ chladí několik let ve zvláštním bazénu, který bývá umístěn vedle reaktoru nebo jinde v areálu jaderného zařízení. Někdy se v bazénu skladuje i delší dobu, přičemž alternativou, používanou i v ČR, je suché skladování v ocelových kontejnerech. Ty představují hlavní funkční bariéru a po několik desítek let mohou být uloženy na volné ploše nebo v jednoduchých a relativně lehkých stavbách – meziskladech. Jaderné elektrárny v Dukovanech i v Temelíně mají mezisklady přímo v areálech.

V Německu i na severu se stát radí s obcemi

V Německu se chystali vybudovat hlubinné úložiště v bývalém solném dole u Gorlebenu, ale objevily se různé problémy, například – navzdory předpokladům – spodní voda. Na povrchu stojí mezisklad, kam se za mohutných protestů německé veřejnosti vozí kontejnery z podniku na přepracování paliva ve francouzském Le Hague. Německá vláda s účastí zelených před několika lety takzvaně restartovala proces hledání resp. výběru lokality pro úložiště. Založila platformu podobnou kulatému stolu, kam pozvala všechny potenciálně dotčené nebo prostě zainteresované subjekty a ty se shodly na kritériích výběru. Těm zatím jen zčásti vyhověl bývalý důl na železnou rudu Konrad – zčásti, protože jen pro vysoce radioaktivní odpady nevyvíjející teplo, ne tedy pro vyhořelé palivo.

V ostatních státech provozujících jaderné elektrárny je v různé fázi proces hledání úložiště. Ve Spojených státech se při výstavbě úložiště v Yucca Mountain (na okraji nevadské jaderné střelnice) objevily geologické a technologické problémy, které přípravu zpožďují a prodražují. V Evropě jsou nejdál ve Finsku a ve Švédsku. V obou případech už byly typicky skandinávsky demokratickou procedurou vyhledány a určeny lokality pro úložiště. Ve švédském Forsmarku se tamní operátor vyhořelého paliva SKB chystá v roce 2011 požádat o stavební povolení a ve finském Olkiluto už probíhá hloubení podzemní laboratoře. Zahájení provozu úložiště se plánuje kolem roku 2020.

U nás se nikdo neradí, všechny obce ale odmítly

V České republice začala soustavná příprava hlubinného úložiště na přelomu 80. a 90. let dvacátého století. Na potřebném geologickém výzkumu se postupně podílely zejména Český geologický ústav, Ústav jaderného výzkumu Řež a posléze Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO). SÚRAO je organizační složka státu, zřízená v r. 1997 na základě atomového zákona, která má výhledově od provozovatele jaderných elektráren převzít vyhořelé palivo a zajistit jeho trvalé skladování.

V roce 1993 bylo vytipováno 27 širších lokalit (oblastí) a výběr se posléze zúžil na šest konkrétních lokalit. Označují se buď jmény Čihadlo, Horka, Čertovka,  Magdaléna, Hrádek a Březový potok nebo podle sídel Lodhéřov, Budišov, Blatno, Božejovice – Vlksice, Rohozná a Pačejov-nádraží.

V několika desítkách dotčených obcí proběhla místní referenda, která všechna odmítla další průzkum a případnou výstavbu úložiště. Vláda ČR proto v roce 2004 na pět let proces zastavila. Právní a administrativní podmínky se ale nezměnily. Vláda naopak v roce 2008 uložila analyzovat dostupné informace o pěti vojenských újezdech.. Seznam vhodných lokalit měl být rozšířen o území sice méně vhodná z geologického hlediska, ale zato tam, kde neexistuje samospráva, která by formulovala na státu nezávislý odpor veřejnosti.

Podle původní koncepce by v letech 2010–2015 měla proběhnout druhá fáze s podrobným geofyzikálním a geochemickým mapováním a zároveň by mělo být zpracováno technické řešení úložiště. Spolu s předběžným bezpečnostním hodnocením by pak byl výběr zúžen na budoucí hlavní lokalitu pro HÚ a lokalitu záložní. Po dalších přípravných pracích by zhruba v letech 2050–2065 proběhla samotná výstavba podzemního komplexu i povrchového areálu úložiště.

Druhá fáze výběru byla kodifikována v Politice územního rozvoje (PÚR) ČR, která je závazná pro navazující územně plánovací dokumentaci – zásady územního rozvoje kraje a územní plán obce. Po masivní kampani, do které se zapojilo mnoho právníků i aktivistů z občanských iniciativ a z dotčených obcí, se podařilo z příslušného článku PÚR vypustit jména konkrétních lokalit, takže ve schválené podobě zní takto: „Potenciální plocha pro hlubinné úložiště vysoce radioaktivních odpadů a vyhořelé jaderné palivo. Z lokalit s vhodnými vlastnostmi horninového masivu a s vhodnou infrastrukturou pro vybudování úložiště bude proveden výběr dvou nejvhodnějších pro realizaci hlubinného úložiště.“

Po mnohaměsíční přestávce, způsobené především vnitropolitickým vývojem v ČR, se proces vyhledávání hlubinného úložiště opět rozbíhá. SÚRAO ustavuje tzv. Pracovní skupinu pro dialog o úložišti, snad inspirovanou zkušeností z Německa – ale bez tamního „čistého stolu“ a nového zahájení procesu. Očekávání tedy nejsou příliš velká. Podle názoru dotčených obcí a občanských iniciativ nejde ze stávající patové situace vykročit bez změny zákonů.

Právo veta obcím

Klíčové je faktické zrovnoprávnění obcí vůči ostatním subjektům v procesu vyhledávání a povolování vybraných jaderných zařízení. Tento krok vyrovná handicap obcí vůči ekonomicky a politicky podstatně silnějšímu subjektu – státu. Státní úředníci začnou brát obce jako skutečné partnery, které nelze opomíjet. Je třeba umožnit účast dotčených obcí i v těch fázích resp. řízeních, kde dosud nemají postavení účastníka.

Právníci Ekologického právního servisu a advokátní kanceláře Šikola zpracovali dva konkrétní návrhy. Jsou velmi realistické v tom smyslu, že nevyžadují „restart“ celého procesu.

První možností je zapojení obcí (včetně určitého práva veta) už do projednávání PÚR, druhou do povolovacího řízení podle atomového zákona. Bez předchozího souhlasného stanoviska obce k přípravě úložiště včetně průzkumných prací by nesměla SÚRAO zahájit svou činnost na jejím území. V obou případech by rozhodovalo zastupitelstvo obce, případně by mohlo uspořádat místní referendum.

Určitý problém může nastat v situaci, kdy některé obce v lokalitě s umístěním úložiště právo veta neuplatní (např. proto, že se záměrem umístit úložiště souhlasí) a jiné by naopak úložiště vetovaly. Řešením je respektovat právo veta každé obce, byť dotčené jen „částečně.“ Pokud by se stát nedokázal dohodnout se všemi dotčenými obcemi v dané lokalitě, měl by od svého záměru ustoupit.

Vlády Finska a Švédska bez použití mocenských nástrojů přesvědčily své občany resp. obce ve vhodných lokalitách o umístění a vybudování hlubinného úložiště použitého jaderného paliva. Ani v ČR nemusejí obce své případné právo veta uplatnit, ale musí existovat ta možnost. To je podmínka odblokování celého procesu. Na stole leží dva konkrétní návrhy. Na tahu je stát.

Jiří Guth, Deník Referendum

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.